Esej: Naše slovenská otázka



 

vaculikNárodností jsem Čech z moravské látky, výchovou, občanským názorem a pracovní ctižádostí Čechoslovák.

 

 

 

Odmala myslel jsem na stát československý; myslet extra na Čechy s Moravou neměl jsem důvodu krom nějakého básnického nebo legračního. Pokládal jsem za své celé území československé, všichni velcí Slováci byli mi Čechoslováky, vážil jsem si Československých státních drah pro dlouhé koleje, jakož i československé milé vlajky a dvojdílné hymny, jež se tu v Praze zpívala i loni jako jedna písnička. Český stát pro mne neexistoval, české symboly a omezené české zájmy ustupovaly. Myslím, že takovýchto špatných Čechů je nás většina. Petr Pithart nás za to literárně kritizoval dávno za Husáka, a když nedávno vyhlásil program české státnosti už jako předseda české vlády, dotklo se mě to jako zlá předpověď. Rozvíjet zvláštní český stát – to je přece krok vzad.

 

My Češi jsme Slovákům moc dlužni, je to však dluh jiné povahy, než o jakém se většinou vede spor. Je tak těžký, že slabší Čech ho ani nepochopí, a tak složitě jemný, že přiznávat se k němu teď Slovákům bojujícím bez nebezpečí o název státu je nadbytečné. Psal jsem o tom víckrát, dokonce do jednoho slovenského časopisu zrovna před rokem, tam však můj příspěvek beze slov odmítnutí odmítli, protože to bylo trošku nebezpečné. (Vyšel potom v ilegálním Fragmentu K.) Náš dluh, zhruba řečeno, je v tom, že my jsme si tělesně i duševně rádi osvojili slovenské území, ale neosvojili jsme si stejně samozřejmě slovenské vnímání, cítění a myšlení. Nepřijali jsme do svého vědomí slovenství. My většinou uznáváme zvláštnost slovenské řeči a kultury, ale držíme si je od duše, místo abychom je do ní pojali, jak největší postavy slovenské pojaly češství. A je přece jasné, že Čech povyrostlý o kus Slováka bude vyšším člověkem. (Ale kdo z nás má potřebu číst aspoň jeden kulturně politický slovenský časopis, aby přijal víc slovenské látky, než do nás nacpe stát?)

 

Slováci dnes nevědomky oddalují pochopení tohoto našeho dluhu, nastrkujíce nám primitivní konec problému k okamžitému povrchnímu řešení. Odstranili jsme z názvu republiky slovo „socialistická“, protože tím slovem se jí té vlastnosti nedodá, ale dali jsme si vnutit slovo „federativní“, jako by se jí tím žádoucí vlastnosti dodat dalo. Jsou-li tu nějaké problémy věcné, mají se právně a organizačně řešit. Zatracením jména Československo urazili nás Slováci právě v naší stránce nadnárodní, té velkorysejší a ambiciózní, z níž právě jsme dosud byli schopni se něčeho pro Slováky zříkat. Být Čechoslovákem – toť slušný úkol. Být jen Čechem bude pro každého z nás před Slovákem hračkou.

 

Stížnost Slováků na nás má kořeny hlubší, proto se žádnou úpravou administrativní neodstraní. Je povahy individuálně i sociálně psychologické. Myslím si, že Slováci nejsou na svobodný a rovnoprávný vztah k jiným národům dost připraveni. Neměli nikdy vlastní stát; ten z let 1939 – 1945 nebylo by čestné jim započítávat, byla to válečná příhoda; užitečná však tím, že si od té doby opravdový svůj stát dovedou představit. Národ buď osvědčí svou samostatnost, nebo klesne na sociální skupinu ve větším celku. My ji osvědčovali hlavně vůči Němcům, oni to měli udělat vůči Maďarům, ti však byli dřív poraženi jinými silami a Slováci téměř bezesporně vešli zas do společného státu s kýmsi jiným. Dále: Bylo by bývalo správné, aby si jako my pomalu zbudovali průmysl, vychovali učitelstvo a inteligenci, oni to však v náhlé časové nouzi museli vzít od nás, a dodnes vedou reklamaci na kvalitu dodávky. Po porážce fašismu byli by se měli správně vypořádat ve svědomí se svou fašistickou příhodou, oni však obnovením své přihlášky do docela dobrého Československa dosáhli výmazu svého poklesku bez vnitřního sebesoudu. Dále: po válce byli komunisté na Slovensku velice slabí, ale pod vlivem centrální pražské moci dostali Slováci tentýž režim jako my. V jejich vědomí to zas žádnou zřetelnou krizi nezpůsobilo, protože český komunismus dal jím hmotně víc než Čechům. Dále: Když jsme se v roce 1968 pokusili uvolnit se z diktatury, považovali to Slováci za naši starost a šli si za autonomií. Když my pak byli za vzpouru ztrestáni, oni, jelikož se s námi moc nezkompromitovali, dostali mírnější trest; a že jejich autonomie, kterou z naší vzpoury vyzískali, znamenala pro nás zostření trestu, to jim nenapadá. Dále: My teď musíme, a víme, že je to otázka života, porazit definitivně diktátorský režim, a tu oni přicházejí zase se svými prestižními požadavky, nechávajíce to hlavní zase na nás, jako by si mysleli: Přivezli jste nám sem váš komunismus, odvezte si ho zas, Češi! Špatně vedeni svými dějinami, zkaženi naší sedmdesátiletou intervencí do jejich života jsou znovu schopni nepoznat, jak má samostatný hrdý národ jednat, a založit si nové alibi pro své možné příští nezdary, a zas na naše jméno! Máme to zapotřebí?

 

Dostali jsme se do slovenského osudu v úloze nevděčné, a já myslím, že bychom ji měli skončit: bez sebelítosti, spíš se smíchem do zrcadla. Jako národ prodělali jsme si v horečkách všecky infekce, jež táhly naší zemí. Reformaci jako protireformaci, nacionalismus jako internacionalismus (panslávský, socialistický), fašismus jako komunismus. Vším rozbíjeni museli jsme se znovu stvářet. U nás každý katolík je nevědomky trošku i husita a naopak, každý realista trošku romantik a opačně. Každý z nás je trochu Němec a trochu Slovák. Všichni my noví demokraté a liberálové budeme i nadále trošku socialisty. Naše těsto je promíšeno všemi euforiemi a depresemi. Naproti tomu Slováci, k nimž všecky děje jakoby jenom došplíchávaly, neměli důvod ani čas něco si hluboce protrpět a vyřídit: stačilo jim počkat, a přišlo zas něco jiného. Ani povstání proti nacistům nestačilo pro krátkost času a omezenost území postavit každého Slováka před tu základní existenční a morální otázku: co jsi a co chceš! My si ostatně dnes nemůžeme být jisti ani tím, že to povstání svým protiněmeckým rázem bylo automaticky pročeskoslovenské; jeho ovoce vzal si totiž někdo třetí. Nemajíce tedy na kom osvědčovat svou vyspělost, dělají to Slováci omylem na nás. Zatímco my víme, že dostaneme jen to, co si vyděláme, oni vědí, že si můžou navíc vymoct něco na nás. Proto, když se letos udělalo trochu svobodněji a oni se rozhlédli po nejbližším protivníkovi, jenž nezabíjí, uviděli nás. Máme to zapotřebí?

 

Nedávno jsem přijel do Bratislavy a všichni přátelé mi říkali, proč že se tolik vzrušujeme, že ten nacionalistický pokřik dělají kariéristé nebo hlupáci nebo intrikáni. To jsem slyšel rád. Čekal bych však, že většina moudrých tu horší menšinu ukázní nebo přehlasuje. Ne, místo toho nám moudří praví, že moudřejší ustoupí, když nejde o důležitou věc; a tak ta nedůležitá věc na naší i jejich moudrosti může vtáhnout do zákona. Vím, že co tu píšu, čtou s bolestí moji slovenští přátelé, s nimiž jsme se donedávna museli scházet tajně k rozmluvám o literatuře, politice, o životě a jeho poslání. Vím, že i teď bychom se skoro úplně shodli. Na dnešek jsme se připravovali a těšili, i když jsme třeba nevěřili, že nás ještě zastihne. Věděli jsme však také, že tento dnešek nás trochu rozdělí a dá víc vystoupit tomu, čím se osobně lišíme. A už je to tu, naštěstí, a já musím nebo můžu veřejně říct to, co bych tehdy mohl jen soukromě a ještě tajně: že toto je možná ta šťastná příležitost, kdy nejlepší lidé slovenského národa mají jeho nespokojenost obracet dovnitř. Konečně, a bez ohrožení zvenku, může se i slovenský národ rozvrátit hledáním svého štěstí, aby se znovu složil o stupeň dospělejší. Ať napětí v národě protříbí jeho myšlenky a síly. Je škoda a chyba snižovat ho upouštěním bočního ventilu na Čechy.

 

Milan Šimečka, můj bratislavský český přítel, nám napsal, že mladší slovenský bratříček vyrostl, chce svou postýlku, a starší český bratr má mu ji dát. Ale jak mladšího bratříčka známe, bude v létě chtít tu postýlku u okna a v zimě tu u pece. Žádnou postýlku, bratře, domeček si měj!

 

Po prvním rozhořčení, lítosti nebo hněvu si však musí člověk střízlivě obhlédnout situaci: co znamená, co mu bere či co mu dává. Proč by si vlastně měli Slováci po centimetrech na nás dobývat, co můžou mít náraz celé? Odloučením od Slováků, jež je výhradně v naší vůli, ztratíme – souzeno dosavadní zkušeností – ekonomické ztráty. Politicky ztratíme problém maďarský a rusínský. Položíme mezi sebe a Sovětský svaz ještě jednu hranici. Budeme mít jen jednu vládu. Všecky věci budeme konečně moci řešit rychle a věcně, bez zvláštních zřetelů k Slovákům. Bez příležitosti k rozfoukávání národnostních sporů můžeme snad i rychleji zavést demokratické formy a způsoby. Sami nepochybně rychleji dohoníme opoždění za vyvinutějšími státy. Budeme mít víc klidu na hledání životního stylu vzdorujícího agresivní komerci a konzumu. Když stejných dvacet let ztracených ve federaci se Slovenskem věnujeme spolupráci a stykům s Rakouskem, přiblížíme se možná funkční federaci či unii, jejíž zmoudřelí členové nebudou zatěžovat provoz nějakými svými depresemi, komplexy a rekriminacemi. – A naše vztahy k Slovensku? Otázky hospodářské i jiné dají se řešit smluvními vztahy, jako například mezi Dánskem a Švédskem. Ne?

 

Uvažme tedy, zda jsme z podnětu Slováků nedostali vlastně i my geniální příležitost začít nový život. Po třistaleté porobě habsburské a sedmdesátiletém utlačování jiného národa žít s čistým svědomím a novými vyhlídkami. Vlastně vše může být jiné! Příležitost je geniální tím, že přichází teď: ještě loni by takové úvahy mohly být podezřívány z úmyslu nabídnout Slováky Sovětskému svazu. Před sedmdesáti lety bylo by to odmítnutí pomoci mladšímu bratru. A jestliže nám tehdy šlo také o zvětšení naší obranné síly, tedy ani v tom ohledu se Československo neosvědčilo. Ostatně i bezpečnost je v dnešní Evropě docela jiná otázka, než když jsme my Češi byli Čechoslováky. – Jak vše je rázem změněno, jen když to člověk uzná!

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 29 Říjen 2018 16:49 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB