Tereza Spencerová: Je zde jeden důvod, proč Katalánci nesmí odejít

Email Tisk PDF

Homage to Catalonia Cover 1st Edition výřez obaluKatalánská krize přišla v době, kdy i Čechy začíná štvát Evropská unie čím dál víc, upozorňuje Tereza Spencerová. Dodává: „Odchod nejbohatší části Španělska ‚na své‘ by ohrozilo španělské splácení dluhů, přinejmenším na čas by ‚potopilo‘ také evropské kapitálové trhy a znemožnilo Evropské centrální bance pokrývat další a další problémy. Čili Katalánci musejí zůstat: pro dobro ‚finančních trhů‘. A kvůli tomu Katalánci právo na sebeurčení nemají. To dnes rezonuje nejen Českou republikou, ale i celou Evropou.“ Jak by kritickou situaci Španělska zobrazil Pablo Ruiz Picasso, který i přes svoji neangažovanost mírně sympatizoval s Katalánským hnutím za nezávislost?

 

 

 

Mimo jiné jako Picasso krátkodobě žil v Barceloně, stejně tak sem zavítal George Orwell, který aktivně bojoval v řadách milice strany POUM. V Katalánsku zažil Homage to Catalonia Cover 1st Editionkrátkodobé vítězství levice a rovněž zde rozpoznával stalinismus. Ze svého pobytu a jako přímý účastník španělské občanské války napsal knihu „Hold Katalánsku“ (Český překlad vyšel roku 1991 v nakladatelství Odeon a revidovaný překlad v roce 2015 v nakladatelství Argo. viz obrázek prvního vydání knihy v Británii v roce 1938). Pochopitelně tehdy se jednalo o zcela něcvo jiného.

 

 

 

Česká veřejnost až nečekaně žije událostmi v Katalánsku, kde byli zmasakrováni účastníci referenda. Objevují se varování typu „takhle EU zatočí s každým, kdo nebude držet hubu a krok“, byť Katalánci byli až dosud pro EU. Čím si vysvětlit takovou sympatii? A jak se vy díváte na postup vlády v Madridu? A co různá srovnání týkající se Krymu, Kosova, nebo třeba i vzniku Československa, které vzniklo také „neústavní“ cestou? Úřaduje nám tady dvojí metr? 

Katalánské referendum a brutální reakce centrální španělské vlády přišly v době, kdy v České republice sílí skepse vůči Evropské unii, nebo alespoň proti způsobům, jakým Brusel zkouší řešit své problémy a vnucovat tato řešení ostatním. Českou republiku žene k soudu kvůli migraci i kvůli neplnění povinnosti v souvislosti s pravidly volného pohybu pracovníků po EU. Za to druhé už prý máme platit pokutu ve výši skoro milionu korun denně, i když příslušný návrh čeká v parlamentu na schválení. 

A najednou jedna z vlád, které mají k Bruselu nejblíž, pošle na Katalánce, kteří jsou přece jen o nějaký ten level „neposlušnější“ než my, rovnou policii a Národní gardu s gumovými projektily a obušky. Přes osm set zraněných je memento, které se nedá nijak „okecat“. V barcelonských ulicích se tedy svým způsobem v neděli bojovalo i o Prahu, tedy o zdejší nálady a budoucí tvář politiky České republiky vůči EU, neboť strany, které se až dosud ještě alespoň tvářily prounijně, nyní více méně mlčí nebo se snaží masakr obhajovat nelegitimností referenda samotného. Vyznívá to ale poněkud trapně a jako další příklad pokrytecké politiky dvojího metru. Jen si vzpomeňte, kolika z nich vadil ilegální Majdan. A pokud by se něco podobného odehrávalo v případě nějakého národa v mnohonárodnostním Rusku, už by byl oheň na střeše a sankce by se zas jen hrnuly. Najednou se ale ukazuje, že vůle nějakého národa v rámci EU po sebeurčení je nelegitimní jen proto, že „bruselským“ v časech další centralizace a koncentrace moci prostě nevyhovuje. A je to.

Jak už jsem ale napsala na Literárkách, katalánské referendum přitom ve skutečnosti není ničím „mimořádným“, protože poválečný důraz na neměnnost hranic a svrchovanost států v Evropě beztak už zanikl kupříkladu s rozpadem Sovětského svazu, rozdělením Československa nebo násilným rozpadem Jugoslávie, byť všechny tyto události se odvíjely na „periferii“ Evropy, a byl jim proto přikládán i náležitý význam. Do kategorie neudržitelnosti hranic svým způsobem spadá i nedávno přijatý ukrajinský školský zákon, který stanovuje ukrajinštinu jako vyučovací jazyk. Vyvolal protesty nejen v mnoha regionech Ukrajiny, ale i ve většině sousedních zemí; mimo jiné to jen dokládá, že se po rozpadu Sovětského svazu hranice překreslovaly ještě hodně málo. A třeba nedávné volby v Německu pro změnu prokázaly, že rozdělení „žije“ i v situaci, kdy byly vzájemné hranice smazány.

V případě Katalánska je nyní rozdíl ve „světě bez hranic“ hlavně v tom, že se otřásá jedna z „klíčových zemí“ EU. A odchod nejbohatší části Španělska „na své“ by ohrozilo španělské splácení dluhů, přinejmenším na čas by „potopilo“ také evropské kapitálové trhy a znemožnilo Evropské centrální bance pokrývat další a další problémy. Čili Katalánci musejí zůstat: pro dobro „finančních trhů“. A kvůli tomu Katalánci právo na sebeurčení nemají. No jupí! A to je vzkaz, který dnes rezonuje nejen Českou republikou, ale i celou Evropou. 

 

Co teď bude dál? Král Felipe situaci moc nevytrhl, protože po jeho projevu katalánský premiér oznámil vyhlášení nezávislosti v řádu dní. A španělská ústava obsahuje článek, dle něhož může vláda v Madridu autonomní region přijít zklidnit silou. Čili asi zatýkání představitelů, demonstrace a bůhvíco ještě. Co bude asi následovat? Jinak, humorné je, že pro jedny za to celé může Putin, pro druhé George Soros... 

Je jasné, že poté, co namísto vyjednávání vyslal Madrid do Barcelony a dalších katalánských měst jen brutální sílu, příliš dobrých možností k dalšímu postupu nemá. A když mluvím o tom, že nevyjednával, tak mám na mysli nejen dobu těsně před referendem, ale poslední dva tři roky, během nichž události směřovaly k neděli 1. října 2017. Ani španělská vláda, ani katalánská Barcelona, která se ponořila do neuvěřitelně energizujícího mixu naděje a vzteku, si nyní nemohou dovolit ustoupit, což podle všeho znamená, že krize může jen dál eskalovat. Tím spíš, vezmeme-li do úvahy historické reminiscence na španělskou občanskou válku, které znovu ožívají. Zatímco se nyní v Madridu zpívala hymna Frankovy fašistické diktatury a zaznívaly pohrůžky na adresu „těch katalánských komunistů“, v Barceloně tváří v tvář kordonům policie pro změnu skandovali dávné okřídlené antifašistické heslo „No Pasarán!“ Neprojdou! Ale znovu opakuji, ať už bude další vývoj jakýkoli, Madrid prohrál a Katalánsko od krvavé neděle 1. října už prostě není španělské. Vláda z Madridu na tomto území ztratila v očích značné části obyvatel legitimitu. A možná rovnou i v Baskicku a dalších oblastech, které nadvládu Madridu vnímají podobně. 

To s tím Putinem, Sorosem, Iluminátama a tak podobně, už mi fakt začíná lézt krkem. Až moc jsme si tu v posledních letech zvykli, že vlastní chyby a hloupost vysvětlujeme a obhajujeme tím, že za všechno můžou špinavé čachry někoho zvenčí, proti nimž jsme bezmocní. A vytváříme nejrůznější Evropské hodnoty, které mají chránit evropské hodnoty, o nichž – kromě vzletných proklamací – z praxe mnoho nevíme. Současně se to ale dělá tak hloupě, že to lze vysvětlit snad jen předpokladem, že mají své spoluobčany za totální blbečky. A v případě Katalánska se tím navíc kdosi snaží upřít milionům tamních lidí právo na vlastní názor a udělat z nich jen figurky, s nimiž po geopolitické šachovnici někdo tahá… 

 

Téměř 60 lidí zahynulo rukou šíleného střelce v Las Vegas. Dojde Američanům, že jejich přístup ke zbraním je poněkud frivolní? A co to zase asi spadlo za další problém na bedra Donalda J. Trumpa, který se poslední dobou motá v sérii katastrof? 

Co na to říci? Podle statistik dochází v USA k masovému zabíjení devět dní z deseti, jinými slovy, za posledních 1735 dní si užili hromadné střelby do lidí celkem 1516krát. Je vcelku jedno, jestli ten či onen zabil dva, tři, pět nebo skoro 60 lidí, ten fenomén tu prostě je. A musím znovu opakovat, že právě tohle je důvod, proč nesouhlasím se všemi, kdo u nás volají po tom, aby se usnadnilo získání zbraní. Čím bude mezi lidmi víc zbraní, tím víc bude mrtvých; a silně pochybuju, že většina obětí bude mít alespoň náznakově něco společného „s obranou naší vlasti před muslimskou invazí“, jak hlásají „ozbrojovači“. 

Trump se z masakru v Las Vegas trapně „vyzul“ tím, že v tak emocionálně nabitých chvílích prý není ten správný čas mluvit o kontrole zbraní. On v Americe ten čas není ideální nikdy, a tak po sobě střílejí dál. Faktem je, že většina Trupových voličů by svého prezidenta proklela (a možná i prostřílela), kdyby jim sáhl na jejich posvátné právo mít a nosit zbraň. Takže se bude umírat dál. Asi jim to připadá normální, takové americké. Nicméně, Trump už to raději nerozpitvával a „utekl“ na Portoriko, které hurikán Maria srovnal skoro se zemí, aby tam rozdal něco papírových ručníků a připomněl jim, jak se mají vlastně fajn. Rozum zůstává stát. 

Pobavilo mě ale, když CNN v prvních zprávách o masakru konstatovala, že se terčem stali lidé na koncertu country hudby, tudíž „vidláci“, protože „intoši“ něco tak „vidláckého“ přece neposlouchají, a tudíž se terčem masakru stali Trumpovi voliči. Toho se hned chytla protistrana a útočník už musel mít logicky něco společného s levicí, nejlépe s Antifou… Taková myšlenková jednoduchost jasně vysvětluje tu nesnesitelnou „lehkost“ myšlení, která ovládá současné Spojené státy a s níž za vším špatným umějí – sice bez důkazů, ale zato vždy – najít Putina a ruské hackery. Ten nový, facebookový „skandál“, v jehož rámci prý ovlivňovali volby ve prospěch Trumpa tím, že na FB vytvářeli falešné pejskařské a jiné „nevinné“ skupiny a rafinovaně si na nich platili proclintonovské inzeráty… To už je fakt na diagnózu. Nebo je to rovnou důkaz o míře degradace velmoci. 

 

Nejdřív byl slavně pozván, aby zbavil Ukrajinu korupce, a instalován do Oděsy. Pak byl sesazen a vyhlásil válku Porošenkovi. Pak musel Michail Saakašvili utéct, aby se teď vrátil do Kyjeva a žádal o politický azyl vládu, kterou chce svrhnout. Není to ona ruská bajka? 

Srovnání s bajkou mne nenapadlo, měla jsem to „jen“ za totální frašku, která samozřejmě vyvrcholí případně ve chvíli, až Saakašvili ten azyl dostane a následně Trošenka fakt svrhne. Počkejme si. Průzkumy mezitím ukazují, že natrvalo chce z té opakovaně „zdemokratizované“ Ukrajiny odjet už 35 procent lidí, což je o pět procent víc než loni. Přičteme-li k tomu miliony Ukrajinců, kteří už reálně odjeli… Co asi tak zbude? Ale znovu, koho ještě opravdu zajímá „nějaká Ukrajina“? 

Jak probíhá parcelace Sýrie mezi Bašára Asada, prozápadní síly a Kurdy? Daeši už asi odzvonilo. Čili kdo dle současného odhadu urve nejvíc? A musí, nebo nemusí teď zrovna Asad jít? A i když jsou USA mocné, nevyčerpávají jejich schopnosti řešit problémy Severokorejci? Cynik by možná řekl, že z nějaké menší války v Koreji by Asad snad i profitoval... Myšleno napůl jako blbý vtip? 

O parcelaci Sýrie bych nemluvila. Aktuální bojová situace na ropných polích kolem Dejrizoru na východě Sýrie je nepřehledná. Spousta protichůdných zvěstí jakousi „parcelaci“ sice naznačuje, na straně druhé ale platí, že syrští Kurdové nikdy proti Damašku otevřeně nebojovali; a není jasné, proč by s tím měli začínat zrovna teď, když je tamní válka z nejhoršího venku. Mám tím na mysli porážku Daeše, Al-Káidy nebo různých „našich umírněných“ džihádistů. A syrští Kurdové proti Damašku nejenže nebojovali, oni ani nechtějí odtrhnout svá území od Sýrie. Místo toho mluví o autonomii a federalizaci, což se zdá, přinejmenším podle některých prohlášení nejvyšších syrských činitelů, pro Damašek přijatelným východiskem. A co víc, on by nezávislý syrský Kurdistán hned u hranic s protikurdským Tureckem nadělal Kurdům víc problémů než užitku, takže se vše nejspíš nějak „vyhandluje“. A ty handly jsou opravdu pozoruhodné. Minulý týden například agentury tvrdily, že Spojenými státy podporovaní Kurdové nedaleko Dejrizoru – v předstihu před syrskou armádou – obsadili ropnou rafinerii koncernu Conoco, ale pak se objevily náznaky, že se tam fakticky jen nechali vyfotit, načež Damašek suše oznámil, že veškeré energetické zdroje v oblasti bude mít pod kontrolou do konce října… Pokud není člověk přímo na místě, jen těžko si utvoří představu, co se to tam vlastně děje. Uvidíme tedy, jaký obrázek se během měsíce dvou utvoří. Možná bude Západ překvapen, jak jsou „místní“ schopni se dohodnout mezi sebou, zcela v rozporu se scénáři, které se urputně sepisují v západních mocenských centrech. 

A z tohoto pohledu bych ani nepřikládala žádný význam americké válce proti Severní Koreji. Za a) k ní jen tak nedojde; a za b) by to se Sýrií beztak nemělo nic společného. Vždyť USA nejsou s to zprovoznit po hurikánech ani své vlastní území, tak proč si myslet, že by nějak byly s to zkomplikovat situaci v Sýrii? V regionu proti nim stojí blok Íránu, Iráku, Sýrie, Libanonu, Egypta, Jordánska a dalších zemí, totéž platí pro „naťácké“ Turecko. A za nimi Rusko a Čína. Když se USA nechaly takhle vyšachovat ze hry, tak co s tím? 

 

Proč pořád někdo ze Saúdské Arábie létá do Moskvy? Dochází k něčemu, co stojí za řeč? 

Netvrdila bych, že tam někdo od Saúdů jezdí „pořád“, ale faktem je, že budoucí král a faktický vládce princ Muhammad bin Salmán začal „diverzifikovat“ vztahy a vyrovnávat své závislosti na Američanech vytvářením vztahů s Ruskem už před dvěma lety. Nyní je ale řeč o vůbec první návštěvě saúdského krále v Moskvě, což je především symbolická záležitost. Už jen i proto, že král už několik let trpí demencí, a tak za království beztak v Kremlu bude mluvit někdo jiný. 

A na čem se mohou dohodnout? Třeba na pokračujícím omezování těžby ropy, která oběma státům přináší nezbytné zisky, byť v případě Saúdů je to problém opravdu existenciální. 

Rusko coby aktuálně největší světový exportér obilí může vstoupit i na saúdský potravinový trh, může se vklínit mezi západní státy i v exportu zbraní a spekuluje se třebas i o výstavbě jaderných elektráren. 

Důležitější ale budou nejspíš geopolitická témata. Je zřejmé, že výčet blízkovýchodních států, s nimiž Rusko v posledních letech aktivně vylepšuje vztahy, není bez Saúdů dokonalý, přinejmenším proto, že právě tohle tmářské království je samozvaným „lídrem sunnitského světa“. Jakékoli sblížení se Saúdy tak Rusku může jen zvýšit „rating“ v islámském světě a současně výrazně zrychlit konec, reálný konec války v Sýrii. Saúdové na druhou stranu mohou získat ruskou mediaci při normalizaci vztahů s Íránem, o což se Rijád zatím opatrně snaží „jen“ prostřednictvím Iráku, a často se mluví i o tom, že by Moskva mohla Saúdům pomoci najít cestu, jak ukončit stále neudržitelnější agresi do Jemenu a současně si uchovat tvář. 

Předpokládám, že především jejich politická jednání zůstanou tajná, a tak se o tom, na čem se případně dohodli, budeme moci přesvědčit až v praxi, v příštích měsících. 

 

Co bychom měli v příštích dnech sledovat? 

Katalánci avizují, že nezávislost vyhlásí v pondělí…

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 06 Říjen 2017 16:49 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB