Vzpomínky na rok 1968: Přes zásluhy k lopatě



 

tankiste výřez foto Fr DostálNa rok 1968 a události s tím spojené se nejvíce uvádí úvahy a studie historiků. Jsou mezi námi však stále pamětníci. Mezi ně patří Ing. Emil Dvořák, CSc., jehož dcera poslala do naší redakce vzpomínku svého otce na rok 1968. Většinou se mluví o Praze a dalších velkých městech, tato vzpomínka nás zavádí do menšího, leč tehdy významného města – Kralup nad Vltavou.

 

 

 

Jarní politický větřík se neproháněl jenom v ČSSR, ale zavál i do dalších zemí tak zvaného tábora socialismu včetně SSSR, ale i zemí kapitalismu. Na západě jsou velké sociální bouře proti politickému systému. Chtějí měnit kapitalismus, změlčit jeho tvrdost. Rádi by chtěli kousek socialismu. V zemích v područí Moskvy mají moc socialismu a chtějí kousek kapitalismu.

 

Do vedení KSČ byli zvolení mladší funkcionáři, jejichž názory více odpovídaly potřebám země a přestávali plnit direktivy z Moskvy o proletářském internacionalismu. Do předsednictva KSČ byli zvoleni Dubček, Špaček, Černík, Smrkovský, Mlynář a další zastánci nové politiky.

 

V této době dochází k velké změně života v Kralupech nad Vltavou. Plánuje se výstavba závodu na výrobu syntetického kaučuku. V roce 1963 je spuštěn moderní závod v té době s nejmodernější technologií v Evropě. Se závodem bylo vybudováno sídliště pro zaměstnance. Kralupy se rozrostly o velký počet kvalifikovaných občanů města. V této době se přestěhoval i Výzkumný ústav syntetického kaučuku (VÚSK) ze Zlína i s duchem Bati, který se stále vznášel nad městem i v dobách komunismu. S tímto pracovištěm se přestěhovali i manželé Dvořákovi. VÚSK navrhl a vypracoval novou technologii výroby kaučuku, která byla realizována. Za tyto práce ing. Emil Dvořák, jako hlavní řešitel, obdržel státní vyznamenání za zásluhy a ústav obdržel Řád práce.

 

 

Osobní vzpomínka

V roce 1968 jsem byl v tajných volbách navržen do krajského výboru KSČ a zvolen do jeho předsednictva. Tam jsem se setkal s lidmi, kteří podporovali politiku Dubčeka, ale i s těmi kteří trvali na starých bolševických pravdách. Bylo to tak padesát na padesát. V čele výboru stál Jan Piller, schopný a slušný člověk.

 

Politické jaro končí 21. srpna 1968, když nás obsadila okupační armáda. Na závodě Kaučuk vznikl štáb, který organizoval odpor proti okupaci. Předsedal mu Ing. Ctirad Svoboda, bývalý voják. Zde se scházeli dobrovolníci, kteří vyráběli a roznášeli různá protisovětská hesla a provolání.

 

21. srpna jsem v noci dostal zprávu o okupaci. Šel jsem na závod a byl jsem vyslán do Prahy na KV KSČ. Dovezl mě motorkář, projížděli jsme kolony transportéru směřující do Prahy. Krajský výbor byl už uzavřen a hlídán zelenými barety. Po nábřeží Vltavy šel velký průvod mladých lidí s praporem. Proti nim nastoupila hradba vojáků a začala střílet do vzduchu. Na Mírovém náměstí se valil rovněž ještě mohutnější průvod. Proti němu byly rozmístěny tanky, které namířily hlavně děl proti průvodu a spustily motory. Situace zlá. Přední část průvodu nemohla dál, zadní se tlačila.

K večeru jsem se setkal s pracovníky KV KSČ. Vznikla fáma, že zatýkají funkcionáře strany. Tuto noc jsme přespali v Radotínské cementárně pod papírovými pytli. Další den jsme dali dohromady prohlášení proti okupaci a já se vrátil do Kralup nad Vltavou.

Štáb na Kaučuku pracoval nepřetržitě, starosta města Holan se stáhnul a za něho nastoupil p. Šimůnek, ředitel hudebky. Zástupci vojsk nás navštívili na městském úřadě. Přijeli v obrněnci v doprovodu čtyř ozbrojenců s automaty. Starosta vstoupil do kanceláře a dva ozbrojence postavil v kanceláři do dveří. Vytvářel atmosféru strachu. Dostalo se mu od nás upozornění, že pod automaty a v přítomnosti ozbrojenců jednat nebudeme. Po dohadování tito opustili kancelář a stáli z druhé strany dveří. Přišli s požadavkem, že do dvou dnů musí veškeré nápisy a protisovětské letáky zmizet, jinak vyhlásí stanné právo. To už bylo na nás trochu moc. Připomněli jsme mu, že když nás okupovali Němci a vyhlašovali stanné právo, že vše měli natištěné v češtině a němčině s podpisem velitele, který stanné právo vyhlašoval. Jestli mají takové prohlášení, ať nám ho předají, že ho vyvěsíme. Situace se změnila, poznali, že nás strašit nemohou, došlo k jednání. Rozešli jsme se bez termínů.

 

Jak to vypadalo v Praze? Zasedali jsme jinde, řešili danou situaci, předsedající KV KSČ Jan Piller byl hlavně zaměstnán na jednáních s prezidentem republiky Svobodou a na ÚV KSČ. V roce 1969 nás navštívila velká stranická delegace zastupující Moskvu a přišli s politickou „pomocí“. Všiml jsem si, že v koutě zasedací místnosti je hromada dárků, zaplacených ze státních peněz pro delegaci. Potkal jsem plačící Krieglovou, která pracovala na sekretariátě zadarmo, dostala padáka. Pochopil jsem, že se mění politická situace. Při jednání se Sověty se na mě soustředili, vystoupil jsem s tím, jaký je moderní náš závod v Kralupech a jak prosperuje, jaký kvalitní kaučuk vyrábíme. Nelíbilo se jim to.

 

Potkal jsem Jana Pillera, který se vrátil z Moskvy. Ptám se ho, jak dopadl. Odpověď – nedohodli jsme se. Sověti hledali nástupce Dubčeka z lidí, kteří tvořili kostru politiky roku 1968. Byli chytří, zlomit odpor okupací mohl jen člověk, kterému lidi věřili. Nebrali Pillera, vzali Husáka. Ten nastoupil v dubnu 1969.

 

V roce 1969 jsem se zúčastnil mezinárodního sympozia o makromolekulární chemii v Budapešti. Tam jsem se setkal s mými známými ze sovětské delegace s profesory Medvěděvem i Poddubným. Na můj dotaz, jak reagují na dopis prof. Wichterleho sovětské akademii, potichu mi sdělili, že se jim nechce cestovat na Sibiř. Dále jsem potkal docentku Margaritovou, která byla mou učitelkou v Moskvě a udělala pro mě moc ve smyslu získaných znalostí v oboru, který jsem studoval. Setkala se se mnou v doprovodu další osoby. Před sochou padlých sovětských vojáků ve válce mě vyzvala, abych přísahal, že jsme chtěli opustit spojenectví se SSSR a spojit se se Západem. Popřel jsem to a prohlásil, že obsazení mé země vojsky SSSR je nejhorší, co nám mohli udělat…

 

Dále mě v Kralupech navštívili tři Sověti v civilu a přemlouvali mě, abych změnil názory a říkali, že nemusím padat na kolena, že bude stačit jen to naznačit. Drobet se ohnout. Na závodě mě navštívili členové nového politického uskupení Koutný a Peluňka. Poukázali, kdo všechno na závodě převlékl kabát a naznačili, že by bylo dobře, abych také přešel do jejich tábora, že budu zachráněn. Potkal jsem se také s Vasilem Bilakem na KVKSČ a rovněž mě byl ochoten zachránit, kdybych k nim přešel v jiném kabátě.

 

Jak to vše dopadlo? Byl jsem vyloučen z KSČ, propuštěn ze závodu a jediné zaměstnání, které jsem mohl získat, byla dělnická profese. Jedenáct let jsem pracoval v dělnických profesích. Těsnil jsem okna, šest let těžil uran chemickou cestou ve Stráži pod Ralskem.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 06 Srpen 2018 12:39 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB