O soumraku polobohů


Cejka Jaroslav foto LtNJaroslav Čejka se letos v říjnu dožívá 70 let. Má na svém kontě již 35 knih, které vydal před listopadem 89 i po něm. Vystudoval stavební fakultu ČVUT, ale vystřídal i řadu dělnických povolání včetně pracovníka Vodních staveb nebo kulisáka Tylova divadla. Počátkem roku 1989 se stal vedoucím odboru kultury na ÚV KSČ po Miroslavu Müllerovi, hrůzostrašné postavě normalizace české kultury, a pokoušel se o jistou liberalizaci poměrů. Po 17. listopadu na svou funkci rezignoval a podal i výpověď z aparátu ústředního výboru.

 

Opravdu jste si v roce 1989 myslel, že se dá nastavený systém třeba pod nálepkou perestrojky či glasnosti – i vzhledem k intelektuální kapacitě tehdejšího vedení KSČ – nějak reformovat?
Ano, myslel. A svým způsobem si to myslím dodnes. Pro lepší pochopení si dovolím vaši otázku otočit: Opravdu si myslíte, že intelektuální kapacita stranického vedení v roce 1967 byla nějak výrazně vyšší? A přece tehdejší vedení, resp. jeho část, dokázalo nastartovat obrodný proces tzv. pražského jara. Já jsem byl po celých dvacet následujících let přesvědčený, že změna může a musí přijít zase zevnitř (a nejspíš inspirovaná změnami v Kremlu), protože tomu tak v minulosti skoro vždycky bylo. Neuměl jsem ovšem odhadnout retardaci přenosu tzv. perestrojky do našich podmínek, její umělé zpomalení způsobené těmi funkcionáři, kteří se zasloužili o to, že ji lidový génius přejmenoval v Čechách na „přestrojení“ a na Slovensku na „prekabátenie“, což česky znamená „přelstění“. Ale za těch necelých devět měsíců, které jsem v aparátu ÚV KSČ strávil, jsem neměl možnost do celého systému ani do hlav jeho nejvyšších představitelů nějak výrazněji proniknout. Snad s jedinou výjimkou, a tou byl tajemník ÚV Jan Fojtík, který sám o sobě mluvil jako o jediném intelektuálovi v celém předsednictvu. Takže k tehdejším možnostem reformování celého ekonomicko-politického systému se nemohu zasvěceněji vyjádřit.

Zužme to tedy na oblast kultury, kde jste měl ze své funkce vedoucího odboru kultury a zástupce vedoucího oddělení ÚV KSČ větší pravomoci než republikoví ministři kultury.
Na českého ministra kultury navrhoval předseda vlády Adamec v roce 1988 mě, ale při projednávání návrhu v předsednictvu ÚV KSČ to Miloš Jakeš zamítl se slovy, že soudruh Čejka má někdy podivné názory… Tak se stal ministrem kultury v ČSR Milan Kymlička a na Slovensku Pavel Koyš, který vystřídal ve funkci Miroslava Válka, výborného básníka a statečného zastánce většiny slovenských umělců. Ale už o rok později byla situace natolik jiná, že mě Jan Fojtík, který postupně vyměňoval všechny vedoucí funkcionáře ve svém resortu, prosadil místo Miroslava Müllera, se kterým se nesnášel. Z oddělení kulturní politiky se však stal pouhý odbor oddělení školství, vědy a kultury, a to byl rozdíl! „Kat české kultury“ Müller byl členem sekretariátu, já ne. Ale i když jsem se na Nábřeží, jak se ÚV KSČ přezdívalo, cítil jak nahý v trní, právě díky těm výměnám „nomenklaturních kádrů“ v kultuře jsem se měl o koho opřít mimo aparát, měl jsem s kým spolupracovat. Nový předseda Svazu českých spisovatelů Michal Černík se aktivně podílel na otevření Svazu i těm spisovatelům, kteří měli dvacet let „plot“, a osobně se s nimi setkával, aby jim nabídl členství. Jiná věc je, že to většinou odmítali. Jiří Svoboda jako předseda Filmové sekce Svazu českých dramatických umělců (SČDU) se podílel na práci dvou komisí, které posuzovaly tzv. trezorové filmy. Jejich uvolnění do distribuce, a tedy i zahájení výroby potřebných kopií jsem podepsal ještě v první polovině roku 89 (jen díky tomu se mohli třeba Skřivánci na niti objevit na Berlinale už začátkem roku 90), uvolňovala se výstavní politika galerií, do edičních plánů nakladatelství se vraceli dříve zakázaní autoři a na jeviště českých divadel se svým Koncem masopustu a novou hrou Hlasy ptáků vrátil jako „první vlaštovka“ Josef Topol. Chystal se i umělecký (nikoli politický) návrat Václava Havla, který mě v 80. letech sám kontaktoval, i tzv. reanimace Českého centra PEN klubu. Každá akce ovšem vyvolává reakci, a tak jsem se dočkal na plenárním zasedání ÚV KSČ útoků ze strany některých krajských funkcionářů. Moji podřízení (ne všichni) se mě pokoušeli obcházet a přijatá rozhodnutí bojkotovat, ale to nebylo nic, co by se časem nedalo zvládnout. Horší už byla třeba partajní rozpolcenost ve věci výzvy známé jako Několik vět. Odmítl jsem plánovanou ostrakizaci jejích signatářů a nabídl svou rezignaci, ale Fojtík ji nepřijal a původně ohlášený konfrontační přístup na mimořádné poradě nomenklaturních kádrů resortu kultury zmírnil. Jenže po linii nově vytvořeného Výboru pro řízení stranické práce v českých zemích se razilo něco úplně jiného. Byla to schizofrenní situace.

Když už jste zmínil Miroslava Müllera, který byl proslulý svým alkoholismem a primitivismem, ale bez něhož se v kultuře „nehnul ani lísteček“, zbyli tam po něm nějací kostlivci ve skříni?

Pokud celý resort kultury, který pod něho spadal, nebyl zaplevelený jeho působením.
„B“ je správně, jak se říká v televizních soutěžích. Ale někteří kostlivci určitě zůstali očím veřejnosti navždy ukrytí ve „skříni“, od které jsem však neměl klíč. Jen občas jsem do ní nahlédl „klíčovou dírkou“. Tak třeba když jsem poprvé nastoupil do služebního auta a řidič se mě s neskrývaným údivem zeptal: „To ty jsi ten Müllerův nástupce?“ A následovala nečekaná otázka: „To budeš taky tak bohatej?“ Zeptal jsem se, jak to myslí, a on mi odpověděl, že přece každý ví, že Müller patří k nejbohatším lidem v republice, protože mu skoro všichni umělci, kteří po něm něco chtěli, nosili „pozornosti“. Což se mi později potvrdilo i z jiných zdrojů. Dost mě to překvapilo, protože o něčem takovém jsem neměl tušení a já sám jsem se během těch necelých devíti měsíců, které jsem ve své funkci na Nábřeží strávil, setkal s (neúspěšným) pokusem o uplácení jen jednou, hned zkraje. Bohužel ti, co mému předchůdci vozili z ciziny barevné televize, videa, hi-fi soupravy, počítače a jiné „dárky“ nebo kteří si své ceny, tituly a další výhody „nechali něco stát“, měli pocit, že mají předplaceno. To byl dost velký problém. A bylo pozoruhodné, jak rychle se mnozí z nich po listopadu oklepali a znovu se drali na výsluní…

Koncem 80. let se u nás postupně uvolňoval přísný dohled nad kulturou. Myslím tím samozřejmě českou polovinu federace, protože situace na Slovensku mi připadala nesrovnatelně liberálnější. Vzpomínám si, že tam třeba vycházely knihy, které by tady vyjít nemohly. Domnívám se však, že to uvolňování si vynutily spíš vnější okolnosti, mezinárodní situace, než aby šlo o vstřícná liberalizační gesta tehdejší komunistické strany…
Máte pravdu. Taky jsem měl ve své knihovně třetinu knih ve slovenštině. Na Slovensku byla situace v kultuře skutečně liberálnější, a to především díky Miroslavu Válkovi, Ladislavu Novomeskému a Vladimíru Mináčovi, který se nebál poslat „do riti“ i obávaného tajemníka ÚV KSS Ľudovíta Pezlára. Všichni tři měli totiž velmi dobré vazby na Gustáva Husáka, který se znal s Novomeským už z předválečného DAV protifašistického odboje a procesu se „slovenskými nacionalisty“ v 50. letech, kdy byli oba odsouzeni a uvězněni. Společně na Slovensku tzv. Biafru ducha nedopustili. V českých zemích však Husák do „normalizace“ kultury a umění nezasahoval. Nechal ji na Müllerovi, o kterém se tvrdilo, že je plukovníkem KGB, a na Biľakovi. Jenže ten Husáka nenáviděl kvůli tomu, jak ho po srpnové okupaci připravil o funkci prvního tajemníka ÚV KSS, a s chutí na něj donášel do Moskvy. K mírné liberalizaci české kultury tak začalo skutečně docházet až ve druhé polovině 80. let, a to jednak pod tlakem Gorbačovovy politiky „perestrojky“ a „glasnosti“, jednak zásluhou reformně naladěných komunistů v uměleckých svazech a kulturních institucích. Nestraníky nebralo vedení strany a státu skoro vůbec na vědomí, a pokud šlo o disidenty, tak na každou jejich významnější akci reagovalo jen dalším „utahováním šroubů“. Teprve od okamžiku, kdy byla povolena první veřejná demonstrace opozice na zastrčeném Škroupově náměstí, začali zvedat hlavy i ostatní, protože viděli, že už to jde. Hvězdná chvíle disentu však přišla až v listopadu 1989 po nedotaženém pokusu o vnitrostranický puč, jehož spouštěcím mechanismem měl být zásah proti studentům na Národní třídě.

Vysvětlete mi však skutečnost, pro kterou se vžilo výstižné označení „výti s vlky“. Vaše hvězda od zhruba poloviny 70. let stoupala – od tehdejšího Socialistického svazu mládeže až po vaše působení na ÚV KSČ. Ve straně jste ovšem stále zůstával… Velmi otevřeně a znechuceně jste tohle období popsal ve své knize Aparát – Soumrak polobohů z roku 1991.
Jak víte, po dubnovém zasedání ÚV KSČ v roce 1969 následovaly stranické prověrky a vlna represí proti lidem, kteří se nechtěli zříci svých sympatií k „socialismu s lidskou tváří“ a odmítali změnit svůj postoj k okupaci. Až tři sta tisíc lidí přišlo o svá místa, případně o stranické legitimace. K prověrkám ovšem museli jen členové KSČ a příslušníci inteligence. Nestraníky a dělníky nikdo neprověřoval. A protože já v létě roku 1969 včas odešel z projekčního ústavu, ve kterém jsem po promoci pracoval, a šel jsem raději dělat kulisáka do tehdejšího Tylova divadla, prověrkám jsem unikl a stal se ze mne svým způsobem „nepopsaný list“. Po dvou letech stavění kulis jsem se stal programovým pracovníkem Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (PKOJF; dnes Výstaviště) a v září 1972 jsem dostal nabídku dělat uměleckého šéfa studia Rubín, což byl svazácký klub vybudovaný na místě někdejšího Vašinkova Orfea, kam jsem až do jeho zavření často chodíval. Dům, ve kterém se Rubín nacházel (a nachází), jsem měl navíc doma na obraze Karla Chaby Náměstí s patníky - koupil jsem si ten olej na splátky ještě jako študák. Přišlo mi to jako osudové znamení. A když mi navíc básník Ivan Wernisch, se kterým jsem tu nabídku probíral, řekl: „Vem to, můžeš tam bejt užitečnej!“, bylo rozhodnuto. Wernische jsem znal ještě z Vodních staveb, kde jsem si v letech 1960–1961 vylepšoval kádrový posudek, abych se vůbec dostal na vysokou školu, a jeho názor měl u mne velkou váhu.

Vraťme se však k vašemu tehdejšímu členství v komunistické straně…
Když jsem v Rubínu začínal, nebyl jsem ještě ani v SSM. Ale brzy jsem pochopil, že mám na vybranou ze čtyř možností: emigrovat, stát se disidentem, splynout s davem tzv. bezpartijních, kteří se starali jen sami o sebe a o své rodiny, anebo vstoupit do KSČ, kde měl člověk další dvě možnosti. Buď se stát sám vlkem, nebo s nimi jen „výt“ a jinak dělat něco užitečného nejen pro sebe, ale i pro jiné. Vybral jsem si tu poslední možnost – stejně jako desetitisíce lékařů, inženýrů, vědců, pedagogů či kulturních pracovníků, kteří nechtěli, aby jejich talent a vzdělání přišly nazmar. Partajní legitimace fungovala v některých profesích tak trochu jako ta odborová v USA. Byla to prostě pracovní knížka. Já žil hlavně literaturou a uměním, a tak  jsem psal knihy, které měly na rozdíl od režimních „děl“ nemalý čtenářský úspěch, a vedl jsem svou opatrně eskalovanou  „tichou válku“ s mocí na poli tzv. kulturní politiky. A to až do listopadu roku 1989, kdy jsem rezignoval na svou funkci a podal výpověď z aparátu ÚV.

Proč jste vlastně své místo tak překotně opustil? Bylo to tehdy na ÚV běžné, mělo to nějaký hromadný charakter?
Vůbec ne. Když jsem si obíhal výstupní razítka, potkal jsem se jen s jedním nešťastníkem, který dělal totéž, a to byl pouhý stážista. Ten sice odejít nechtěl, ale musel. A jeho bývalý zaměstnavatel o něj už nestál. Ten kluk z toho byl úplně na dně, zatímco já si po chodbách samou radostí prozpěvoval. Já už tam neměl co dělat, mé práce už nebylo zapotřebí.

Ale bylo jí vůbec někdy zapotřebí? Myslíte si, že svobodomyslní umělci měli potřebu, aby je někdo řídil a aby museli o všechno žádat, všeho se doprošovat?
Když mluvím o své práci, mám na mysli své „kulturní ranhojičství“, úsilí o nápravu kulturní brutality normalizátorů. A toho už po listopadu 89 opravdu nebylo třeba. V Rubínu, v SSM, v literární příloze Tvorby Kmen i v Tvorbě samotné šlo jen o ošvejkování partajní vrchnosti a jejích direktiv, což byla někdy docela zábavná, i když riskantní hra. Její výsledky ovšem nemohly být nijak oslnivé. Ale na Nábřeží šlo už o něco jiného – o změnu systému. Jedna z prvních zásad, kterou jsem ve své funkci vyhlásil, byla, že odbor kultury ÚV už nebude zasahovat do edičních a dramaturgických plánů či rozhodovat o „sporných“ titulech, že tohle všechno musí být v kompetenci redakcí, divadel, filmových studií a dalších institucí, které se budou zodpovídat jen a jen umělecké kritice a svým bezprostředním zřizovatelům. Ale šlo to pomalu a ztuha. Někteří umělci se na mě i nadále obraceli s prosbami, abych je podržel v situacích, kdy někde narazili. Namátkou můžu jmenovat třeba Radka Johna, který za mnou přijel až do bytu, aby mě požádal o intervenci ve prospěch svého a Olmerova filmu Ta naše písnička česká II, nad kterým se na Barrandově stahovaly mraky! A řídící pracovníci v kultuře na nejrůznějších úrovních? Ti už z toho byli úplně zmatení, protože z krajských a okresních výborů KSČ slyšeli něco jiného. Musíte si uvědomit, že do 17. listopadu jsem byl ve funkci jen něco přes osm měsíců. To nestačí ani na donošení zdravého a dostatečně vyvinutého dítěte, natožpak na dotažení nějaké reformy. Takže revoluční změny, které přicházely, jsem vnímal jako vítané vysvobození – má mise byla totiž dost stresující.

Do Rubínu, kde jste svou „tichou válku“ začal, jsem za mlada také chodíval, i když si nejsem jist, že už za vás. Jakou dramaturgii jste tam prosazoval?
Pořádal jsem v něm spolu s Karlem Srpem a Luďkem Hulanem z Jazzové sekce Svazu hudebníků tzv. Jazz film fóra, uváděl jsem večery poezie režimem nemilovaných básníků, poskytoval jsem útočiště „divadlům bez střechy nad hlavou“… Z těch bych chtěl jmenovat alespoň Divadlo na okraji a soubor Divadla Maringotka, kterému Státní divadelní studio (SDS) zatrhlo uvedení hry Karola Sidona Latríny. A právě za uvádění zakázaných Latrin, na jejichž premiéře byli i Václav Havel a Pavel Landovský, jsem byl z Rubínu po Müllerově osobním zásahu vyhozen. Naštěstí ne na dlažbu, ale jen do programového oddělení Pražského podniku služeb mládeže. V té době jsem také konečně vstoupil do SSM, pod jehož hlavičkou nacházely útočiště nejrůznější zájmové aktivity mladých lidí. Mimochodem, v téhle líhni začínalo nemálo umělců, dnes obecně uznávaných a ceněných. Tenkrát jsem ještě pořád odmítal vstoupit do strany – a do Svazu československo-sovětského přátelství jsem nevstoupil nikdy, stejně jako jsem nikdy nepodepsal tzv. antichartu. Ale nadarmo jsem si nedal jako jedno ze dvou mott do záhlaví vzpomínaného Aparátu citát z Gustava Flauberta: „Uděláš jeden krok, pak druhý a třetí…“

Àpropos: proč jste se pod svůj Aparát nepodepsal jako autor?
Jednak jsem měl jisté obavy z reakce některých lidí, o kterých jsem psal (a jak se později ukázalo, oprávněné), jednak zvědavost čtenářů mohla zlepšit prodejnost. Koneckonců, identifikovat mě nedělalo recenzentům – a myslím, že ani čtenářům – žádné potíže. Těch recenzí vyšlo celkem devět a z Aparátu citovala i parlamentní komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu, která ovšem nikdy nic nevyšetřila. Jeden z recenzentů Aparátu mě dokonce nazval Gorbačovem české kultury. Toho si docela cením, protože nebýt Gorbačova a jeho reforem, tak jsme na zvrat poměrů čekali nejspíš ještě hodně dlouho. Na druhou stranu méně překotný a převratný vývoj by byl asi ku prospěchu věci. K těm největším chybám nemuselo vůbec dojít. Třeba by teď umělci – a nejen oni – neměli proč demonstrovat.

 Nemýlím-li se, dnes své knížky také nevydáváte pod vlastním jménem, ale používáte řadu pseudonymů...
Mýlíte i nemýlíte. Moje polistopadová představa, že se stanu spisovatelem na volné noze, se rychle rozplynula. Filmové studio Barrandov upustilo od záměru natočit film podle mých Kulisáků, nakladatelství Čs. spisovatel odstoupilo od smlouvy na můj román Ryby táhnou proti proudu a nový šéfredaktor Mladé fronty Vladimír Pistorius dal sazbu mého autorského básnického výboru, který měl vyjít pod názvem Předávací protokol, po druhých korekturách rozmetat. Nazmar tak přišly i Erazimovy ilustrace. Pistorius pak chtěl poslat do stoupy také moje už vytištěné Hotelové povídky, ale jeho podřízení mu to naštěstí rozmluvili. Knížka s vročením 1989, která vyšla v nákladu 47 tisíc výtisků, se tak dostala na knižní trh až v březnu 1990 – a za tři týdny byla rozebraná. Rukopis románu Ryby táhnou proti proudu se však dočkal vydání až za dva roky v Pražské vydavatelské společnosti... Tohle všechno jsem do jisté míry chápal, byla to revoluční doba, přednost měli autoři, kteří skoro dvacet let publikovat nemohli. Co už jsem nechápal, bylo, že jsem se marně ucházel i o úplně obyčejná zaměstnání – o práci dělníka v podniku Sady, lesy, zahradnictví, korektora v Tiskařských závodech Mír či sanitáře na dětské onkologii v Nemocnici v Motole. Listopadové heslo „Nejsme jako oni!" v praxi moc nefungovalo... Nakonec mě po dvou letech bez práce zaměstnali Slováci, a to jako redaktora v nakladatelství Fortuna Print a jako textaře v reklamní agentuře GGK, kde jsem se později stal kreativním ředitelem. Ve druhé polovině 90. let jsem tak nakonec vydělával peníze, o jakých se mi za socialismu ani nesnilo. Ale redakce mé rukopisy i nadále odmítaly – většinou aniž by je četly.

Kdy se to změnilo?
Až po roce 1999, kdy mi brněnské nakladatelství Petrov vydalo básnickou sbírku Nejlepší léta našeho života. Od té doby znovu publikuji, a to jak pod svým vlastním jménem, tak pod různými pseudonymy. V poslední době používám hlavně dva: Jeroným Dubský a Michal Fieber. Pod tím druhým vydávám detektivky. Horší už je to s publikováním „vážnějších" věcí a pod vlastním jménem. Pro poněkud groteskní román Prosraný život Josefa H. hledám nakladatele už tři roky. A má „eklektická sága" Odcizená krajina se sice v loňském roce probojovala až do finále soutěže o Literární cenu Knižního klubu, ale KK pak odstoupil od své dřívější zvyklosti vydávat i práce, které skončily na druhém či třetím místě. O můj rukopis naštěstí projevil zájem jiný nakladatel. Vydání románu Odcizená krajina, ve kterém jsem beletristicky „zneužil" i některé své bizarní zážitky z normalizačních let (ale zdaleka ne jenom ty), chystá na říjen letošního roku brněnské nakladatelství MOBA.

Jaroslav Čejka (1943) publikuje od roku 1964; dlouho jen časopisecky, a to hlavně v Hostu do domu. Jeho nevydaná prvotina Kamenné nebe byla z edičního plánu Mladé fronty vyřazena roku 1969, a tak se jeho opožděnou knižní prvotinou stal až soubor tří poem Sentimentální lásky (1979). Dále básnické knihy Veřejné tajemství, Kniha přání a stížností, Kapesní sbírka zákonů, vět a definic, Čtení z ruky a Nejlepší léta našeho života, romány Kulisáci, Ryby táhnou proti proudu a Klub globálních bezdomovců (pod pseudonymem Jeroným Dubský), sbírky povídek Milování se lví ozvěnou, Noc s hlavatkou a Lásky z internetu, z detektivních románů (pod pseudonym Michal Fieber) Smrt na garden party, Smrt v zákulisí, Soukromé bludiště, Škola detektivů a další.

 

Celý rozhovor si můžete přečíst v Literárních novinách č. 10, které vychází ve čtvrtek 7. března (viz prodejní místa). Rovněž je můžete zakoupit elektronické podobě a na čtečce Kindle.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB