Evropský soud pro lidská práva nikdy ČR neodsoudil k provedení totální inkluze ve školství


škola základ životaMinisterstvo školství připravilo návrh novely vyhlášky o vzdělávání žáků se speciálními potřebami. Stěžejní částí novely je odstranění povinné totální inkluze ve školství. V případě jejího vydání by rodiče získali zpět právo rozhodnout, jestli jejich dítě má nastoupit do vzdělávání v běžné základní škole, nebo ve speciální škole, jejíž osnovy a personální a materiální vybavení je uzpůsobeno vzdělávání dětí s poruchami učení.

 

 

 

Umístění dítěte do speciální školy by samozřejmě jako v minulosti bylo podmíněno nejen souhlasem rodičů, ale i doporučením odborníků z pedagogicko-psychologických poraden vydaným na základě vyšetření dítěte. Nevládní neziskové organizace, které získávají finance z grantů a evropských dotací vyčleněných na inkluzi, proti návrhu protestují. Odpůrci novely namítají rozpory s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin a zejména rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. A ostatní proti České republice, která se týkala zařazování Romů do zvláštních škol. Revize inkluze je jedním ze zásadních politických střetů dnešní doby v resortu školství.

 

Literární noviny připravily podrobný rozbor problematiky inkluze ve vztahu k oběma mezinárodním smlouvám a rozsudku Štrasburského soudu. K dispozici je tato zkrácená verze. Vzhledem k závažnosti dokumentu, aby nedošlo k možnému vynechání určitého podstatného problému nebo detailu, nabízíme originální plný text, kterýž nám autorka zaslala – ZDE.

 

 

ČR jako premiant

V Čechách se podařilo jako v jedné z mála zemí na světě vymýtit negramotnost. Čtení, psaní a základní početní operace u nás ovládá více než 99% populace. Podle světových statistik ČR figuruje na 1. až 3. místě na světě v podílu gramotných. V ČR neumí číst a psát pouze lidé s těžkým mentálním postižením a jde o několik tisíc lidí v celém státě. Každého, kdo je tohoto schopen naše školství číst, spát a počítat naučí.

 

I když je naše školství často předmětem kritiky s ohledem na kvalitu poskytovaného vzdělání, v mezinárodním srovnání vlastně podává špičkové výkony, a to zvláště když zvážíme poměr vložených peněz. Stejně jako fakt, že je to často na úkor odměňování učitelů. Naše vysoké školy v některých parametrech nedosahují úrovně nejprestižnějších světových vysokých škol jako Oxfordská universita nebo Massachusettský technologický institut (MIT). Často je předmětem kritiky úroveň vzdělání českých středoškoláků a učňů. Nebo jejich dovednosti. Nicméně ve srovnání s celou Afrikou, Latinskou Amerikou a většinou Asie je naše školství na velmi vysoké úrovni. V oblasti poskytnutí vzdělání měřené gramotností je školství u nás na úplné světové špičce. Pro srovnání mnohem ekonomicky vyspělejší USA evidují podle statistik UNESCO 8% negramotných obyvatel.

 

Bývalému Československu se problém negramotnosti podařilo vyřešit již v minulém století. Včetně národnostních menšin. Největší problém s gramotností u nás měli Romové, kteří na české území přišli po 2. světové válce. Z asi 7 tisíc českých Romů před 2. světovou válkou neuměly číst a psát pouze desítky jedinců. Téměř všichni absolvovali v nějaké formě povinnou základní školní docházku. Za první Československé republiky dokonce existovala učebnice romštiny a učebnice Češtiny napsaná v jazyce českých Romů.

 

Bývalé Československo se problém ve vzdělávání Romů pokusilo řešit asimilační metodou. Romové museli chodit povinně do českých škol, kde se vyučovalo v češtině. Ostatní národnostní menšiny, které mají svůj kodifikovaný spisovný jazyk, měly už v minulosti svoje školy, v nichž se vyučovalo v jazyce příslušné národnostní menšiny. Toto právo dnes zaručuje i naše Listina základních práv a svobod, stejně jako školský zákon. Například v oblastech sousedících s Polskem funguje řada škol, kde je vyučovacím jazykem polština.

 

Vzdělávání v cizím než mateřském jazyce je pro velkou část lidí – bez ohledu na národnost – obtížná. Není nemožná, ale zvládá ji v podstatě jen jazykově nejnadanější část příslušné populace. Přibližně mezi 3 až 5% romských žáků Československu výuku v češtině zvládalo a chodilo do běžných základních škol. Ostatní byli zařazeni zvláštních škol. V nich se však téměř všichni – přes 98% - naučili aspoň číst psát a základní počty. Československo a jeho právní nástupce ČR se negramotností své nejpočetnější národnostní menšiny dokázalo postupně vyrovnat.

 

 

Norimberské zákony už neplatí

U nás pro všechny děti bez rozdílu rasy a národnosti platí povinnost absolvování povinné školní docházky. Každé dítě musí být do nějaké základní školy zapsáno. A musí se podrobit povinnému vzdělání ve státem v zákoně předepsaném rozsahu. V řadě případů, kde bychom při postupu podle noriberských rasových zákonů dotyčné dítě označili za Roma, je problém v tom, že je do školy přihlášeno, ale velmi často při vyučování chybí. To je ovšem jiný problém, který s rasismem ani diskriminací Romů nemá nic společného. Poslední novela školského zákona navíc umožnila tzv. domácí vzdělávání, kdy je dítě vzděláváno rodiči nebo příbuznými a do školy je povinno docházet pouze na přezkoušení. Jde o novou věc, takže její pedagogické výsledky zatím nejsou známy.

 

I v oblasti vzdělávání národnostních menšin ČR vykazovalo české školství do roku 2005 na evropské poměry špičkové výkony. V roce 1989 Rada Evropy po provedeném šetření konstatovala, že pouze 30 až 40% romských dětí a dětí rodičů, kteří žijí v migrujících komunitách, navštěvuje více méně pravidelně školu. A že dokonce polovina z nich školu nikdy nenavštěvovala! V té době Československo ani státy RVHP ještě nebyly členy Rady Evropy. U nás ale byla gramotnost Romů přes 98%.

 

 

Jsme rasisté?

Je proto s podivem, že útok na českou vzdělávací soustavu, která ve srovnání se západoevropskými dosahovala řádově lepších výsledků, přišel z půdy Rady Evropy. Měl podobu rozsudku Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku ve věci D. H. a ostatní proti České republice. Velký senát v rozhodnutí ze dne 13. 11. 2007 uznal za oprávněnou stížnost osmnácti občanů ČR, kteří se hlásí k romské národnosti, a odsoudil ČR za porušení článku 14 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a článku 2 dodatkového protokolu č. 1.

 

Článek 2 dodatkového protokolu č. 1 zaručuje, že „nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením.“ Plné znění obou článků je dobré si připomenout zejména proto, že rozsudek v konfrontaci se jejich textem zdí dost absurdně. Zejména pří způsobu, jimž k jeho vydání došlo.

 

Velký senát uznal jako částečně oprávněnou stížnost č. 57325/00 v níž si žalující stěžovali na to, že při výkonu svého práva na vzdělání byli vystaveni diskriminaci z důvodu rasy a etnického původu.

 

Její jádro mělo spočívat v tom, že stěžovatelé byli v letech 1996 až 1999 zařazeni do vzdělávání na "zvláštních" školách v Ostravě. Nebo na ně byli přeřazeni po problémech v běžné základní škole. Ve své stížnosti tvrdili, že se tak stalo proto, že jsou Romové.

 

Podle dokumentace zachycené jako důkaz v rozsudku Velkého senátu byli stěžovatelé jako děti zařazení do vzdělávání ve zvláštních školách na základě doporučení pedagogicko-psychologické poradny, která byla vydána po odborném vyšetření. Navíc vždy s výslovným souhlasem jejich rodičů, jakožto zákonných zástupců. U části stěžovatelů o jejich zařazení do zvláštní školy rodiče výslovně písemně požádali. A to cestou předepsaného formuláře.

 

Rozsudek, který soudce ESLP a člen Velkého senátu Karel Jungwiert označil za skandální, byl odhlasován poměrem hlasů 13:4. Místo věcných důkazů o situaci stěžovatelů a způsobu a důvodech jejich zařazené do vzdělávání ve zvláštní škole je rozsudek postaven na procesních fintách, které mají charakter čisté právní vědy naprosto odtržené od běžné právní praxe. Podle většiny soudců, kteří znění rozsudky podpořili, vina ČR spočívala v tom, že nedokázala dostatečně přesvědčivě vyvrátit podezření z diskriminace. Soudce Junwiert ve svém stanovisku ale upozornil na to, že kompletně všechny citované předpisy, doporučení různých orgánů a soudní rozhodnutí, byly vydány AŽ POTÉ, kdy došlo k činům, které byly předmětem žaloby. Velká část z nich navíc neměla se situací stěžovatelů společného vůbec nic. Nebo pouze to, že šlo o rozhodování ve věcech jiných stěžovatelů, kteří též byli Romové. Velký senát podle něj navíc v rozhodování zcela ignoroval dokumenty Rady Evropy, které by pro něj měly být závazné, a upřednostnil prameny práva mimo oblast působnosti, kterou ESLP svěřila Evropská úmluva o ochraně lidských práv.

 

 

Úřední šavlovačka

Soudní mašinérie se v tomto případě rozjela až na úrovni českého Ústavního soudu. Místně příslušné obecné soudy byly v tomto případě zcela obejity. Stížnost fakticky začala žádostí o přezkoumání rozhodnutí o zařazení do zvláštní školy, kterou jménem skupiny stěžovatelů podal na Školský úřad v Ostravě pražský advokát David Strupek. K jejímu podání byl řádně zmocněn plnou mocí podepsanou rodiči stěžovatelů. Jeho úkony měla podle tisku i romských serverů údajně financovat mezinárodní nezisková organizace Evropské centrum pro práva Romů, kterou spolufinacuje Open society fund miliardáře George Sorose. Školský úřad stížnost zamítl a rozhodnutí vydaném 10. 9. 1999 konstatoval, že přezkoumaná rozhodnutí o zařazení do zvláštní školy byla vydána v souladu s planými právními předpisy. Současně upozornil stěžovatele, že mají možnost požádat pedagogicko-psychologickou poradu o přezkum vývoje studijních schopností dětí. A že rodiče rovněž mohou jménem dětí podat žádost o přeřazení do běžné základní školy. Tuto možnost využily 4 rodiny. Jejich žádostem bylo vyhověno a děti se po určitou dobu vzdělávaly v základní škole. O žádostech ostatních rodičů není ve spisu ESLP ani zmínka.

 

Advokát se nenamáhal čekat, až školský úřad řádně rozhodne, ale rovnou podal ústavní stížnost. Vynechal při tom i všechny ostatní řádné opravné prostředky jako žaloba k obecnému soudu, které tehdejší právo nabízelo. Logicky se tak nabízí otázka, zda šlo o nesprávný právní postup, nebo o tzv. „šikanózní“ žalobu podanou s účelem vyvinout nátlak na rozhodující správní orgán. Případně jestli to neměla být jen jakási „stínohra“ s cílem předstírat špatný postup českých orgánů a dostat případ „zkratkou“ do Štrasburku. Žádnou z těchto otázek Velký senát v rozsudku neodpověděl. I když ke zkoumání těchto aspektů případu vybízel zástupce ČR a několik soudců – členů Velkého senátu.

 

 

Ústavní soud

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli stát s tvrzením, že byli do zvláštní školy zařazeni v souladu se zavedeným způsobem uplatňování příslušných právních norem, což podle nich v praxi ve svém důsledku fakticky vede k rasové segregaci a diskriminaci. Ve stížnosti uvedli, že pro příslušníky různých rasových skupin existují dvě samostatné soustavy škol – zvláštní školy pro Romy a „běžné“ základní školy pro většinové obyvatelstvo. Tento rozdíl v zacházení podle nich nemá žádné objektivní a rozumné zdůvodnění a jedná se o ponižující zacházení, které jim upírá právo na vzdělání. Což odůvodnili údajnou nižší kvalitou výuky na zvláštních školách a nemožnosti zpětného přestupu na základní školu. A zejména následnou nemožností pokračování ve studiu na jiné střední škole než na učilišti.

 

Senát Ústavního soudu ve svém nálezu ze dne 20. 10. 1999 ústavní stížnost zamítl. Zčásti proto nepříslušnost, protože stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti, která je podle zákona o Ústavním soudu mimořádným opravným prostředkem, nevyužili všech řádných možností domáhat se nápravy údajně protiprávního stavu.

 

Senát obeslal k vyjádření a svědectví jak příslušné školy, tak i školský úřad a vládu. Po zvážení všech okolností a důkazů ve věci ústavní stížnost zamítl jako zjevně NEOPODSTATNĚNOU. A to v celém rozsahu.

 

 

Zkratkou do Štrasburku

Vzápětí se do sporu vložila další nevládní nezisková organizace financovaná miliardářem Georgem Sorosem. K zastupování Ústavním soudem odmítnutých stěžovatelů se připojil americký advokát James A. Goldston, který je rovněž členem mezinárodní neziskové organizace Open Society Justice Initiative. Což je jedna z dceřiných neziskovek Soorosova Open Society Fund. Do týmu přibrali ještě člena horní komory britského Parlamentu Lorda Lestera of Herne Hill, který je rovněž britským advokátem. Společně pak 18. 4. 2000 jménem svých klientů podali proti ČR stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Spolu se stížností předložili soudu řádně podepsanou plnou moc od stěžovatelů nebo jejich rodičů. Její vznik je však zahalen tajemstvím, které se ani Velkému senátu nepodařilo rozplést.

 

 

Senát ESLP

Sedmičlenný senát ESLP poměrem hlasů 6:1 dospěl k závěru, že článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 nebyl porušen. Podle rozsudku ze dne 7. 2. 2006 tedy nedošlo k rasové diskriminaci stěžovatelů. Dle názoru soudu se vládě podařilo prokázat, že systém zvláštních škol nebyl v České republice zaveden výlučně pro romské děti a že v těchto školách je vyvíjeno značné úsilí napomoci určitým kategoriím žáků získat základní vědomosti. V této souvislosti soudci v rozsudku zdůraznili, že „právní úprava podmínek zařazování dětí do zvláštních škol se neřídí etnickým původem žáků, nýbrž sleduje legitimní cíl, jímž je přizpůsobení školského systému potřebám a schopnostem či nedostatkům dětí.“

 

Soudci připustili, že není snadné zvolit takový systém vzdělávání, který by vyhovoval různým protichůdným zájmům, a že ideální řešení zřejmě neexistuje.

 

 

Odvolání k Velkému senátu

Stěžovatelé se proti rozhodnutí sedmičleného senátu ESLP odvolali k Velkému senátu ESLP. Tuto možnost připouští ve výjimečných případech článek 43 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. A to v případech, kdy je nutné posoudit závažnou otázku významu Úmluvy nebo závažný problém obecného významu. O tom, zda v případě odvolání jde o příslušnou věc rozhoduje pětičlenné kolegium Velkého senátu. Český případ byl za takto výjimečnou věc přijat a byl k němu svolán Velký senát, který má 17 členů.

 

Odvolání k Velkému senátu spočívalo hlavně na procedurálních záležitostech. Zejména ve vztahu přípustnosti statistiky jako důkazu. Stěžovatelé namítali, že procento romských žáků ve zvláštních školách je příliš vysoké a že neodpovídá zastoupení Romů v populaci. Což podle nich svědčí o faktických diskriminačních dopadech i když se jim nepodařilo právní cestou prokázat diskriminaci „de iure“.

 

Velký senát se k projednání problémů sešel dvakrát. A to 17. 1. a 19. 9. 2007. Statistiku jako důkaz nakonec většina soudů Velkého senátu po bouřlivé debatě připustila. Po této procedurální změně již zástupci ČR nedokázali uhájit stanovisko, že při vzdělávání Romů nedochází k jakékoli diskriminaci.

 

 

Rozsudek Velkého senátu ESLP

Velký senát proto nakonec ve svém konečném rozsudku, proti němuž se již není kam odvolat, konstatoval, že v případě stěžovatelů došlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1. Zkráceně řečeno, že stěžovatelé se stali obětmi rasové diskriminace v přístupu ke vzdělání. Jakkoli můžeme s tímto závěrem soudců Velkého senátu ESLP nesouhlasit, stejně jako s metodami při jejichž použití k tomuto závěru soudci došli, je místě zopakovat, k čemu ESLP odsoudil ČR. Podle rozsudku musela ČR vyplatit poškozeným finanční kompenzaci nemajetkové újmy ve výši 4 tisíc Eur na osobu a uhradit náklady řízení. Evropský soud pro lidská práva, ani žádný jiný soud, ČR nikdy neodsoudil k provedení totální inkluze. Ani to ČR nenařídil v tomto nebo jiném rozsudku. K vyvrácení mýtů, které v tomto směru v ČR řada lidí opakuje, lze použít citát bodu 205. rozsudku Velkého senátu:

„Volba mezi jednotnými školami pro všechny, specializovanými zařízeními a integrovanými zařízeními se specializovanými odděleními vyžaduje nesnadné hledání rovnováhy mezi navzájem protichůdnými zájmy. Pokud jde o tvorbu a úpravu učebních plánů, jedná se v převážné míře o otázkou účelnosti, o níž Soudu nepřísluší rozhodovat“.

 

Tímto citátem lze nade vší pochybnost prokázat, že soudci ESLP nikdy nenařídili ČR zrušení zvláštních škol nebo osnov, podle nichž se v těchto školách vyučovalo. I zástupci romských organizací ve svých rozborech zveřejněných na webových stránkách např. Sdruženi Romea připouštějí, že jedinou změnou nutnou k tomu, aby stát vyhověl rozsudku ESLP může být změna formuláře žádosti o zařazení dítěte do speciální školy. A to tak, aby obsahoval formulaci o informovaném souhlasu rodiče. Tedy poučení o tom, že bude dítě vzděláváno jednodušším způsobem než v základní škole. A tedy, že probere méně učiva.

 

Přeměnu zvláštních škol na speciální školy s výukou upravenou s ohledem na potřeby dětí se zvýšenými nároky na podporu při vzdělávání provedl náš stát dobrovolně. A to v roce 2005, kdy vstoupil v účinnost nový školský zákon č. 561/2004 Sb. Tedy ještě před vydáním rozsudku Velkého senátu ESLP.

 

Rozhodnutí Velkého senátu ESLP však nevládním neziskovým organizacím dalo do roku klacek, kterým se někteří ministři školství nechali zatlačit až k inkluzi.

 

Peníze ze státního rozpočtu a později i fondů EU byly přesměrovány od přípravy učebních pomůcek v romštině na projekty inkluze. Pro nevládní neziskové organizace se inkluze stala „mlýnem na veřejné peníze“. Romům ani dětem s poruchami učení to nijak nepomohlo. Mnoha z nich to naopak zhoršilo jejich situaci při vzdělávání. Jediný, kdo z toho má profit, jsou příjemci dotací na inkluzi z nevládních neziskových organizaci.

 

 

Vztah rozsudku k inkluzi

Citát rozsudku Velkého senátu ESLP rovněž dokládá, že ESLP nenařídil našemu státu provedení totální inkluze. Tedy zbavení rodičů práva rozhodovat po konzultaci s odborníky o tom, v jaké škole má dítě absolvovat vzdělávání. To provedla až ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) novelou vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními potřebami. Jen a pouze její verze vyhlášky stanovila, že dítě musí být povinně zařazeno do výuky v běžné základní škole. I když to odborníci po vyšetření dítěte nedoporučují. A i když si to dokonce nepřejí ani rodiče dítěte. A teprve až když se v praxi ukáže, že dítě není schopné plnit požadavky, které na něj výuka v běžné škole klade, může být přeřazeno do speciální školy.

 

Tato praxe přináší mnoha dětem opakované pocity ponížení vyplývající ze soustavného selhávání. Právním jazykem ji lze označit za týrání.

 

 

Nouzové řešení

V případě Romů stát ještě během řízení před štrasburským soudem v nouzi zvolil jiná řešení jako zřizování přípravných tříd, kde probíhá důkladná výuka češtiny. Nebo zřízení romských asistentů. Určité výsledky to přineslo, nicméně problémy ve vzdělávání Romů přetrvávají. Dlužno však dodat, že nikoli jen v ČR. Později bylo podobnými žalobami napadeno ještě 16 členských státu Rady Evropy. Některá řízení jsou již rovněž u konce. V loňském roce bylo odsouzeno Slovensko k podobnému odškodnění jako ČR. Zástupci nevládních neziskových organizací se pokusili situace využít k tomu, aby prosadili inkluzi ve školách i na Slovensku. Vláda však jejich požadavek odmítla. Téma pak bylo projednáno na půdě Výboru ministrů zahraniční Rady Evropy. A tím to skončilo. Dál se Slovensku nic nestalo.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB