Němce jsem psala trochu i s ostychem

Email Tisk PDF

Katalpa Jakuba foto HostMladá autorka se odvážila psát o tématu již nespočetněkrát literárně zpracovaném. Výsledkem je citlivá, hluboká a nově pojatá kartografie charakterů v nelehkých dobách. Její román Němci by mohl být detektivkou, kdyby po počátečních kapitolách nepřerostl ve strhující příběh jediné osoby, doprovázený a vyplňovaný příběhy těch, kteří se octnou v jejím životě. Nabízí tedy obojí: napětí i hloubku.

 

Příběh začíná v roce 1987. Sourozenci, rozesetí po světě, se sejdou v Praze na pohřbu otce. Dcera a vypravěčka příběhu, které autorka nedala jméno, postrádá německé příbuzné. Nikdo je nepozval. Otcova matka byla Němka, která ho v Praze po válce svěřila rodině kamarádky a každý rok posílala balíčky. Vnučka se rozhodne nezodpovězené otázky ujasnit. Odjíždí do Německa a najde babiččinu rodinu. V tomto momentě se příběh přesune do minulosti, konkrétně do roku 1912, roku narození babičky Kláry Rissmannové. Její učitelské povolání ji zavedlo z říše do česko-německé anektované oblasti Sudet, kde se odehrává převážná část příběhu. Klářiny marné snahy zakotvit a být akceptována, jsou předem odsouzeny k neúspěchu. V psychicky i fyzicky surovém prostředí potkává poznamenané charaktery, a ty i ji poznamenávají. Historické události působí jako katalyzátor ztrát. Klára, která měla v ruce po narození ty nejlepší karty, prohrává jednu po druhé. Příběh se uzavírá tam, kde začal – v současnosti. Klára mezitím ztratila i život.

Když se mi dostala do rukou vaše kniha, už jsem ji nepustila. Kdybych nevěděla, že jste Češka – vaše jméno, respektive pseudonym, česky příliš nezní – domnívala bych se, že je román přeložen z němčiny do češtiny. Podařilo se vám mistrně popsat a vystihnout dobu, prostředí, charaktery. Název románu je trochu matoucí. Člověk by se mohl domnívat, že jde o sociologickou studii. Proč zrovna tento titul?
S tituly to není tak jednoduché. Vybrala jsem nakonec tento, protože román se nedotýká jednoznačně pouze jedné osoby, charakterů v něm vystupuje poměrně hodně a všechno to jsou Němci. Geografie ztráty, protože se jedná o mnoho různých ztrát. Nejde pouze o územní nebo materiální ztráty, ale obecně i o ztráty blízkých, ztráty osobní historie. Došlo k přerušení kontinuity. Lidé žili v pohraničí po generace a najednou byli zbaveni návaznosti na svoji osobní minulost. A v neposlední řadě utrpí hrdinka ztrátu dítěte. Jedná se vlastně o odcizení, kdy matka přenechává dítě dobrým známým v Čechách.

To byla jedna z nejneobvyklejších ztrát celého románu – budeme čtenáře napínat –, tato ztráta by se dala označit za velmi netradiční formu únosu.
Ano, to máte pravdu.

Váš román se odehrává převážně v bývalých Sudetech ve třicátých a čtyřicátých letech. Proč právě toto dějiště a tato doba? Proč tento „tenký led“? Nebylo toho už napsáno až až?
Mě toto téma provází celý život. Vyskytuje se i v mých předešlých knihách, i když jsem nikdy nepsala – jako teď v Němcích – jen o něm. V dřívějších románech bylo zastoupeno jen v odkazech. Ale je to zřejmě hlavně proto, že jsem v Sudetech vyrůstala. Měli jsme tam chalupu, jezdily jsme tam jako děti. Takže jsem do sudetské tématiky přirozeně vplula. Jako děti jsme věděly, že naše chalupa je po Němcích a také že naše vesnice čítala původně asi dvě stě domů. A z dvou stovek jich zbylo sedm. Jako děti jsme prolézaly jejich ruiny. Nejzajímavější asi bylo, že Němci se do vesnice vždycky v létě vraceli – do jednotlivých chalup. Navštěvovali svou minulost.

A ve kterých letech to bylo?
V sedmdesátých a osmdesátých letech – ještě za komunismu a pak se ještě párkrát objevili i po sametové revoluci. My jsme věděli, že přijíždějí Němci, že jsou to původní majitelé nebo obyvatelé, a hodně jsme se na ně těšili. Těšili jsme se, že přivezou bonbóny a jiné sladkosti.

Říkáte, že se vraceli, ale mluvila jste o ruinách. Co tam tedy dělali? Okukovali ruiny?
Vraceli se do chalup, které ještě stály. Všechny nebyly zničené. V první vlně poválečného osídlování přišli Romové, Maďaři a Slováci. Těm byly přiděleny velké statky, na kterých hospodařili. A k nim, respektive k jejich potomkům, Němci přijížděli. Každý Němec měl svého Čecha, ke kterému jezdil.

A kde to konkrétně bylo?
Nedaleko Tachova.


Je příběh Kláry Rissmannové, který začíná v Německu v roce 1912, vaším rodinným příběhem?
Klára je naprosto vyfabulovaná postava. Byla jsem zvědavá, co se stane s člověkem, který je poslán na izolované místo, kde žijí jeho soukmenovci, lidé, se kterými sdílí společný jazyk. Zajímalo mne, jestli se mu tam povede zapadnout, co to s ním udělá, jakým způsobem se zachová.

Odkud ta afinita k Němcům?
Z mého dětství, ­ jak už jsem se zmínila, a později jsem dlouho žila ve Zbůchu. Hranice Sudet končila před ním, takže měl teoreticky zůstat českým územím, ale protože bylo pod zemí uhlí, anektovali i Zbůch – na mapě to vypadalo jako malý oblouček. Tam jsem tedy nějakou dobu žila a pak jsem se posunula o kus dál, ale bydlím stále na území bývalých Sudet. Ale paradoxně obývali mou vesnici převážně Češi, takže skoro nikoho po válce neodsunuli.

Téma sudetských Němců a jejich osudů po válce je pro české politiky velmi ožehavé. Fakta nelze zamlčovat, nehledě na to, že s Německem má Česko nejdelší hranici, což také není zanedbatelné. Toto téma je ovšem oprašováno vždy, když to může české straně přinést prospěch – aktuálně byl sfouknut prach Milošem Zemanem, v kampani při volbě českého prezidenta. Co si o tom myslíte?
To byla ostuda! Myslím si, že je nutné se podívat především na to, kdo ten prach – jak jste tu otázku formulovala – sfouknul a za jakým účelem. Protože to, co udělal pan Zeman, rozhodně nepostihuje názory nebo chování celé české společnosti – nelze to takhle zevšeobecnit. Myslím si, že pro chování pana Zemana to je typické – obecně řečeno, příčina je v úzkém, primitivním myšlení. Udělal to za jediným účelem: aby dosáhl svého cíle. Vztah Čechů a Němců je neuralgickým bodem. Kdykoliv se o něj zavadí, tak následuje vyhraněná reakce. Mnoho je neujasněného a neuzdraveného.

Máte pocit, že byly v minulosti učiněny vážně míněné pokusy tento neuralgický bod podrobit léčebné terapii?
Ano. Václav Havel měl jistě potřebný potenciál ovlivnit v tomto ohledu myšlení lidí. Měl také dostatek noblesy, aby vyjádřil omluvu. Nevím, jak lze v tomto ohledu našemu novému prezidentovi věřit. Je to člověk, který názory mění ne ze dne na den, ale z hodiny na hodinu. Fakt, že použil při volební kampani tzv. sudetský argument – musel přece vědět, jaké reakce to vyvolá – mluví proti němu. Pro mne tento člověk skončil.

Jakuba Katalpa (vlastním jménem Tereza Jandová) se narodila v roce 1979 v Plzni. Studovala na univerzitách v Praze a v Hradci Králové obory český jazyk a literatura a jazyková a literární kultura. Publikovala zpočátku povídky a kratší texty v regionálních nakladatelstvích. V Praze debutovala románem Je hlína k snědku? (2006), který byl nominován na Magnesii Literu a na Literární cenu Josefa Škvoreckého. O dva roky později získal její druhý román Hořké moře nominaci na cenu Jiřího Ortena. Nejnovější román Němci; geografie ztráty vyšel v prosinci 2012. O jeho překlad do němčiny projevilo zájem nakladatelství Diogenes. Jakuba Katalpa žije s manželem Janem Koubkem, mimochodem také spisovatelem (v Odeonu mu téměř současně s Katalpinými Němci vyšla prozaická prvotina Matky – o ní viz rozhovor v Literárních novinách 2/2013) v domě s velkou zahradou u Domažlic. V dubnu čekají prvního potomka. Další román zatím nepíše, ale už ho vymýšlí.

 

Celý rozhovor si můžete přečíst v Literárních novinách č. 13, které vychází ve čtvrtek 28. března (viz prodejní místa). Rovněž je můžete zakoupit elektronické podobě a na čtečce Kindle.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 27 Březen 2013 14:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz