Co vás nejvíc zaujalo z české kultury v roce 2017?

 

zavřené dveře 2017Redakce se obrátila s tradiční otázkou na své spolupracovníky, příznivce a osobnosti pohybující se v českém kulturním prostředí. 

 

 

 

Martin Patřičný 

výtvarník a spisovatel

Uvědomil jsem si přechod od čtenáře, který někdy obtížně shání knihy a jiné musí mít schované, protože by za ně mohl jít i sedět – ke čtenáři, který se brodí záplavou knih, nadbytkem, protože píše už každý. Děkuju, že jsem mohl zažít oboje, hlavně tu cestu, děj toho přechodu.

 

 

Petr Koudelka 

publicista a spisovatel

Hudební léto na zámku Jezeří 2017. Už šestý ročník v dramaturgii cembalistky Aleny Hönigové, tentokrát ve znamení obnovy zámeckého divadla. Vděčný nápad jít ve stopách mecenáše hudby Josefa Františka Maxmiliána z Lobkovic, jehož přítelem byl Beethoven a hostem na Jezeří Goethe, přivedl na scénu originální umělce a účinkující – skleněnou harmoniku, madrigalisty ze zámku Batzdorf nebo kvartet Eisenberg. Zcela mimořádné však byly dva multimediální projekty: transkripce Gluckovy opery Orfeus a Eurydika za účasti černého divadla a neobyčejně působivý přednes kantát Ferdinanda Paëra pod názvem Clorinda v Jeruzalémě, Európa na Krétě. Zvláště posledně jmenované dílo přineslo divákům překvapení v podobě formální (soprán Anny Hlavenkové, fortepiano Aleny Hönigové, filmová projekce, divadelní scény, recitace Torquata Tassa) i obsahové: turisté v kavárnách a migranti na člunu jako symboly současnosti, Jeruzalém, místo staletého střetávání kultur a civilizací, Kréta a varovný únos Európy nejvyšším bohem. Jako podtržení věčného ohrožení kultury tu samozřejmě působí poloha zámku Jezeří nad propastí mosteckých dolů, aktuální zápas o uchování hodnot.

 

 

Martina Schepelernová

překladatelka a publicistka

Čas od času se vracím k tenounké novele Zeď, kterou Jaroslav Putík vstoupil na českou literární scénu ikonických 60 let. Pokaždé, když se do knížky začtu, kupodivu mi odpovídá na otázky, jež mě zrovna zajímají. Totéž platí i pro Putíkovu knihu Odysea po česku (1992). Jsou to mé bible. Jako by byly v textu zakódované životní strategie a filozofická přesvědčení, která čtenář odhalí podle toho, v jaké době žije a co zrovna potřebuje. Zeď je vždy aktuální. Tentokrát jsem sáhla po novele u čtení, které každý čtvrtek pořádá organizace, jež zaštiťuje svobodu slova, česká pobočka PEN klubu. Zdála se mi k té příležitosti vhodná. Putíkova kniha je totiž o svobodě. V novele Zeď se v roce 1945 vrací mladý muž vězněný za odboj proti fašismu z německého vězení domů do Čech. Zdraví má podlomené a šance na přežití mu nedávají lékaři žádné. A přece navzdory všem předpovědím se vymaní z pout smrti a žije dál! V uzdravování hraje roli vůle. Putíkova kniha je o životě a smrti, o lásce k vlasti, k rodičům, k ženě, a především, jak jsem tentokrát objevila, i o kouzelné a magické moci vůle. Vůle je pouze jiné slovo pro abstraktně znějící „osobní zodpovědnost“. Vůle je podle Putíka schopnost, odvaha, umění, avšak i nutnost vzít do vlastních rukou jak svůj život, tak osud své země a světa, chceme-li být svobodni. Vůle je síla, klíč ke svobodě osobní, národní a světové. V dnešní době polopravd, lží a v Česku ještě k tomu podivné letargie rezonuje Putíkova novela neobyčejně silně. Je na každém z nás, kudy a jakým směrem se ubírá náš vlastní život, země i svět. Autor píše: „Musíme umět vzdorovat i jako individua“– ano, souhlasím, člověk není v zajetí vyšších sil ani větších mocností, či zájmů, ale v zajetí především sama sebe. Cesta ke svobodě je v moci každého člověka, je zapotřebí „vzdorovat“– což znamená postavit se proti tomu, co není dobré, co nám škodí. Jestliže to neuděláme, staneme se otroky. Novela Zeď čerpá z životního prožitku. Za to, že je mi autor zvlášť blízký, vděčím jistě i tomu, že autor je můj otec.

 

 

Svatava Antošová

spisovatelka a publicistka

1. Mezinárodní festival Prague Music Performance, v jehož rámci jsem měla možnost vychutnat si v srpnu v pražském paláci Akropolis nádherný dvojkoncert – kapelu Pére Ubu se zpěvákem Davidem Thomasem a houslistu Gartha Knoxe & Saltarello Trio. Byl to hudební svátek a všem, kteří se podíleli na „dovozu“ těchto dvou uskupení do Česka, patří veliký dík!

2. To, že zbývá přeložit do češtiny už jen jedno z děl běloruské spisovatelky a držitelky Nobelovy ceny za literaturu (2015) Světlany Alexijevičové z její rozsáhlé kroniky Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka, na níž pracuje už více jak 35 let, aby svědectví, která nashromáždila, byla i v češtině kompletní. To dílo má název Poslední svědci a je z roku 1985. Teď v roce 2017 vyšla česky Modlitba za Černobyl (Pistorius & Olšanská), byť se jednalo už o přepracovanou verzi prvního vydání z roku 2002, a v přípravě na jaro 2018 je kniha Válka nemá ženskou tvář, byť i ta už jednou česky vyšla – v roce 1987. Všechny její knihy bez rozdílu považuji za vynikající zmapování ruské historie a politiky ve 20. století a jejich dopadů na životy obyčejných lidí.

3. A pak je tu ta nešťastná „vltavská revoluce“ – myslím tím změnu vysílacího schématu na stanici Český rozhlas Vltava. Jako člověk, který se dlouhodobě pohybuje kolem literatury, bych asi měla uvítat, že na Vltavě dostala více prostoru, než měla dosud, kdyby… Kdyby zároveň nenabobtnalo mluvené slovo natolik, že už ho nemohu vstřebávat. A ne ledajaké slovo – přibyly zejména příspěvky charakteru naučných, přemoudřelých přednášek, při jejichž poslechu si říkám, kdy budu muset vytáhnout index… Kdysi se v rozhlase hlídal (a nevím, jestli se to dělá dosud) poměr hudby a mluveného slova, a neklame-li mě paměť, pak ve prospěch hudby. I proto jsem byla po dlouhá desetiletí věrnou posluchačkou této stanice, neboť hudba jí vysílaná byla nejen různožánrová, ale často i velmi objevná. Možná že ten poměr hudby a slova statisticky vychází i nadále, ono se to dá hudbou dohnat v noci, že. Ale protože špatně spím, zkouším si pouštět Vltavu v noci i nyní, a bohužel ji musím buď po pár minutách vypnout, nebo přeladit jinam – při hudbě v noci Vltavou vysílané bych totiž mohla zešílet. Jistě, je to věc osobního vkusu, naladění či očekávání, ale tahle anketa si přece žádá osobní, subjektivní odpověď. Inu, tady je.

 

 

Jiří Žáček

básník

Dlouho jsem nečetl nic od Josefa Peterky. Myslel jsem, že se odmlčel. A teď se mi dostalo do ruky CD České mantry a balady, které si vydal k sedmdesátinám pro své nejbližší a na němž Peterkovy verše recitují a zpívají členové jeho rodiny: on sám, manželka, syn, dcery a zeť. Na tom cédéčku je poezie psaná bez předsudků a skrupulí, s mladistvou důvěrou v básnické slovo a v základní lidské emoce. Nádhera! Škoda jen, že si ten magický zážitek nemůže dopřát víc lidí než těch pár, kterým je autor osobně věnoval.

 

 

Alena Wagnerová

spisovatelka 

Nejsilnějším kulturním zážitkem v tomto roce pro mne byla výstava Fenomén Masaryk. Zaujala mne především tím, že představila Masaryka jako fenomén a ne jako mýtus, to znamená jako mimořádného člověka a občana s nejednoduchou, ale přímou životní cestou. A člověka, který pro svou věrnost poznané pravdě snášel řadu, řekněme to biblicky, protivenství, protože se vymykal tomu, co česká společnost tehdy vyžadovala, především národovectví i za cenu lži. V tomto ohledu se tehdejší česká společnost svou hysterií a nesnášenlivostí nepředstavuje právě v nejlepším světle. Řečeno s Orwellem, svoboda je právo říkat nepohodlné věci. A na tom Masaryk postavil svůj život. Mimo pozornost nezůstala ani osobnost Charlotty Garrigue Masarykové, ještě stále příliš málo známé. A s decentní otevřeností se výstava dotkla i pozdního Masarykova milostného života. V tom, jak výstava s Masarykem `zachází` vytváří zároveň příklad, jak bychom měli sami se sebou jako národ dnes zacházet: slušně a otevřeně, nebát se a nelhat. V tomto smyslu se mi na výstavě nestal znovu blízkým sám TGM, ale i návštěvníci výstavy, kteří, jak se mi zdálo, chápali, co chce do naší dnešní situace zmateného národa říci. Zvlášť jednu Masarykovu větu si z výstavy odnáším: Demokracie je způsob života. Opuštěná společnost Erika Taberyho pro mne výstavu Fenomén Masaryk do určité míry doplňuje svou výzvou k diskusi o české identitě v 21. století.

 

 

Michael Třeštík

spisovatel

V roce 2017 mě z české kultury nejvíc zaujala nekulturnost české politiky.

 

 

Jiří Slíva

výtvarník a básník

Líbila se mi semaforská hra Začalo to Vestpoketkou, výstavy mých kolegů Jaroslava Róny, Františka Skály a Michaela Rittsteina, tvorba mladého básníka Robina Krále, letní koncert Stinga a neutuchající aktivita všech pražských jazzklubů. Jinak jsem postupně po několik měsíců se zájmem pročítal objemnou a zajímavou knížku Reinera Stacha Kafka – Rané roky v obdivuhodném překladu Vratislava Slezáka. Už se těším na druhý díl, dostanu ho pod stromeček.

 

 

Jan Burian

písničkář

Výstava malíře Milana Chabery v pražské Nové síni, album písničkářky Dagmar Voňkové Hostina, dokumenty Víta Klusáka a Miroslava Janka… Jinak spíš opačně – vzrůstá nekulturnost našeho národa, což se projevuje nejen ve volbách, vzrůstem extremismu, rasismu, neurvalosti, agresivity na silnici i v médiích či v mezilidských vztazích. Vzdalujeme se kulturní Evropě, to bych řekl, že je permanentní negativní kulturní zážitek roku 2017.

 

 Zítra zveřejníme druhou část ankety (kde mimo jiné odpovídají Michal Viewegh, Štěpán Kotrba, Milan Knížák, Jaroslav Čejka,  David Zábranský a další osobnosti).



AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 02 Leden 2018 08:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB