Novodobá byrokracie a „nová třída“

 

První máj osmdesátky foto výřez Fr DostálPrvní květen často vede k polemice nad myšlenkami týkající se socialismu a vztahu k části společnosti, která se rozhodně nepovažuje za bohaté. Všimněme si ale, že v současnosti diskurz věnovaný této problematice nepotřebuje ani První máj, neboť problém natolik zesílil, že medializace o tomto problému se stává každodenní realitou. (vlevo První máj v letech osmdesátých)

 

 

 

Nikoli náhodou se aktivují myšlenky dané ještě K. Marxem a ani nemusí jít právě o oslavu dvoustého výročí jeho narození ( 5.května ). Mimo jiné k výročí vyšel znovu Komunistický manifest s předmluvou Yanise Varoufakise. V příloze napsal, že tehdy nešlo o jakousi akademickou rozpravu v evropských akademických salonech, ale jednalo se o výzvu k akci. Dnešní situace se zdá, že rovněž přestává být zajímavá v „salonní“ podobě a že její účastníci začínají spíše horovat pro akci. Pochopitelně, že se nemluví o akci v podobě revoluce. Zatím pro současnou naši společnost platí to, co T. G. Masaryk objevoval na Marxových spisech, že v Kapitálu z dřívější revolučnosti dospívá v posledních dílech k evolučnosti: „Socialisté prohlašovali se vždy za stranu revoluční; avšak pořád určitěji a určitěji je metoda revoluční pozměňována v metodu reformní.“ To píše ve svých úvahách Masaryk („Vědecká a filosofická krize současného marxismu“ Naše doba, Praha 1989, 5. Ročník). Příkladem dnešní určité netrpělivosti je zatím anonymní – pod šifrou existující „platforma Skutečná levice“, která uvádí přípis: „Základní prohlášení skutečné levice“ a „Dopis členkám a členům KSČM“. Hlavní nespokojenost s levicí u nás ovšem vyjádřili loni přímo voliči, když se to odrazilo v poklesu hlasů jak pro ČSSD, tak historicky pro KSČM. Na mezinárodním poli můžeme netrpělivost pozorovat na sympatiích s Jerenymem Corbynem nebo na celoevropském hnutí DiEM25. To ve svém základním materiálu píše o „žízni po demokracii a (že) hodlá učinit něco velmi radikálního“. Tak je vyjádřená netrpělivost s tím, jak se chovají evropské levicové strany. Můžeme to číst v nedávno napsaném otevřeném dopise adresovaném, jak Jean-Lucovi Mélenchonovi z francouzského levicového hnutí Nepoddajná Francie, Catarině Martinsové z portugalské levicové strany Bloco de Esquerda, Pablu Iglesiasovi z Podemosu a stejně tak Gregoru Gysimu z Die Linke, který je zároveň předsedou Evropské levice. V dopise uvedeným levicovým politikům zastoupeným v Evropském parlamentu připomínají, že jim „chybí koherentní plán A, B, C“ a že hnutí s těmito politiky se chce sejít a navrhnout jim svůj „společný plán A, B a C pro naše města, regiony, země a pro Evropu jako celek.“

 

 

O čem to vše svědčí

Zdá se, že část intelektuálů začíná chápat, že lidem došla trpělivost se současnými levicovými politickými stranami, které si jen hrají na jakési zástupce lidu a přitom se stávají spolutvůrci současné politické a ekonomické situace. Utvrzují svojí dosavadní činností jen moc globálních společností přebírajících vládu od politiků. Manažeři globálních společností se stávají skutečnými politiky a politici a politické strany jsou jen jejich marionetami. Lidé začínají zjišťovat, že i tak zvané levicové strany se jen za zástupce lidu prohlašují, ale v zájmu moci jsou jejich lídři ochotní jít do kompromisů, které jsou neslučitelné s vůlí voličů těchto stran. Přitom voliči jakoby měli dost i výše Masarykem uvedené socialistické evoluce a místo toho chtějí a požadují od vůdců stran a hnutí radikální činy. Nechtějí již jen slova, slova, slova…

 

To pochopitelně vyvolává v zemích bývalého východního bloku šok: „být protikapitalistický?“

 

Z bývalých disidentů se stali zastánci kapitalismu a najednou v těchto zemích se rodí a musí nutně rodit pochopitelně i disidenti protikapitalističtí, neboť mainstream je plně oddán myšlence západnímu liberálnímu myšlení a žádné jiné variantě. Z bojovníků proti totalitní byrokracii se stali zastánci byrokracie politické. Naopak vznikají disidenti, kteří se staví proti nové byrokracii. Chceme-li slovy marxisty Milovana Djilase řečeno: zrodila se „nová třída“. Stačí si občas vyslechnout názory některých členů ČSSD a máte dojem, že mluví politik jakési pravicové liberálně demokratické strany a nikoli zástupce levice. Rozpolcenost českých sociálních demokratů se markantně projevu v diskuzi, zda jít do vlády. Má volič ČSSD jistotu, zda chuť jít do vlády je vedena snahou vyjít vstříc lidem nebo pouhým strachem ze ztráty lukrativních pozic. Vzniká tak boj s novými aparátčíky, s jinou byrokracií – boj s „novou třídou“, ať se nazývá jakkoliv i s levicovou nálepkou. Jde o třídu zastávající určité pro nás v bývalém východním bloku nové pozice, které se teprve učíme odhalovat. Jsou to politici – byrokracie, která hájí naše zájmy? Nebo jen svoje - jaké a čí?

 

Zjišťujeme, že v dějinách jde o neustálý boj s byrokracií. V roce 1948 se u nás odehrálo nadšení u části obyvatel nad vítězstvím levice a nedokázali si ani představit vznik komunistické byrokracie. Po roce 1989 opět většina měla představu a věřila bývalým disidentům a dalším členům Občanského fóra. Dnes? Zůstává otazník nad novou byrokracií a „novou třídou“.

 

 

Kdo bojuje?

Existuje ovšem také otazník, kdo bojuje a bude bojovat s novou třídou? O stranách jsme již psaly a jak nasvědčují volby v mnoha evropských zemích, ztratily svůj „půvab“. Bojovníky, s nadsázkou, jsme nazvali novodobými „disidenty“.

 

Podle historické zkušenosti by to měli být intelektuálové i přes posměch, který v současné době schytávají. Zajímavě se Hannah Arendtová ve své jedné eseji rolí intelektuálů zabývala. Vidí u intelektuálů problém vztahu moci a pravdy, když se ptá, zda mohou intelektuálové, když jsou součástí moci pohnout děním ve směru pravdy. Cituje v odpovědi na problém amerického prezidenta Lyndona Johnsona, jeho inaugurační řeč, ve které měl pronést: „Profesoři musí vědět, že znalost není pro ni samotnou, ale je zde pro lidi, aby se postupovalo proti chudobě.“

 

Na to Arendtová konstatuje, že vědomosti samy o sobě nejsou zárukou, že přinesou vždy nejlepší rozhodnutí. „Odpovědnost intelektuálů leží v objevování příčin problémů, které se objevují. Dále však intelektuálové hrají stejnou roli, jako jakýkoli jiný občan.“

 

Myslitelka Arendtová k tomu navíc dodává, jak složité je rozhodování: „Bylo by naivní si myslet, že vše s čím intelektuálové přichází, je v zájmu společnosti, ze které pochází nebo dokonce v zájmu lidstva… První krok k univerzu jsme mohli učinit jen proto, že intelektuálové si dovolili abstrahovat od jakéhokoli lidského zájmu. Přitom ti, co vládli, byli proti, a to v zájmu lidu.“

 

Možná takto složitě je vysvětlena trnitá cesta dalšího a dalšího možného vývoje levice. Každá moc a každý zájem lidu má však své hranice, kterou je skutečnost a pravda. Ti se podle Arendtové stávají kontrolou moci a to je jediná funkce pravdy. Povinností intelektuála je tuto pravdu vyslovit, rozhodně nemají ale právo tvrdit, že jsou svědomím národa. Když nevysloví pravdu, jsou obyčejnými občany.

 

Z toho lze usuzovat, že jakákoli výzva k levici a to i ty výzvy, které se nyní začínají objevovat, nejsou samospasitelná. Ani její autoři nemohou být a nejsou spasiteli. Situace pokroku závisí především na signatářích a přívržencích myšlenky dané autory výzev a petic, kteří jsou ochotní jít do boje s byrokracií i s „novou třídou.“

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 02 Květen 2018 07:36 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB