Zájem národa, či státu?

Email Tisk PDF

kde domov můj ilustraceLiterární noviny uvádí další příspěvek do debaty o českém národním zájmu. K tématu se vyslovuje politolog Oskar Krejčí.

 

 

 

 

Čtěte předchozí články k tématu:

Ilona Švihlíková: Národní zájem – ekonomické aspekty

Pavel Kohout: ...Až přijdeš domů, čtenáři, koukni se na mapu!

Petr Robejšek: Národní zájmy v mezinárodních vztazích

Václav Klaus: Pokusy o návrat minulosti nekončí

 

 

Rovněž čtěte naši anketu: Češi, víte, co chcete?

 

Národní zájem žije dvojí život. Přebývá v diskusi odborné i laické veřejnosti, stává se předmětem ideového boje a někdy též programem mocenské elity. Jeho druhý život je konkrétní, vymezen materiálními faktory. Zmatek ale začíná už tím nejprostším, na čem se téměř všichni shodnou: když se říká „národní zájem", myslí se vlastně „státní zájem". Původ této fiktivní samozřejmosti je ve Spojených státech, u zakladatelů školy politického realismu. Pro Reinholda Niebuhra, vynikajícího teoretika a protestantského teologa, národy byly teritoriální společenství, které dohromady drží sentiment národnosti a autorita státu. Podle Hanse Morgenthaua, profesora Chicagské univerzity, když národ jako legální organizace usiluje o zahraniční politiku, nazývá se stát.
Jenže – to je americké pojetí národa. Národa, který se definuje přísahou občanů na Ústavu. Evropské pojetí národa však není politické, ale etnické. Evropané vidí národy v diaspoře, rozptýlené jako Židé ve středověku, znají národy bez státu, jako jsou Kurdové, ale i národy se dvěma státy, jako Albánci tvořící absolutní většinu nejen v Albánii, ale i v Kosovu.

 

Zájem českého národa
Téma národa nedávno vrátili do politiky migranti ruku v ruce s nadšenými zastánci multikulturalismu. Po celé Evropě zvedli zpětnou vlnu, která není prosta nacionalismu a šovinismu, obrátila ale také pozornost k otázce „Co je národ?" Je to legitimní dotaz, který aktuálně vyrůstá z pocitu nejistoty či dokonce ohrožení. I ten je zcela legitimní: ztráta některých národních zvláštností může být pociťována jako útlak, krádež svobody. Jestliže někdo pokládá mateřský jazyk, duchovní založení či tradici za důležité pro sebeidentifikaci, pak brát mu je, znamená dopouštět se na něm násilí. Jestliže někdo narozený v české kotlině umí plynně anglicky a líbí se mu více v New Yorku než v Opavě, nebo se ztotožňuje méně s českým švejkovstvím než s německou disciplínou, či sní o kariéře v Bruselu, nikoliv v Praze – pak samozřejmě nepociťuje odnárodnění jako násilí. Nezdá se ale správné, aby ti druzí těm prvním upírali jejich pocity, vysmívat se jim, mentorovali je a útočili na ně.
Každý lidský jedinec i skupina má své zájmy, tedy vědomí svých potřeb. Jaro národů v 19. století postavilo otázku, jaké jsou zájmy etnické skupiny zvané národ. Odpověď zazněla v duchu pozdního osvícenství: právo na vzdělání a svobodné sebevyjádření. Jednoduchá teze, jejíž prosazení narazilo na snahu jiných skupin, ne vždy národních, udržet si či získat privilegia. A tak jaro národů směřovalo k poznání, že nejvhodnější institucí, která může zajistit zájmy národa na zachování a rozvoj, je stát. Suverénní stát. Národní stát.
Češi se jako malý národ v poměrně velké říši propracovávali k myšlence národního státu složitými cestami. Začalo to obnovou prestiže češtiny a postupovalo k trojímu politickému vyústění. Předně to byla Palackého idea austroslavismu, obhajoba zájmů národa ruku v ruce s ostatními příbuznými slovanskými národy v habsburském Rakousku. Myšlenka opírající se o spočitatelnou sílu: Slovanů bylo v Rakousku více než Germánů. Jenže Poláci a Srbové o žádné takovéto spojení nestáli, chtěli samostatný stát. Pak tu byla idea panslavismu. Ten se povětšině orientoval na snahu schovat malé slovanské národy pod křídla jednoho velkého slovanského národa a jeho Ruskou říši. Jenže carové sice s touto myšlenkou občas koketovali, nikdy ji však nepřijali za svou: gosudar byl samovládcem z boží vůle, nikoliv z vůle nějakých Slovanů, navíc Romanovci v 19. století už měli pramálo slovanské krve. Až pak se objevila idea samostatného národního státu Čechů, které dal plnokrevný tvar Tomáš G. Masaryk.

 

Národní stát Čechů
V pozadí Palackého ideje austroslavismu byl rozmysl, který hloubkou politické analýzy překonával nejen jeho vrstevníky, ale i mnohé současné teoretiky a politiky. Předně Palacký měl cit pro mocenskou rovnováhu v tehdejší střední Evropě, a když formuloval zájem malých slovanských národů, hledal, jak zformovat dostatečnou obranu proti tlaku německého živlu ze západu a Ruské říše z východu. Národní stát Čechů byl příliš slabý, aby obstál v době, kdy svět ovládla tvorba velkých říší – britské, francouzské, ruské – kdy se do velkého státu sjednocovali Němci a rozpínaly se Spojené státy. Konkurovat jim mohl jen silný stát, střecha malých národů – císařské Rakousko. Ovšem Rakousko vážící si jazyků a citů národů. Rakousko jako svérázný projev práva národů na sebeurčení, Rakousko dobrovolně vytvářené a federalizované. Jenže takové nikdy nebylo.
Češi začali svůj problém řešit dvojím způsobem. Konzervativně, dovoláváním se historického státního práva: Čechy byli vždy suverénní, jeho stavy přece zvolily císaře, jenom je třeba tato práva ve Vídni uznat. Což se nestalo, což zastánce ideje historického práva uchránilo před poznáním, že národnostně pobělohorské stavy nebyly už to, co bývaly. Palacký ale pochopil, že doprošováním se v politice dokáže velmi málo, uviděl v dáli válku Germánů a Slovanů – a vydal se do světa hledat pro malý český národ velké spojence. Napřed v Paříži, potom v Moskvě. Příliš neuspěl, ale zanechal Masarykovi důležitý odkaz: na Rakousko-Uhersko nelze spoléhat, je třeba aktivně utvářet rovnováhu v Evropě tak, aby to vyhovovalo Čechům. Suverénním Čechům.
Masarykův stát se opíral o ideu, která se snažila sladit témata národní, sociální a individuální svobody, ale chybovala dovnitř čechoslovakismem nevidícím zvláštní zájmy slovenského národa. Zvenku pak byla zašlapána šovinismem a rasismem německých nacistů – tak trochu v duchu Palackého proroctví. Nebyla to chyba české národní myšlenky obecně, třetí říše na čas pohltila i jiné národní státy.
Po 2. světové válce se idea státu malých středoevropských národů obloukem přiblížila k Palackému: nehledala ochranu proti nebezpečí v samostatné politice vyvažování protikladných sil, ale uvnitř širšího celku. V první etapě to bylo v rámci sovětského bloku, v druhém v náručí EU/NATO. V obou etapách s tendencí elit zapomínat, že vznešený zájem mezistátních uskupení je až příliš často jen převlečenou strategií jejího nejmocnějšího člena.

 

Objektivní zájem
Národní zájem má mnoho částí, které jsou hierarchicky uspořádány vztahem k hlavní prioritě: přežít. Vymezit konkrétní obsah životního zájmu je tak poměrně snadné: obsahuje vztah k hlavním mocenským centrům, sousedům, základním tendencím vývoje a k tradici. Dešifrováno v dnešní Praze, znamená to ujasnit si postoj k Bruselu (Berlínu), Washingtonu, Moskvě a Pekingu; uvědomit si, jak v minulosti vypadalo a co dnes znamená stýkání a potykání si s okolními národy i státy; definovat, kam ten svět spěje, jak rozporná je integrace a globalizace.
Úkoly jsou jasné, řešení matoucí. Není v zájmu českého národa odsouhlasit bombardování bratrských Srbů. Pro politickou elitu se ale tento souhlas může jevit jako podmínka zachování státu v náručí EU/NATO. Vztah k Moskvě lze propočítávat v tancích a letadlech, nebo tvarovat v kooperativních modelech. Přijmout nadřazenost EU/NATO také nemusí znamenat tupé papouškování požadavků na zvýšení už tak zbytečně velkých vojenských výdajů Aliance, nebo oslavu posilování pravomocí unijní byrokracie.
Problém působí, že národní zájem je obecná kategorie s konkrétním obsahem. Obecno svádí k neukotvenému spekulování, konkrétno k záměně národního zájmu za vládní doktrínu či strategii. Jen na první pohled je ale při vymezení národního zájmu velký prostor pro libovůli, pro ideologickou sebeprezentaci. Objektivnost národního i státního zájmu se prosadí tím, že se špatný odhad či propočet vymstí. V podobě odnárodnění či omezení suverenity. Nebo vyvolávání zbytečných konfliktů. Národní zájem ale není praktický v tom smyslu, že musí být realizovatelný, opřený o dostatečný potenciál. Od starozákonních dob se dějiny plní hroby národů i států, které měly zájem přežít, ale neměly k tomu podmínky.
Potřeba diskuse o národním zájmu narůstá díky zvětšujícímu se chaosu ve světě, který pramení především z chybných reakcí na pokles významu Západu. Zároveň integrační tendence v Evropě mění tradiční malé národní státy na útvary, které se začínají více podobat samosprávným krajům než suverénním státům. Varující by mělo být, že nejsnadněji se obsah národního zájmu pozná, když už je pozdě bycha honit.


Autor je politolog.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 08 Srpen 2017 08:27 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB