Rozpad státu i dalšího…

Email Tisk PDF

 

Havel Václav 1989 Letenská pláň foto prtsc ČTVáclav Havel ve hře Zahradní slavnost, hovoří o tom, že byrokraté pořádající večerní merendy plní dvojjedinou funkci – zahajují a likvidují. Ironií dějin sám vzal na sebe nejen funkci zahajovače, ale také likvidátora nového státu. (Z formálního pohledu tuto funkci přenechal jinému ústavnímu činiteli, ale dějinnou odpovědnost onomu bezbarvému bankovnímu úředníkovi samozřejmě nikdo nebude předhazovat.)

 

 

Dnes už rozpad Československa většině obyvatel na obou stranách hranic nedělá vrásky na čele, ale úřednický postup, jakým k zániku státu došlo, byl výsměchem demokracii. Slovo referendum bylo tehdy, a dodnes je, strašákem, kterého lidé u moci zažehnávají Archimedovými slovy – „noli tangere circulos meos“, nedotýkej se mých kruhů, neruš moje soustředění při řešení složitých otázek, kterým nerozumíš. A tak Slováci, ani Češi nerozuměli rozpadu státu, nerozuměli obrovským přesunům majetku v rozsahu připomínajícím dobu do Bílé hoře, nerozuměli velkorysé demontáži oceláren, strojíren, textilek, curovarů, továren na obuv a na papír, nerozuměli církevním resitucím, nerozuměli prodeji bank, dolů, vodních zdrojů, pivovarů, porcelánek cizím firmám, nerozuměli překotnému vstupu republiky do západního vojenského paktu…

 

 

Začínalo to Idylicky

Byl jsem v zahraničí – v Nizozemí a informoval mne o tom dopisem, co se u nás dělo, o tom, jak probíhaly v Praze vzrušené dny demonstrací po 17. listopadu Miroslav Drozda, blízký přítel, kterého jsem znal z dob studií na Karlově univerzitě. Citace jeho dopisu z 24. listopadu umožní dnešnímu čtenáři vžít se do neopakovatelné atmosféry dnů, kdy čas trhnul pověstnou oponou dějin a před Čechy a Slováky se otevřelo nové dějství, do něhož lidé vkládali o to víc nadějí a iluzí, oč déle na ně museli čekat.

 

„Dnešní den je zřejmě právě rozhodující. Sedím doma, než odpoledne vyjdeme na Václavské náměstí, kam teď chodíme denně do toho skvělého zástupu vnitřně už svobodných lidí, doprostřed něčeho, co ve srovnání s atmosférou ještě před týdnem vypadá jako hotový zázrak. Jsou tam opravdu všechny generace a profese, všichni v jakémsi zvláštním uvolnění, jako po velkém oddechnutí, a zároveň ovšem v napětí, kdy to dopadne tak, jak všichni chceme. Už u stanice metra, odkud vyjíždíme, na stanici a kolem jsou vylepeny plakáty, výzvy, kopie té části tisku, která píše svobodně. Ve vagónech první lidi s trikolórami, u Muzea přestoupíme, sjedeme dolů na Můstek druhou linkou a pak jdeme po Václaváku. To už se (kolem 16. hod.) obyčejně valí fakulty za volání „Už jsme tady!“, lidi na ně mávají z oken, z jednoho krejčovství v 1. patře jim švadlenky hážou právě našité trikolóry. A po chodnících se přidávají starší lidi i školáci. Když mítink začíná,Letenská pláň 1989 všichni cinkají svazky klíčů – že už je poslední zvonění. A pak to jede hodinu – půldruhé; slyšet bohužel není po celém náměstí, pořadatelé nemají tu moc, aby byly zapjaty městské tlampače. Ale zástup si poradí aspoň v tom, že přebírá hlasovou reakci těch, kteří slyší, takže z jejich skandovaných replik aspoň přibližně sleduje „tématickou výstavbu“ daného projevu. V chování, v reakcích na jednotlivé otázky není ani co do postoje, ani co do intelektuální schopnosti porozumět problémům nejmenšího rozdílu mezi studenty, úředníky, učni, dělníky atd. Dělníků den za dnem v zástupu přibývá. Na závěr hymna, předzpěvovaná z balkónu Melantricha (odkud se také ozývají všechny projevy) Martou Kubišovou. Pak všichni volají „Zítra zase tady!“ a – znovu to „poslední zvonění“ klíči. I když zácpa je tam neuvěřitelná, pořád se tam někdo v tom davu přemísťuje, ale nikdy nevznikne hádka, jen občas někdo ty lezouny nabádá, aby nerušili. V metru zpátky klid, slušnost, lidé jsou na sebe najednou hodní, no jako před 21 lety. Televize zatím referuje „smíšeně“, tj. vedle podivuhodně otevřených epizod dává i různé starodumy, ale zatím se neodvážila nebo nemohla dát přímo opoziční mluvčí při projevu, respektive dá třeba i Dubčeka, ale jen vizuálně. Ostatní celkové souvislosti jistě znáte přinejmenším stejně dobře, jako my, chtěl jsem jen naznačit náladu. Teď právě zasedá ÚV. Tak jsem napjatý, jako snad nikdy v životě. Po návratu z Václaváku sem ještě dopíšu, co jsme tam zažili. (…)

 

...od 19,30 víme, že všichni odstoupili! Lidi jásají. Zítra odpoledne ve 14,00 na Leteňské pláni má být celá Praha. Dnešní odpoledne na Václaváku bylo nádherné. Stáli jsme dole na Václaváku, vedle nás jeden pán mého věku radostí brečel... Češi a Slováci povstali z nicoty. Vědí, že čeká plno práce i odříkání. Ale věří, že to bude mít smysl.“ Mirkův syn, zaměstnaný jako inženýr v ČKD, byl jedním z organizátorů stávky v závodě, který tehdejší političtí lídři považovali za baštu socialismu. Když se na manifestaci na Letné objevil početný zástup dělníků z Vysočan s vlajkami a nápisy oslavujícími práci, která konečně bude zbavena příživníků, lidé jejich přítomnost vítali jako důkaz, že starý režim má již opravdu na kahánku. Dnes se, bohužel, nemohu zbavit neodbytné otázky, jak by se dělníci elitního strojírenského závodu tvářili, kdyby jim tehdy nějaký geniální prognostik prozradil, že v nedaleké budoucnosti se jejich továrna stane zbořeništěm obehnaným vysokými ploty. Připomnělo mi to zoufalství i hněv, s kterým Lech Walensa, hrdina polské rebélie proti neschopnému a nenáviděnému režimu, reagoval na hospodářský bankrot gdaňských loděnic, slavné kolébky Solidarnoszczi. Také se mi vybavuje fotografie mladičké Angely Merkelové, která jako aktivistka sjednoceného Německa navštívila na Rujaně družstvo rybářů, kterému hrozil zánik. Nevím, co jim mohla diplomovaná inženýrka jaderné fyziky poradit nebo slíbit – v záloze jistě měla chlácholivé řeči o svobodě a prosperitě.

 

 

Video: Letenská pláň 1989

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 28 Říjen 2017 08:27 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB