Rezignace porotců Státní ceny za literaturu – anketa



 

spisovatelé ilustraceBezmála třicet spisovatelů, překladatelů, nakladatelů i literárních publicistů odpovídá na naši anketní otázku:

 

 

 

JAKÝ JE VÁŠ NÁZOR NA REZIGNACI VĚTŠINY POROTCŮ STÁTNÍ CENY ZA LITERATURU?

 

ČTĚTE: Nejistá sezóna Státní ceny za literaturu

 

 

Ivan Adamovič, kulturní publicista

Odstoupit z funkce porotce státní ceny za literaturu je legitimní rozhodnutí a leží na osobní zodpovědnosti dotyčných porotců. Někdo hovoří o „vyklízení pozic“, ale s tímto posouzením stavu nesouzním. Plně rozumím, že ocenění spojené se státními institucemi nemusí mít zrovna v dnešní době a stavu vlády stejnou váhu, jakou mělo v jiných obdobích. Ještě výraznější to je u různých těch státních vyznamenání a řádů, kdy jejich převzetí dnes platí spíše za černou známku než za odměnu. Pokud mělo být toto odstoupení porotců signálem pro veřejnost, nezdá se mi, že by mělo nějaký zvláštní dopad. S veřejným míněním pohne těžko. Pokud mělo být rozhodnutím směřujícím vůči vlastní vnitřní integritě, naprosto ho chápu.

 

 

Edgar de Bruin, překladatel, bohemista a literární agent

V roce 2010 vznikla v Nizozemsku po čtyřměsíčním jednání menšinová vláda s podporou PVV (populistické, ale i vysloveně proti kultuře zaměřené straně Geerta Wilderse, která však z voleb vyšla jako třetí nejsilnější, s největším ziskem hlasů). Geert Wilders se pak navíc skutečně do vládní politiky rušivě vměšoval. V kulturních kruzích se proti takové vládě samozřejmě zvedaly kritické hlasy, ale nevzpomínám si, že by kritický postoj k PVV někdo najednou začal vztahovat i na státní kulturní instituce a jejich fungování (tedy i udílení cen). Po roce a půl tato vláda padla a v následujících volbách PVV ztratila 9 křesel. Nedokážu dobře posoudit, do jaké míry se to dá srovnávat se současnou situací v ČR. A záleží samozřejmě na každém, jak horkou chce uvařenou kaši jíst.

 

 

Ondřej Buddeus, básník a vedoucí Českého literárního centra

Řadím se k těm, co obavy Petra Hrušky jednoznačně sdílejí a zároveň nerozumí gestu, jímž opuštění komise pro státní cenu za literaturu je. Proč? Zaprvé: Státní cena za literaturu není vládní cenou, její horizont je jiný. Zadruhé: Srovnáme-li laureáty státní ceny například s osobami z oblasti kultury oceňovanými v posledních letech prezidentem, je zde frapantní rozdíl, ta cena je důležitý protipól. Zatřetí: Gesto Petra Hrušky a ostatních členů komise, kteří se rozhodli rezignovat, vyvolává chmurný, leč nepravdivý dojem, že udílení státních cen ovlivňuje aktuální politická reprezentace. Není to pravda: prostřednictvím ministerstva je udílí česká kulturní obec zastoupená odbornou porotou (rozhodně ne „vůle vlády“, jak napsal Hruška). Je tedy symbolem propojenosti, nikoli oddělení státu a současné kultury. To považuji za dobrý a skutečně evropský standard a něco, co je v současnosti třeba chránit spíš než skandalizovat. Ministerstvo kultury ctí rozhodnutí odborných porot nejen u státní ceny, ale také například v grantových programech a nestalo se, že by bylo ocenění či grantová podpora udělena „diktátem shora“ – vládním, stranickým či jakýmkoli jiným. Pokud by k tomu došlo, bylo by na místě bít na poplach, jelikož v takovém případě by došlo buď k porušení transparentnosti, nebo přímo k „režimnímu zásahu“, který je nepřípustný. Pokud vím, k ničemu takovému u státní ceny ale nedošlo. Proto se mi zdá, že ono jistě správně míněné gesto se událo na špatné tribuně. A to způsobem, který byl relativně snadný, a který v posledku bude mít možná dopad na státní cenu jako symbol, nikoli na aktuální politickou situaci. Způsobem, který se příliš zaměřil na spektákl vlastní morální výše a pominul důležitý fakt (a v jistém smyslu východisko), že tento stát nereprezentuje pouze vláda, ale řada dalších sil, institucionálních stejně jako občanských.

 

 

Milan Děžinský, básník a překladatel

Básník nemá moc možností, jak dát najevo, že jeho míra trpělivosti se stavem věcí veřejných přetekla a že už nedokáže tolerovat populistickou vládní reprezentaci, která představuje to nejhorší, co se v Česku v poslední době urodilo a která se drží u moci díky handlu se stranou, která se netají nostalgií po totalitních časech. Básník není politik a není volen. Básníkova moc je v jazyce a v jeho sensitivitě. Nemůže nic, jen učinit burcující gesto a třísknout do stolu. To Petr Hruška udělal, protože jinak nemohl a koneckonců to neudělal takto poprvé. Nebylo to jistě politicky promyšlené – mohli bychom namítat – státní cena přeci není vládní cena. Pokud bychom přijali tuto logiku, museli by všichni státem placení zaměstnanci, kteří nesouhlasí s režimem a mají zbytky morálky v těle, dát okamžitou výpověď. Bylo to možná i trochu sobecké, protože vystavil ostatní členy poroty nelítostnému dilematu. Kdyby byl Petr diplomatem nebo politikem, možná by se to dalo udělat chytřeji – mohla rezignovat celá porota a ten dopad by byl o to méně relativizován. Možná. Ale Petr Hruška třískl do stolu, protože sám nemohl dál. Třískl do stolu a pár sklenic se převrátilo. A pokud si toho někdo všiml, je to dobře.

 

 

Lucie Faulerová, spisovatelka a redaktorka

Rezignace Petra Hrušky a dalších porotců mi vzhledem k argumentům, které uvedli, přijde zcela pochopitelná. Je to krok, na který mají právo, zároveň neohrozili letošní udílení cen, jelikož o tom je již rozhodnuto. Na druhé straně mi ale přijde také zcela legitimní v porotě zůstat, záleží na úhlu pohledu, jakým se na tuto účast členové poroty dívají. Petr Hruška nesouhlasí se současnou vládou, kterou svým způsobem tato cena reprezentuje, Radovan Auer věří, že v porotě má setrvat právě proto, aby státní cena zůstala apolitická. Tvrzení, že by měl Petr Hruška vrátit ocenění, které sám od státu získal, mi přijde scestná, jelikož svým odstoupením neodmítá cenu jako takovou, ale cenu v současných podmínkách.

 

 

Jaroslav Erik Frič, básník a kulturní organizátor

Literatura není moje branže. Jsem hospodský. Ceny či nějaký „úspěch“ před lidmi či státem není moje téma, protože má profese je služebná. Soutěže jakékoli nenávidím. Současný můj stát má vedení mimořádně odporné. Komunikovat s ním jakkoli je pro mě nemyslitelné. Činím tak pouze jako občan. A jako takový se především snažím uchovat si čisté svědomí. Pokud jde o pojem „literatura“ a oceňování jejích tvůrců (n. b. státní), k tomu se necítím kompetentním. Mé názory jsou ryze soukromé.

 

 

Milan Gelnar, nakladatel

Udělali dobře! Naprosto souhlasím.

 

 

Jonáš Hájek, básník a hudebník

Petr Hruška je básník, nikoli politik. Neřídí se tedy tím, co je strategické, politickým programem ani honbou za hlasy, je mu cizí jakýkoli utilitarismus. Řídí se pouze svým svědomím. Jeho rozhodnutí plně podporuji a vyjadřuji úctu také těm, kteří se bez velkého váhání rozhodli jej následovat.

 

 

Markéta Hejkalová, spisovatelka, překladatelka a nakladatelka

S rezignací Petra Hrušky a dalších porotců souhlasím a vážím si jich za to. Je to pravé gesto v pravý čas. Možná nic nezmění v literatuře ani v politice, ale aspoň dá najevo, že ne každý chce trestně stíhaného premiéra, ne každý chce ministry, kteří nedokážou napsat ani bakalářskou práci, ne každý chce podporu komunistů.

 

 

Pavla Horáková, spisovatelka a překladatelka

Mezi porotci mám přátele v obou táborech a dokážu empatizovat s oběma postoji. Pokud Petru Hruškovi nepřekonatelný odpor znemožňoval v porotě setrvat, nemohl se zachovat jinak. Překvapilo mě však, že svůj krok učinil bez vědomí ostatních členů. Promyšlená koordinovaná akce by mohla mít větší společenský dopad než impulzivní gesto, které polarizuje literární obec a možná v důsledku poškodí laureáta. Navíc současná reprezentace státu podle mě není o mnoho odpudivější než v posledních měsících a letech.

 

 

Lenka Jungmannová, teatroložka

Nepochybuji o upřímnosti reakce porotců a také myslím, že je jasná. Ministerstvo je oslovilo v zastoupení vlády, pokud tedy porotci nesouhlasí s tím, jak byla nově zvolena a co reprezentuje, je to důvod k odchodu. Pro vládu je to možná jen plácnutí do vody, ale ukazuje to jednu z funkcí literatury ve společnosti: Literární dění není vysedávání v kavárně a vedení „nesrozumitelných“ řečí, ale je to mimo jiné také jasné ano či ne tomu, co se kolem nás děje.

 

 

Dana Kalinová, bývalá ředitelka veletrhu Svět knihy

Každý statečný krok, který veřejně upozorňuje na alarmující vývoj v naší společnosti, je důležitý. Čekala jsem na „hlasy“ z literární scény a děkuji Petru Hruškovi a jeho kolegům.

 

 

Emma Kausc, básnířka

V každém případě jednání rezignujících respektuji. Jejich gesto pro mě ale má dvojí symboliku; tu, kterou v kontextu současného dění vidí část literátů a tu druhou - totiž akt, který nevyjde za rámec bubliny. Je určitě potřeba bouřit se proti mechanismům, stejně důležité ale je přemýšlet i nad způsobem, jakým to člověk udělá a jaký už předem nepotrestá finalistu. Osobně mi místo nekonečné, a vlastně i trochu soukromé, facebookové války, přijde důležitější vyřešit, jak se identifikovat s danou politickou kulturou; jak vyřešit další morální xyz, která se množí. A která nevyřeší dva tábory jedné literatury křičící na sebe ty samé věci obměněné pouze o rétoriku a směr, jakým míří.

 

 

Petr Kukal, básník a tiskový mluvčí FF UK

Ministr Staněk označil tento krok za neuctivý a Petra Hrušku a další tři porotce, kteří jej následovali, obvinil, že si berou Státní cenu „jako rukojmí pro vyjádření soukromého politického názoru“. Nehodnotím nijak politickou relevanci argumentů, jimiž Petr Hruška svůj odchod zdůvodnil. Důrazně však hájím legitimitu takového gesta. Není možné, aby u nás byl básník dehonestován pro svobodný projev nesouhlasu; není přípustné, aby mu byly ze strany politické reprezentace podsouvány nízké pohnutky.

 

 

Zuzana Kultánová, spisovatelka a literární kritička

Do poroty vstoupili Petr Hruška, Kateřina Kadlecová, Urs Heftrich a Petr A. Bílek dobrovolně a můžou tedy také svobodně odejít. Nejsou podle mě zavázání nikomu, kromě svého svědomí. Osobně vnímám velmi negativně dehonestující výroky jedné z porotkyň směrem k rezignujícím, kterými vyhodnotila jejich rozhodnutí jako bezúčelnou a pokryteckou formu politického protestu. Konkrétně u Petra Hrušky to přitom není první funkce, kterou opouští, takže mi připadá odvážné obviňovat jej z laciné show, zejména v době, kdy je minulost tvořená komunistickou vládou aktivně popírána samotnými spolutvůrci a její obraz si lze doslova koupit, nebo vysoudit. Nevnímám toto gesto jako politický kýč, ale jako poukázání na stav naší společnosti. Po přečtení řady podivuhodných diskuzí, včetně těch na sociálních sítích, jsem také přesvědčena, že tento postoj velmi dobře odkryl i stav myšlení části naší literární obce.

 

 

Ondřej Lipár, básník a fotograf

Cením si toho jasného veřejného gesta, přestože může mít i svůj negativní dopad, pokud uvolněná místa obsadí politicky méně vnímaví lidé. Hlasitě rezignovat je v takové situaci lepší než tiše pracovat, jako by se nic nestalo.

 

 

Ondřej Macl, básník

Jelikož stát bude odteď řízen jako firma, bylo by správné tyto vrtkavé porotce nahradit lidmi schopnějšími, kteří jen nekecají, ale makají. Po lapsech z posledních let se snad cena konečně dostane – k výročí Československa – do těch správných rukou, a to k československému premiérovi, sjednotiteli komunizmu s kapitalizmem, za jeho vizionářské O čem sním, když náhodou spím. Média, která by nedej bože spekulovala, že knihu napsal pod Babišovým jménem někdo jiný, budou bez prodlení skoupena.

 

 

Petr Minařík, nakladatel

Petr Hruška zareagoval správně, vždy má smysl se ozvat a připomnělo se jim, že taky literatura není o vaření písmenkové polévky, ale že to může být hlas. Ovšem je dobře, že třeba Radek Auer zůstal, protože stát nejsou oni, ale my a dokud to půjde, tak je třeba se s nimi utkávat oficiálně.

 

 

Ivana Myšková, spisovatelka

Petr Hruška udělal, co musel. To nebyla „bezúčelná a pokrytecká forma politického protestu“. To bylo potřebné gesto svobodného člověka, za které si ho velmi vážím. Vážím si ho právě za to, že „nedrží pozice“, jak je mu vyčítáno. Státní cena zkrátka kredit získává či ztrácí s představiteli tohoto státu a jmenovitě s Milošem Zemanem a Andrejem Babišem, kteří za podpory svých přicmrndávačů budou tento stát mravně devastovat zřejmě až do své smrti, už valný kredit dávno nemá. Myslím si, že intelektuálové by měli mít odvahu se vůči tomu ohradit a nedělat kompromisy, pokud se to příčí jejich svědomí. Dovedu si docela dobře představit, že by se pár let, než půjde, doufejme, tahle vláda od válu, žádná Státní cena za literaturu ani neudělovala.

 

 

Aleš Palán, literární publicista a nakladatel

Rezignace mi přijde být činem úctyhodným, setrvání v komisi činem obezřetným. Mám respekt k oběma postojům, chápu argumenty obou stran, přiznávám, že nevím, jak bych se zachoval já. Nemám dost informací. Tato situace nám ale nabízí skvělou příležitost vycvičit se v toleranci k opačnému názoru, respektovat ho, popřát mu jeho opodstatněnost, byť nás srdce táhne k jiné krajnosti. Dnes nevíme, jestli je lépe prásknout dveřmi, nebo do nich, dokud jsou ještě pootevřené vrazit nohu. Zažíváme novou situaci a veškeré historické paralely kulhají. Pokud se mi na této věci něco opravdu nelíbí, tak právě „morální“ odsudky vůči lidem, kteří se zachovali jinak, než bych se zachoval já.

 

 

Petra Soukupová, spisovatelka a scenáristka

Petra Hrušky si hodně vážím a považuju to za zcela legitimní a velmi hezké gesto. V případě ostatních už si tak jistá nejsem. Každopádně to té ceně spíš uškodí, myslím, ale i tak má tohle gesto nějakou váhu, byť jsou ty důvody pro mě trochu naivní- ne že bych nebyla znechucená vládou s podporou komunistů, ale není to podle mě ještě to nejhorší, co se tu děje a také se to nestalo z ničeho nic... Ale jak říkám, tím vůbec nezpochybňuju morální imperativ pana Hrušky.

 

 

Petr Stančík, spisovatel

Myslím, že každý porotce má právo na své porotcovství rezignovat, ať z toho důvodu, že nesouhlasí s vládou, nebo třeba proto, že má problémy s páteří. Pokud však již byla cena udělena, zdá se mi být tato rezignace poněkud pozdní...

 

 

Olga Stehlíková, básnířka, literární kritička a redaktorka

Oddělit soukromou, v jádru eticko-intimní motivaci od veřejného aktu, jež je její demonstrací, je v případě rezignace poroty Státní ceny za literaturu nemožné, zvlášť s ohledem na to, že její předseda své rozhodnutí zdůvodnil veřejným prohlášením, plně si jistě vědom „následků", které takový krok bude mít pro jedinou domácí vysoce dotovanou cenu za celoživotní literární dílo, udělovanou u nás s přestávkami bezmála 100 let, nezávisle na aktuálním složení vlády, jež stát reprezentuje. Považuji za důležité říci, že Petr Hruška a ostatní rezignující svůj krok dozajista nepokládají za gesto, jak je od počátku označován – jednoduše nechtějí se současnou českou politickou reprezentací svou osobu, svá rozhodnutí a své působení spojovat a jakkoli s ní spolupracovat. Chápu jejich krok tak, že s ní svým jménem nechtějí spojovat ani literaturu a její autory, a to bez ohledu na skutečnost, že činnost poroty nebyla ze strany „státu" ovlivňována. V tomto bodě rozhodují za potenciální oceněné, za nominované i za cenou v minulých letech ověnčené literáty, v situaci, kdy se na nejnovějším laureátovi už byli dohodli.


Rezignace na funkce v porotě Státní ceny za literaturu krok čistě symbolický není, je to reálný akt s faktickými efekty, na který má kterýkoli člen jakékoli poroty výsostné lidské i „činovnické" právo stejně jako na ne-rezignování na tytéž funkce z morálně rovněž obhajitelných důvodů. (Ne tak zcela mimochodem: zvlášť v „dnešní době" by ani hodnota čistokrevných symbolických gest neměla být umenšována či bagatelizována. Jsou totiž často tím jediným nástrojem či prostředníkem, které má kulturně činný člověk v naší zemi k dispozici). Právo vzdát se své funkce patří mezi svobody, které ještě máme. Stejně tak mezi ně patří i právo učinit z takového rozhodnutí formu veřejného protestu. Na těch, kteří se o vztah literatury a politicko-sociálního dění nebo jen o literaturu a jednání těch, kteří zase reprezentují ji, zajímají, je, aby hodnotili motivace k takovému aktu (v případě, o němž mluvíme, myslím eticky neprůstřelné a cenné), načasování aktu (proč až nyní) a jeho důsledky (k nimž patří i devalvace Státní ceny za literaturu a jejích nositelů, která je, myslím, nešťastná stejně jako nevyhnutelná).


Rezignace na funkce v porotě Státní ceny za literaturu, motivovaná tak, jak bylo veřejně deklarováno, do budoucna vyžaduje konzistentnost nejen názorovou, ale také konzistentnost v jednání rezignujících, tj. například nutnost odmítnout jakoukoli státní dotaci na budoucí vlastní literární aktivity, což bude v zemi, kde je nutná podpora kultury takřka výlučně věcí státu, konkrétně ministerstva kultury, podstatnou komplikací. Také protože tuto konzistentnost od rezignujících očekávám, považuji jejich akt za statečný. Stejně tak jako není Státní cena za literaturu cenou „nezávislou", není ani český literární tvůrce, chce-li publikovat, doprovázet své dílo v zahraničí překlady a svou přítomností, nezávislý a svobodný. To je velmi varovné.

 

 

Josef Straka, básník a knihovník

Rozhodnutí básníka a literárního vědce Petra Hrušky a jeho některých dalších kolegů odejít z poroty Státní ceny za literaturu rozumím, i když se mi nezdá, že situace je již natolik vážná, jak ji Petr Hruška popisuje, ale mohla by brzo být, tak toto rozhodnutí plně chápu a souhlasím s ním. Je vždy na každém z nás, kdy si řekne, že situace je neúnosná, aby člověk nereprezentoval moc, která je mu cizí, ba co víc, odpudivá. Chápu toto rozhodnutí jako jedno z prvních varování, abychom dále nepřipouštěli vládnutí premiéra s divnou minulostí a k tomu si ještě navíc přizvat zástupce KSČM, naopak tomuto čelit a snažit se o společenskou změnu, a to po malých krůčcích jako je právě ten Petra Hrušky a jeho kolegů. Podle nich čas pro toto varování a vyjádření nesouhlasu již nastal a je dobře, že tak učinili.  

 

 

Michal Šanda, spisovatel

Jenom pro připomenutí, státní cena za literaturu byla poprvé udělena roku 1920. Od roku 1955 Státní cena Klementa Gottwalda. Roku 1990 zrušena. A tak to mělo zůstat. Znovu se začala udělovat v roce 1995. V době, kdy bezbřehé polistopadové svobody začalo ubývat a stát si opět začal nárokovat moc nad občany, tedy i nad literáty. Stát nechť literaturu podpoří granty a stipendii, ale aby určoval, který ze spisovatelů je lepší než ti ostatní? Vždyť i nesrovnatelně významnější Nobelova cena je spíše politikaření.

 

 

Jan Těsnohlídek, básník a nakladatel

Odstoupení větší poloviny porotců Státní ceny za literaturu je morálně složitá situace. Mám velký respekt pro všechny porotce a myslím si, že svou pravdu, kterou lze hájit, mají i ti, kteří odstoupili i ti, kteří zůstali. Pokud je pro odcházející porotce problém vláda s podporou KSČM, tak by stálo za připomenutí, že problémem nejsou v tomto případě komunisté, ale především ANO, které tuto vládu sestavilo a v důsledku samozřejmě i prezident, který ji jmenoval. Komunisté a jejich návrat k moci je morální problém celé společnosti, na který je třeba upozornit a za to patří odstoupivším velký dík. Zároveň je však třeba upozornit na to, že stejná vláda dává granty na literární časopisy, na literární festivaly a další literární život v zemi, který je v ČR stále velmi závislý na státní podpoře (ačkoliv stále méně a méně podporován). Pozůstání ve funkci, ať je to porota Státní ceny za literaturu, nebo třeba učitelé, knihovníci nebo jiní zaměstnanci závislí na státních penězích, je každého věc, stejně jako je každého věc z takové funkce odstoupit. Nicméně se přikláním k postoji porotců, kteří zůstali, protože dokud jim nikdo nemluví do jejich práce, výběru laureátů a mohou tak dále dělat svou práci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, je vše v pořádku. Pro mě osobně, jako autora, je při ceně důležitá hlavně porota, která cenu uděluje. Dokud jsou v porotě kompetentní lidé, není třeba hodnotu ceny snižovat kvůli tomu, kdo právě vyhrál volby a jakou sestavil vládu. Doufám a věřím, že se podaří porotu důstojně doplnit, aby zůstal její kredit zachován.

 

 

Filip Tomáš, nakladatel

Mám pro ni plné pochopení, byť by ji šlo jistě hnedle problematizovat: budou titíž kolegové rezignovat i na členství v odborných komisích např. pro rozdělování grantových podpor? – Sám jsem kdysi na členství rezignoval – ne z důvodů politických, ale proto, že ta cena je bohužel velmi nekoncepčně organizovaná a bez jakékoliv propagace. To je myslím hlavní problém Státní ceny, ne aktuální politická reprezentace.

 

 

Kateřina Tučková, spisovatelka a kurátorka

Gesto vzdoru Petra Hrušky je pro mě pochopitelné, rozumím jeho stanovisku vůči vládě vedené trestně stíhaným člověkem a založené na podpoře komunistů. Naprosto chápu, že nechce svou účastí legitimovat, co není v souladu s jeho přesvědčením. Odstoupením z čela poroty na tuto cenu upozornil, což je rozhodně potřeba – laureáti nás reprezentují v zahraničí a jejich volba je zkrátka i zprávou o české společnosti. Zdá se mi však předčasné obávat se negativního dopadu na současnou českou literaturu. Rozhodující teď bude, kdo zaujme uvolněná místa a jak proběhne příští hlasování. Vzhledem k důvěryhodnosti osobností, které v porotě zůstaly, se ale nějakého zpolitizování ceny nebojím.

 

 

David Zábranský, spisovatel

Tak buď zmizel stát, o čemž nemám žádnou zprávu, nebo ta cena ztratila cenu. To neumím posoudit. Ještě je tady možnost, že u nich ztratil cenu nebo úctu ten stát. V tom případě bych to považoval za dost hysterickou reakci. Asi to není úplně stát básníků, ale podle mě je docela normální.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 26 Červenec 2018 06:36 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB