Krize politické levice: houfy poradců a skutek utek



levice podle Charlie HebdoUplynulé komunální, a ještě ve větší míře senátní volby, potvrdily sestupnou tendenci klasické politické levice v takové míře, že někteří komentátoři rovnou mluví o jejím mizení. V takové situaci se vždy vynoří houfy rozumbradů, kteří dávají obecné knížecí rady, co by se dělat mělo, a hlavně, co by se dělat nemělo.

 

 

 

Protože to, co by se dělat mělo, většinou nevědí ani oni sami. Sám se budu proto spíše snažit rozebrat příčiny tohoto stavu, než abych se připojil k početným poradcům, kteří prezentují obecná tvrzení bez potřebného vztahu k realitě, protože ji sami intenzivně neprožívají. A že z pohodlného křesla filozofa se svět měnit nedá, to nám sdělil Marx už před 180 lety. Bohužel někteří na jeho moudrá slova nedbají a vedou abstraktní diskuse o „programových stranách“ či naopak o zbytečnosti programu jako takového. Někteří by se rádi ještě těsněji přimkli k bruselskému dubisku, jiní radí pravý opak. Opět bez jakékoli konkrétnosti, jen černobílé „buď – nebo“.

 

 

Současná podoba liberální demokracie vychází z módy

K teorii Frankfurtské školy jsem zdravě kritický, ale musím uznat, že v jednom má pravdu. Integrace do existujícího politického systému skrývá pro původně antisystémové subjekty mnohá úskalí. Ať chtějí či nechtějí, stávají se součástí establishmentu, jejich předáci jsou placení státem (pobírají poslanecké platy a další prebendy), jsou zapojováni do „pozitivních“ legislativních projektů a nabízí se jim i kariéra ve státních službách (v diplomacii, ve vstupu do vlády apod.). Původní programové cíle se stále více dostávají do rozporu s realitou každodenní politiky.

 

V “klidných“ dobách lze úspěšně lavírovat a dokazovat, že kompromis se systémem přináší pozitivní výsledky i pro sociální skupiny a vrstvy, jejichž zájmy se daný subjekt programově zavázal hájit původně změnou systému. Ale v době, kdy je ve vzduchu krize, kdy se stále více ukazuje, že si stávající režim neví rady s rostoucími problémy, vzniká u levicových politiků dilema: mám zachovat věrnost původnímu programu a usilovat o radikální změnu, nebo se naopak řídit zásadou loajality ke stavu, který mně osobně i mým voličům přinesl mnoho pozitivního? Taková situace nastala poprvé bezprostředně před první světovou válkou a sociálně demokratičtí předáci ji až na čestné výjimky řešili podle pořekadla „bližší košile než kabát“ kolaborací s militaristickými válkychtivými vládami. Bohužel z tohoto kruciálního omylu se dodnes nepoučili a podle toho vypadá jejich popularita ve veřejnosti.

 

I přes probíhající hospodářskou konjunkturu nelze přehlédnout, že narůstají krizové jevy, a že s mnohými z nich si současné vládnoucí elity nevědí rady. Opět jako kdysi mají mezinárodní rozměr a prostřednictvím postupující globalizace prorůstají do vnitřních poměrů suverénních států a stávají se nedílnou součástí jejich politických poměrů. Krizové symptomy také vyostřují vztahy mezi hlavními aktéry světové politiky a spoustu domácích problémů někteří nahlížejí prizmatem narůstajících vnějších konfliktů.

 

Interpretaci mezinárodních problémů provází dogmatismus a černobílé vidění. V nich se ztrácí realismus a nabízející se varianty řešení se zužují na likvidaci soupeřů (i těch jen potenciálních). S cílem obhájit stávající systém za každou cenu se v rámci „politické korektnosti“ přehlížejí reálné nedostatky a připouštějí se jen velmi kosmetické úpravy. Radikální kritika se vydává za ohrožení demokracie, právního státu a „evropských hodnot“ a její nositelé za xenofoby a nácky. Na druhé straně lidé volají po radikálních (systémových) řešeních, ale ta jim socialisté ani komunisté nenabízejí. Nepamatuji si, že by v poslední době řekl někdo z nich něco radikálního a navrhl nějakou systémovou změnu. Spíše se snaží rozšafně a „s nadhledem“ projevy občanského neklidu pacifikovat a někteří z nich dokonce papouškují předstíraně „moderní“ rétoriku anarcholiberálů z řad Pirátů či Zelených.  Tím ovšem odcizují vedení stran od členské základny i voličů. Pak se nesmí divit, že volební preference sledují dlouhodobě směr k nule.

 

Charakteristickým rysem současných sporů je i zveličování drobných, řekněme, technických rozdílů u jednotlivých státních systémů a vydávání je za fatální nebezpečí pro demokracii. Bohužel tomuto trendu podléhají i evropští komisaři, u kterých by slušela spíše střízlivost v posuzování problémů, a ne podřizování se liberálním exhibicionistům z Evropského parlamentu. Jejich nenávistné výkřiky papouškuje zejména nezkušená a vědomostmi dosud nedostatečně obdařená mládež, kterou fanatičtí obránci statu quo z médií a univerzit vyzvedávají jako „hlas lidu“.

 

Ve skutečnosti zastřešují pojmy jako „parlamentní demokracie“ či „liberalismus“ mnohostrannou a rozpornou realitu, nikoli jeden jediný model. V žádném případě není proto nutné konzervování současného stavu. Existuje nesčíslně mnoho podob liberální demokracie, a pokud to nevezmou v úvahu suchopární pedanti ze Soudu EU, kteří mají monopol na výklad podepsaných smluv, měli by to reflektovat alespoň politici levice, u nichž se předpokládá, že nebudou bránit společenskému pokroku. Jestliže někteří teoretici a komentátoři požadují, aby liberální demokracie dostala „lidskou tvář“, pak je nasnadě otázka, zda by v zájmu naplnění tohoto cíle neměla být přistřižena křídla současnému anarchokapitalismu světové ekonomiky. Bylo by logické, kdyby tento názor zazněl z levé strany politického spektra, bohužel nic takového se neděje s výjimkou kosmetických opatření typu Tobinovy či progresivní korporátní daně, u kterých mohou pravicoví oponenti nikoli bezdůvodně namítnout, že jejich „nesystémové“ vložení do jinak nedotčené kapitalistické reality přinese víc škody než užitku.

 

Současná podoba liberální demokracie zkrátka vychází z módy, ať už si to akademici, politici i žurnalisté přejí či ne. Není to jen subjektivní instinkt lidových vrstev, ale jejich zcela správná, byť do podoby ucelené teoretické koncepce nedotažená reflexe objektivní reality. Pro její vytvoření ovšem levicová politická scéna nedělá nic a jen čeká, co vypadne z neoliberálních think tanků. Pak se nedivme, že přicházejí noví „spasitelé“, kteří nabízejí jednoduchá, lehce uchopitelná řešení založená ovšem na nekorektním (tj. syrově pravdivém) obrazu reality. Systémovou změnu nenabízejí (výjimkou je pouze prosazování přímé demokracie, která má ovšem své objektivní limity), ale voliči je podporují již z vděčnosti za zmíněnou pravdu.

 

 

Nové technologie plodí nové možnosti, potřeby i rizika

Nedostatečné teoretické zázemí levicových subjektů je příčinou, že programy stran a hnutí nedostatečně a nezřídka falešně reflektují technologické změny, ke kterým ve společnosti dochází. Dostávají se tak do vleku oficiálního pravicového mainstreamu (samotný termín Průmysl 4.0 byl vytvořen německými průmyslníky), který problém pojímá technokraticky, jako fatalisticky pojatý proces, jemuž je možné se jen přizpůsobit. Přitom technologická revoluce zplodila přinejmenším dva politické subjekty – Zelené a Piráty, které se tváří levicově, v praktické politice se však připojují k pravici. Část sociálních demokratů chce technologickou revoluci využít k propagaci iluze o již uskutečněném zániku kapitalismu a tím zdůvodnit svoji kompromistickou politiku vůči nadnárodnímu kapitálu. Komunisté se zase jen těžko potýkají s „mizením“ klasické dělnické třídy a nutností upravit v některých směrech tradiční marxistickou koncepci.

 

V našich podmínkách je objektivní teoretické zhodnocení procesů Společnosti 4.0 limitováno i přetrvávajícími předsudky vůči pokrokovým a revolučním myslitelům minulosti jako reakce na jejich nekritickou adoraci před rokem 1989. Namísto kritického a realistického zhodnocení jejich přínosu pro rozvoj společenských věd (o což se pokouší někteří autoři na Západě) se podsouvají různé (post)modernistické koncepce absolutizující některé vymoženosti současné technologie a lékařství do té míry, že se vytrácí objektivní podmíněnost jevů a procesů a vše se chápe jako výlučný sociální konstrukt. Příkladem mohou být diskuse o svobodné volbě pohlaví, přičemž se zapomíná, že bez moderní medicíny by žádný „gender“ nevznikl. Úsilí o rovnost sociální se zaměňuje za snění o neuskutečnitelné rovnosti biologické. Bohužel tlakem aktivistů se podobné „novoty“ dostávají i do politiky a veřejné správy, a tak se v některých zemích neuvádí v rodném listu v kolonce rodičů otec a matka, ale jen „rodič 1“ a „rodič 2“ (jakoby se 1 rovnala dvěma). Navíc se takovéto excesy vydávají za „autenticky levicovou politiku“ a jejich zrušení za potlesku veřejnosti se musí chopit pravice a populisté.

 

Pozornost, kterou levice tradičně věnuje menšinám, objektivně nemůže vyústit v jejich přeměnu v součást většiny, o což aktivisté vehementně usilují. Prostě biologická, etnická či sexuální menšina se většinou nikdy nestane, brání tomu přírodní zákony. Součástí většiny se menšina může stát pouze sociálně a politicky, tj. když se bude chovat a myslet jako většina, a ne když bude vystavovat na odiv svoji odlišnost. Pokud si to levice uvědomí, konzervativnější voliči se jí mohou zase vracet.

 

Bouřlivý rozvoj informačních technologií vyvolává změny v chování lidí i jejich potřebách. Dnes mají mobilní telefon nebo dokonce počítač i malé děti. Vytvářejí se nové formy interakce, založené na sociálních sítích, internetových chatech, které využívají nejvíce mladí, nicméně zapojují se stále více i senioři, pro něž to může být základní forma komunikace s okolním světem v době, kdy síly ubývají. A jak si vedou naše levicové strany? Facebookový profil celostátní ČSSD má kolem 26 tisíc fanoušků, tedy zhruba tolik, kolik je členů. Podle toho vypadá i jeho úroveň. Žádné tříbení názorů, žádné velké diskuse. KSČM je na tom ještě hůře, její hlavní profil má méně než 11 tisíc sledujících. A proč by sledovali, když se tam nedoví nic zásadního? Pro srovnání, ODS má na své hlavní stránce přes 55 tisíc sledujících a SPD Tomia Okamury dokonce více než 250 tisíc. Jenže bez soustavné aktivity na sociálních sítích se dnes úspěšná politika dělat nedá. To ví třeba i americký prezident Trump. Opět pro srovnání, předseda ČSSD Hamáček má něco přes 7 tisíc sledujících. To o velké popularitě nesvědčí. A předseda KSČM Vojtěch Filip? Ten se blíží 150 sledujícím. Komentáře netřeba.

 

Pravda, existují i jiné platformy, než je Facebook, například Twitter, Instagram apod., takže sledovanost může být u jmenovaných o něco větší. Nicméně i uvedené srovnání o lecčems vypovídá.

 

S probíhající technologickou revolucí souvisí (i když ne zcela bezprostředně) i problém energetické koncepce. Pro mnohé levicově orientované aktivisty je jaderná energetika tabu, ať již jde o „jádrofobii“ či výsledek racionálních úvah. V našich podmínkách jde o složitou otázku, protože slunce tolik nesvítí a vítr nefouká jako u moře. Na druhé straně bychom neměli plány na nové bloky v Temelíně a Dukovanech dráždit naše jižní a západní sousedy, kteří energii z jádra koncepčně už v minulosti odmítli. Potřebujeme zejména Rakousko jako středoevropského spojence v rámci EU. Netroufám si jednoznačně rozhodnout toto dilema, protože nemám dost informací. Politici je mají, nicméně se bojí na rozdíl od zmíněných Rakušanů zeptat veřejnosti, co si o tom myslí. Pro levicové politiky by právě tento problém měl být typickou otázkou do celostátního referenda, protože nejde jen o technický problém, ale i problém politický či dokonce mezinárodně politický. Pasivita a schovávání se za různé expertní komise popularitě levice nepřidá.

 

Nové technologie neplodí jen nové možnosti a potřeby, ale i rizika. Mnohé z nich si běžný konzument informací ani neuvědomuje, protože v médiích převládá technokracií ovlivněný technologický optimismus. Úvahy o revoluci 4.0 však provází i etická dilemata, do jaké míry je vhodné postupně přesouvat bez omezení dosud nezastupitelné funkce a role člověka na inteligentní stroje. Nejsou také dostatečně zhodnoceny sociální dopady čtvrté průmyslové revoluce, technokratickým koncepcím nikdo nestaví alternativy. Jaký dopad na společnost budou mít změny ve struktuře zaměstnanosti? Lze se jen tak jednoduše spokojit s tvrzením, že v rámci technologických procesů budou vítězové a poražení, když těch druhých je vždy mnohem více? Bez odpovědí na uvedené i další související otázky budou programy alternativních stran jen pasivně sledovat výdobytky pravicového mainstreamu a ztrácet atraktivitu pro početné skupiny obyvatelstva.

 

 

EU je v krizi, ale návrhy reforem chybějí

Už ani evropští lídři nepopírají, že EU je v krizi. I když se tato otázka do komunálních a senátních voleb příliš nepromítla, projeví se intenzivně ve volbách do Evropského parlamentu, které nás čekají v příštím roce. Půjde o přelomovou událost, která může pomoci reformovat evropskou integraci. Současné elity se reformám brání zuby nehty, protože bojí sáhnout do stávajících znění základních smluv. Jediný směr reforem spatřují v ještě užší integraci, unifikaci, oslabení národní svébytnosti a suverenity. Součástí tohoto eurokonformního proudu je evropská sociální demokracie, včetně té naší.

 

Ačkoli má ČSSD své odborné zázemí (alespoň institucionálně), žádné návrhy reforem z něho nevycházejí. Naopak se z nich line přehnaný eurooptimismus, požadavky na přijetí eura, které nechtějí tři čtvrtiny obyvatel České republiky, a podobné výplody, na hony vzdálené myšlení vlastních voličů. Opisování od západních partnerských stran, kde je voličská nálada zcela odlišná, je cesta do pekel. Ostatně i v západních zemích se situace postupně mění ve prospěch kritiků EU a sociální demokracie až na výjimky slábne.

 

KSČM je v tomto ohledu v komfortnější pozici a podle mého názoru dopadne v eurovolbách lépe. Ale ani od ní návrhy na systémové změny v EU zatím také nepřicházejí, ačkoli má ve svých řadách zkušené europoslance i společenskovědní odborníky.

 

Pasivita levice kontrastuje s počínáním premiéra Babiše či Tomia Okamury. Ti spolu s ODS prakticky ovládli veřejnou debatu o evropských záležitostech, a dá se předpokládat, že budou hlavními favority nastávajících voleb.  Sekundovat jim zejména při tradičně nízké účasti může podobně smýšlející lidovec Zdechovský, nebo umírněně eurorealistický předseda TOP 09 Pospíšil (pokud nedá předost pražské radnici). A jestli ČSSD opět nasadí na potenciálně volitelné místo profláklého Miroslava Pocheho, může z Evropského parlamentu vypadnout úplně.

 

 

Světový mír je nejvyšší hodnotou

Levici si veřejné mínění většinou představuje jako mírumilovnou politickou sílu, které se příčí války a je ochotna proti nim vystupovat. Přinejmenším u její části to však přestalo platit už před první světovou válkou a platí to i nyní přes angažmá v protifašistickém boji za druhé světové války. Ještě jako mladý si pamatuji velké protiválečné demonstrace v USA i v západní Evropě. Byly to statisíce z velké části mladých lidí. Dnes jsou ovšem příslušníci mladé generace každodenně masírováni médii o nebezpečí z východu – Ruska a Číny, o nutnosti bránit mír bombardováním cizího území bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Výsledkem je pasivita, lhostejnost a televizní konzumace válečných událostí z pohodlných lenošek, jako by šlo o nějaké napínavé fotbalové zápasy. Chybí jenom bookmakeři a sázky na výhru toho či onoho, ale ti se jistě brzy také objeví – pokud jsem je již v návalu práce někde nepřehlédl.

 

Dnešní oficiální sociálně demokratická levice si v militarismu nezadá s těmi nejtvrdšími pravicovými „jestřáby“. Není náhodou, že poslední generální tajemníci NATO (Robertson, Solana, Stoltenberg) vzešli z řad sociální demokracie. Píseň války pějí podle jejich vzoru nejen jejich čeští spolustraníci, ale celá řada aktivistů vzývajících „autentickou“ levicovost. Proti našemu členství v NATO vystupují až na výjimky jen komunisté a částečně SPD. Vysloužili si nálepku „ruských trollů“ od pravověrných obránců „západních liberálních hodnot“ a jen o něco slušnější projev nesouhlasu od sociálních demokratů. Přitom z geopolitického hlediska je NATO v dnešních podmínkách zbytečné, protože jeho členské země nemají vyloženého nepřítele a jejich rozpory s jinými státy představují spíše iracionální reminiscence z minulosti, předstíraný ideologický spor, potažmo animozitu vůči vládnoucímu režimu. Nejde ale o nic, co by se muselo řešit válkou. Zvláště když jde většinou o zmezinárodnění vnitřních problémů, se kterými si vládnoucí elity nevědí rady (například s ruskými menšinami v Pobaltí, se zamrzlými konflikty na Kypru, v Podněstří, Jižní Osetii, Abcházii, na Donbasu apod.).

 

Proti komu to vlastně zbrojíme, když podle vyjádření našich vrcholných představitelů nás nikdo neohrožuje? Proti Tálibánu? Proti teroristům ozbrojeným maximálně lehkými zbraněmi a po domácku vyrobenými výbušninami? Má levice pasivně přijmout, ba dokonce podporovat zápas o mocenskou světovládu nebo vystoupit proti tomuto nebezpečnému trendu, který může vyústit v katastrofu nebetyčných rozměrů? Otevřeně prozápadní a promilitaristické vystupování Sobotky, Zaorálka, Chovance a dalších čelných představitelů ČSSD nedávné doby je nesporně jedním z významných faktorů poklesu obliby této strany, protože veřejnost si válku nepřeje (kde jsou ty časy, kdy jmenovaní bojovali proti umístění amerického radaru na našem území?). A protože komunisté raději před koncepčním střetem zalezou do ulity, iniciativy se ujímá Tomio Okamura a Andrej Babiš. Premiér sice vystupuje loajálně vůči NATO i EU, ale současně dává mazaně (většinou nenápadně, „mezi řádky“) najevo, že mu současná forma vztahů ne zcela vyhovuje a tím vzbuzuje naděje, že právě on je ten pravý, kdo přinese do naší domovské kotliny mír a prosperitu, jakmile mu to okolnosti dovolí. Na rozdíl od levicových i jinak zbarvených aktivistů nespílá Rusům a „zločinnému“ Asadovi, takticky mlčí. Je to v každém případě pozitivum ve srovnání se sociopaty a jestřáby, kteří se v řadě zemí (ostatně i u nás) derou k moci za pomoci rozdmychávání válečnických nálad a podpory militarismu.

 

Světový mír je zkrátka nejvyšší hodnotou. Bez něho by nebyla prosperita ani masový konzum nejrůznějších požitků a zážitků. Stačí se jen podívat na obrázky ze Sýrie, Jemenu a dalších světových válčišť. Pokud by někdo chtěl tvrdit, že je méně důležitý než výše minimální mzdy, ať raději nechodí do politiky. Jenže právě tak vypadá současná politika levicových stran, v prvé řadě ČSSD.

 

 

Levice je sektářská, chybí zdravý pragmatismus

Karel Marx kdysi volal „Proletáři všech zemí, spojte se!“. To se dá interpretovat jako výzva k překlenutí přirozených rozdílů v názorech v zájmu základního cíle v podobě společenské změny. I přes opakované pokusy o zmezinárodnění dělnického a revolučního hnutí prostřednictvím Internacionál či podobných organizací, volání otce-zakladatele všeobecně vyslyšeno nebylo a mezi jednotlivými levicovými proudy převládá spíše nevraživost či osobní animozity než vůle spolupracovat. To pravice si počíná daleko obratněji a dá se říci, že i chytřeji. Tam, kde jednotlivé subjekty nemají jistotu překonání hranice vstupu do voleného orgánu, spojí se i přes existující názorové rozpory. Tak tomu bylo i v ostře sledovaných pražských komunálních volbách a přineslo jim to úspěch.

 

Naproti tomu levice opět doplatila na neschopnost se dohodnout, na předsudky a sektářství. Přitom součet hlasů pro ČSSD a KSČM by na vstup do zastupitelstva stačil. Chtělo to jen si sednout za jeden stůl a dohodnout se na společné kandidátce pod nějakým „neutrálním“ názvem.

 

Naskýtá se otázka, zda existence dvou stran s podobným programem a lišící se hlavně svojí minulostí, není v dnešních podmínkách přílišným luxusem. Připomínám zde závěr marketingového guru Michaela Portera, že konkurence na omezeném trhu může vést k zániku většiny soutěžících. Bude zajímavé sledovat, zda zvítězí v současnosti již vyhaslé Bohumínské usnesení a antikomunistické předsudky, nebo pud sebezáchovy.

 

V posledních letech vyhloubené příkopy mezi k levici se hlásícími politickými proudy nebude jednoduché zasypat. Budou-li chtít spolupracovat, každý musí ustoupit, a hlavně respektovat ty druhé jako rovnocenné partnery. Nechci jim nic radit, s jednou výjimkou: aby se vydali mezi své spoluobčany a pozorně jim naslouchali. Pravdivé poznání a na jeho základě vytvořené koncepce se totiž nemusí rodit jen v pracovnách akademiků či kavárnách intelektuálů, ale i v příslovečných lidových hospodách, ve fabrikách a na polích. Pokud tam levice byla přítomna, dosahovala úspěchů.

 

Převzato se souhlasem autora, který připravil článek pro časopis Argumenty

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB