Společná zemědělská politika EU neznamená stejné podmínky pro všechny


Lstiboř, pohled na zemědělské družstvo. Foto: Foto: Juan de Vojníkov, grant Czech Municipalities Photographs, CC BY-SA 3.0V rámci společné zemědělské politiky funguje v Evropské unii volný mezistátní trh s potravinami. Bruselská pokladna posílá evropským zemědělcům dotace z unijního rozpočtu. Podle předsedy Zemědělského svazu Martina Pýchy je jejich výše i systém proplácení jiný ve starých členských zemích jako Německo, Rakousko a Francie a nových státech, jako je Česká republika. „Našim zemědělcům se přímé platby posílají formou dotace na hektar. Podpory produkce jsou u nás pouze u citlivých komodit, jejichž chov nebo pěstování by bez nich úplně zanikly. V západní Evropě převažuje systém dotací na farmu. Dotační obálka pro každou farmu je tak jiná a zohledňuje více podporu produkce než na východě,“ upozorňuje zástupce českých zemědělců. 




EU sama sebe definuje jako zónu volného obchodu, svobodné konkurence a rovných podmínek. Podnikají naši zemědělci skutečně ve stejných podmínkách jako u našich sousedů v Rakousku, Německu či Polsku?

Rozhodně ne. Společná zemědělská politika (CAP) se snaží vytvářet jakýsi společný rámec a je bezpochyby dobře, že existuje. Ale v žádném případě to neznamená, že všichni mají stejné podmínky. Rozdíly jsou v mnoha věcech. Od dotací, přes daně až po právní prostředí.


Začněme dotacemi. V čem jsou jiné u nás a třeba v Rakousku?

Rozdíl je vidět na první pohled už třeba v systému přímých plateb. Všechny nové země s výjimkou Slovinska – tedy i ČR, mají platbu na hektar. To znamená, že zemědělec, pokud splní řádně všechna pravidla, dostane na dotacích částku, která je závislá na velikosti obhospodařované půdy. Na každý hektar je vyplácená stejná částka, která je pak u velkých podniků krácena. Navíc k tomu může ještě zvlášť zemědělec obdržet podporu na některé specifické „citlivé“ komodity, jako jsou třeba ovoce, zelenina atd.

Staré členské země – z našich sousedů Rakousko, mají platbu na farmu. Každá farma tam má jinou výši dotace na hektar. Její výše je závislá na mnoha faktorech. Zohledňuje se nejen počet obhospodařovaných hektarů a specifické komodity, ale i počty chovaných zvířat. Současná platba vychází z údajů v minulosti z tzv. referenčních období. V platbě na farmu však mají ve skutečnosti zavedenou i podporu produkce. V Německu mají tranzitní model, který je někde mezi modelem v ČR a v Rakousku. Už z toho vidíte, jak jsou v rámci jedné politiky odlišné systémy.

Pro nás jsou platby odpoutány od produkce. Pouze 13 % objemu dotací na přímé platby je určeno na podporu některých specifických komodit. Jejich cílem je pouze zabránit snižování počtu chovaných zvířat, nebo snižování výměr ploch osázených nebo osetých určitou plodinou. U nás se to používá třeba na brambory, chmel nebo cukrovku. V živočišné výrobě je takto podporován chov skotu, ovcí a koz. Je to ale pouze na udržovací úrovni, která částečně kompenzuje horší ekonomické výsledky klasické živočišné výroby ve srovnání s rostlinou, tedy polním pěstováním takových plodin jako obiloviny, olejniny a kukuřice.

Martin PýchaDalší problém je schován v rozdílné výši dotací na rozvoj venkova. Každá země má program rozvoje venkova nastavený jinak. Do určité míry to lze pochopit. V každé zemi jsou trochu jiné problémy. Některé země bojují se suchem a v jiných zemích je problém vysokých obsahů nitrátů ve vodách. 

Jenže každá země má navíc jinou míru národního spolufinancování. V praxi to znamená, že každá země má nejen jinou výši evropských dotací na rozvoj venkova, ale také že každá země může z národního rozpočtu přidat různě vysoké částky navíc. Pro příklad u nás je kofinancování programu rozvoje venkova na úrovni 35 %, ale například v Rakousku je to 100 %. Takže ke každému euru z EU přidá rakouská vláda ještě jedno euro z národního rozpočtu. To si ale ne všechny země mohou dovolit. To samo o sobě vytváří odlišnou celkovou výši dotací, které jdou do zemědělství.

A k tomu všemu jsou zde ještě naprosto rozdílné dotace vyplácené z národních rozpočtů. Některé země mají řadu podpor vyplácených z národních zdrojů, které u nás nemáme. Jejich vlády ještě před vstupem příslušné země do EU zavedly řadu dotačních titulů, které jsme u nás nikdy neměli. A tamní vlády vyjednaly s Bruselem výjimku, že si mohou tyto národní dotace ponechat i v rámci EU. Příkladem jsou třeba dotace na likvidaci uhynulých zvířat, kdy německého farmáře to nestojí nic, u nás to zemědělci musí platit. 

My jsme usilovali o zavedení některých forem podpory také u nás, ale při jednání s Evropskou komisí jsme narazili s tím, že nově je evropské právo zavést neumožňuje. 

To všechno vytváří absolutně nerovné podmínky. Čeští zemědělci, přestože jsou šikovní a svoji práci umějí, tak čelí ekonomickým nevýhodám. Dotace, tak jak jsou nastaveny pro naše zemědělce, tyto nevýhody kompenzují pouze částečně. Na trhu můžeme zůstávat pouze proto, že naše podniky mají určité výhody vyplývající z jejich velikosti. Třeba ve srovnání s rakouskými farmami. 


Jde vyčíslit rozdíl ve výši dotací pro naše zemědělce a jejich konkurenty v ostatních zemích EU – třeba v přepočtu na hektar obhospodařované půdy, nebo v přepočtu na jednoho pracovníka? 

Máme údaje z oficiální evropské statistiky. V tabulkách je vidět výše přímých plateb v jednotlivých zemích přepočítaných na hektar. Obzvláště zajímavé je srovnání výše plateb na podporu venkova. Tady je třeba vzít ještě v úvahu, že ke všem zdrojům vypláceným z rozpočtu EU je ještě to národní kofinancování, které ty částky zvětšuje a někdy i násobí. Jejich přesnou výši je v řadě případů velmi obtížné zjistit. 

U národních dotací víme pouze o těch, které jsou oficiálně notifikovány Evropskou komisí. Příkladem takových opatření je třeba vratka části spotřební daně z nafty spotřebované v zemědělských strojích, která je u nás veřejně známá pod označením zelená nafta. I tu jsme v minulosti měli stejně jako ji měly i ostatní země, ale pak ji tehdejší ministr financí Kalousek zrušil. Takže jsme ji před pár lety pracně znovu zaváděli. Byl to složitý proces včetně nutného souhlasu Evropské komise. 

Podobné to je u všech velkých podpor, které zavádí nějaký členský stát. Před jejich spuštěním musí mít souhlas EU. Proto se o nich touto cestou dozvídáme a existuje i nějaký přehled. 

U ostatních podpor vyplácených z národních zdrojů velmi obtížně získáváme údaje, jak to v kterém členském státě je. Žádná celoevropská statistika na ně není zveřejňována. O jednotlivých opatřeních se dozvídáme při cestách do ostatních zemí, a to metodou vyptávání se. Státní představitelé o tom velmi neradi a neochotně hovoří. Takže jsme spíš odkázáni na informace od kolegů. A ti nám taky často raději neřeknou vše.

Vypátrat všechny dotační výzvy a tituly na všech ministerstvech ale i regionálních úřadech ve všech členských zemích, je nad naše síly. A bohužel to neumí ani naše Ministerstvo zemědělství.

Přehled o úplné celkové výši dotačních podpor v jednotlivých zemích EU ze všech vrstev veřejných rozpočtů od úrovně EU, přes národní rozpočty, až po rozpočty místních samospráv, nemáme. A obávám se, že to nemá nikdo. I když to samozřejmě má vliv na konkurenční prostředí.


Celý rozhovor, ve kterém Martin Pýcha mluví mimo jiné o tom, jak potravinářské právo odrazuje zemědělce od přímého prodeje jejich produktů a proč se zavírají obchody na vesnicích, najdete v tištěných Literárních novinách 1/2019. Jejich elektronickou podobu sei můžete koupit ZDE.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB