Miroslav Petříček: „Možná je to tak, že umění dotuje stát, ne naopak“


Petricek Miroslav fofo FAMUS Miroslavem Petříčkem o roli filozofa v dnešní společnosti.

Je podle Vás obraz filosofa ve společnosti (v médiích) dnes v pořádku?

Stěží, pokud se běžně mluví o „filosofii" řízení podniku anebo o „filosofii", ke které se hlásí ten či onen fotbalový trenér. Filosofie nemá nic společného se strategií ani plánováním. A stejně tak je tento obraz pomýlený, pokud se filosof považuje za vševěda, který je nadán nějakým nepochopitelným vhledem do běhu světa, a proto se těší posvátné úctě, takže je možné jej vyzvat, aby například odhaloval příčiny ekonomické krize, když ekonomii přestali rozumět i ekonomové. Filosof je člověk, který se věnuje myšlení, a to znamená, že se především snaží najít způsob, jak klást jiné otázky, než jsou ty, na které už dávno známe odpověď. A, samozřejmě, je to způsob života, který ale vyplývá z pochopení, že ne všechno, co se v dané chvíli obecně pokládá za důležité, stojí za to, aby se tím člověk zabýval.

Je situace v zahraničí v tomto ohledu nějak výrazně jiná?

To se obtížně posuzuje, ale v principu (soudě podle novin či různých blogů) nikoli. Zdá se mi, že na západ od našich hranic je úcta ke kultuře stále ještě trochu vyšší, a proto se tam nezachází se slovem „filosofie" tak lehkovážně. My jsme se až příliš snadno nechali převálcovat technokratickým uvažováním a vidíme už jen k nejbližšímu rohu, aniž se snažíme podívat za něj. Navenek sice projevujeme určitý respekt k symbolickým hodnotám, ale ve skutečnosti je posuzujeme podle jejich (nulové) směnitelnosti, a v tom se asi k naší škodě odlišujeme. Až příliš propadáme obecné tendenci zabývat se pouze tím, co je řešitelné, a když se dostaneme k tomu, co řešit neumíme, zmocňuje se nás panika.

Co podle Vás pro dnešní společnost filozof znamená a co jí může nabídnout?

Filosofie je umění najít cestu ven tam, kde se všem zdá, že se ocitli v pasti. Zbavuje člověka jeho vrozené závislosti na jednoduchých odpovědích, nehledá nějaké třetí cesty, ale čtvrté a páté. Naznačuje, jak důležité je dokázat se srdečně smát tomu, co je směšné, a brát vážně to, co teprve přichází. To ale souvisí s tím, že filosofie byla vždy a dodnes je způsob kritického myšlení, to jest schopnost zastavit se, když běžím, a podívat se, netočím-li se v kruhu. Čas od času je totiž nezbytné zkoumat, zda složitě neredukujeme na příliš jednoduché a zda to, co dává smysl, není v tom, co jsme odmysleli. Pak možná zjistíme, že – zvláště u nás – žijeme v době velkého odmýšlení. Umíme zacházet jen s celými čísly. Dělíme-li, jsme nespokojeni, že nám vycházejí nějaké zbytky. Hned se jich snažíme zbavit (jsou nepřizpůsobivé), a neuvědomujeme si, že tyto zbytky, které odhazujeme, jsou způsob, jímž se nám naše doba snaží promluvit do duše. Filosofie je umění naslouchat tichu. Všem hlasům, které nejsou slyšet, protože je nelze směnit za jednoduchá hesla.

Měli by filozofové více zasahovat do veřejného života (např. více a srozumitelněji se k dění vyjadřovat)?

Do veřejného života má zasahovat každý, protože jinak by to nebyl veřejný život. Stejně tak jako každý je součástí občanské společnosti, protože jinak bychom nebyli občany, ale klakou, která asistuje při volbách. A požadavek vyjadřovat se srozumitelněji je nebezpečný: nemáme být srozumitelní, ale přesní. Kdykoli začnu ubírat na přesnosti, abych byl srozumitelný, lžu. A srozumitelný jsem jen tehdy, když se snažím lhát co nejméně. Jinak se ideál srozumitelnosti zvrhává na šaškování.

Filosof Rorty mluví o úlohách filosofa: sokratovský prostředník mezi diskursy, dále kulturní dohlížitel – platonský filosof - vládce. Jaká je podle vás jeho úloha?

Nežijeme v době, se kterou je slučitelná role dohlížitele, už proto, že této úlohy se snaží ujmout stát. Úloha filosofa není jiná než úloha kohokoli z nás. Jen je obtížnější, pokud má – snad – lepší možnost veřejně se vyjadřovat, protože tím je větší jeho odpovědnost. Ale: odpovědnost především k sobě – neměl by říkat nic, co si nemyslí, nepřizpůsobovat se tomu, co kdo chce slyšet. Ale tak by se měl chovat každý.

Má umění právo na to být dotováno státem? A filozofie? A kdo má podle Vás rozhodovat o tom, které umění (či který „nevýdělečný" obor) si dotaci zaslouží?

Možná je to tak, že umění dotuje stát a ne naopak. Stát se pokrytecky pyšní svými kulturními statky a staví na odiv svou „živou kulturu" a jen neochotně (donucen k tomu různými statistikami a mezinárodním srovnáním) připouští, že úroveň vzdělání klesá, že nepodáváme vždy tzv. „excelentní" výkony. Odhaluje tak nepoměr, který sám působí: v každém politickém programu jsou odstavce věnované kultuře, ale faktický stav je takový, že při reálném rozhodování se kultura ocitá v pozici odmýšlených zbytků. Jenže kultura je to, na čem společnost stojí, protože učí kritickému vztahu k tomu, co se za hodnoty pouze vydává, protože hledá nové cesty a protože zbavuje strachu z budoucnosti. Společnost, ve které je kultura pokládána jen za příhodnou dekoraci, je společnost ustrašenců, kteří se bojí vyjít ráno z domu, aby nezjistili, že se něco změnilo. Stát by měl – jinak řečeno – podporovat kulturu ne kvůli kultuře, ale kvůli sobě samému. Ale u nás je to naopak: kultura vzniká i přes to, že ji stát fakticky ignoruje. A teprve tehdy, až by se tento stav věcí změnil, by bylo možné uvažovat o způsobu rozdělování dotací či grantů. Do té doby je to jen hádání smečky psů o ohlodanou kost, což je nedůstojné pro jednu i druhou stranu.

Miroslav Petříček přednáší na FAMU a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se zejména současné filozofii a filozofické reflexi umění.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB