Literární noviny – jak šel jejich čas - II. část

Email Tisk PDF

 

listy 1971V dubnu jsme publikovali článek věnující se letošnímu devadesátému výročí vzniku periodika Literární noviny. Vzpomínali jsme na období až do zastavení vydávání Literárek v květnu 1969. V tomto díle přiblížíme jejich osud v exilu od roku 1970 do roku 1989.

 

 

 

Hlavní postavou exilových Listů – „časopisu československé socialistické opozice“ byl bývalý ředitel Čs. televize Jiří Pelikán, který byl po okupaci v srpnu 1968 „uklizen“ jako kulturní atašé našeho velvyslanectví do Itálie, kde později požádal o politický azyl. Od začátku svého působení v Římě usiloval o založení svobodného periodika, určeného posrpnovým exulantům a v cizojazyčné mutaci i celé západní demokratické veřejnosti. V tomto se shodoval s dalšími osobami spojenými s bývalými Literárkami, především A. J. Liehmem, E. Goldstückerem, O. Šikem a dalšími přáteli v exilu.

Listům jako pravidelnému dvouměsíčníku vydávanému od roku 1971 v Římě předcházela v roce 1970 dvě „zkušební“ čísla věnovaná výročí srpnové invaze a Palachovy smrti.

Autorské zázemí exilových Listů bylo kvalitní. Od samého začátku v nich nacházíme články a statě levicově zaměřených osobností, známých z období pražského jara i zahraničních přátel naší země. Horší to bylo s jejich ekonomickou situací. První ročníky vycházely se stálou hrozbou, zda budou peníze i na další číslo, i když kromě výdajů, spojených se sazbou, tiskem a expedováním, neměl časopis jiné náklady. Práce na něm byla bezplatná a výtisky dopravované do Československa byly zdarma.

Když se potvrdila životaschopnost a čtenost titulu, jejich finanční situace se stabilizovala. Získal podporu např. časopisů socialistických stran v Itálii, Francii a Rakousku, dostával přímou pomoc skandinávských socialistických stran, později Pelikán po svém zvolení do Evropského parlamentu pomáhal Listy financovat i ze svého poslaneckého platu.

Distribuce do Československa patřila u Listů k problémům nejtěžším. Bylo vyloučeno posílat je do vlasti poštou, a tak musela nastoupit odvaha a obětavost těch, kteří se z ciziny mohli vracet zpět, a hledat i další způsoby, jako tajné schránky ve vlacích či autech. Přesto se k českým čtenářům pravidelně dostávaly.

Hned po listopadu 1989 jejich redakci a vydávání přenesl Jiří Pelikán do Prahy.

 

 

Kohout PavelSto hodin v onom červenci

/Pavel Kohout/

Ač povahou extrovert, se spisovateli jsem se nesdružoval. Netušil jsem, že je mně souzeno semknout se s nimi na léta v těsném kruhu disentu. To začalo ve čtvrtek 25. července 1968, kdy prosáklo, že se mají sejít delegace Komunistické strany Československa, vedená Dubčekem, a Komunistické strany Sovětského svazu s Brežněvem v čele dokonce na našem území, aby zažehnaly krizi vztahů.

Magnetem přitahujícím příznivce politické reformy, úředně zvané obrodný proces, byla redakce Literárních novin na Smetanově nábřeží. Jejich náklad překročil čtvrt miliónu, takže se staly tribunou pražského jara, jak to nazvali občané. Šli jsme tam s Jelenou Mašínovou, studentkou FAMU, a přítelem ze školy, jaderným fyzikem Jiřím Skřivánkem, účastnit se už po několikáté diskusí, které často navštěvovali proreformní politici i lidé z ulice.

Dnes byly místnosti prázdné a šéfredaktor Jungmann mně zavelel - Musíš napsat k tomu setkání redakční článek! - Od toho je tu Vaculík! - Ten řekl, že po ohlasu Dvou tisíc slov nechce vyvolat třetí světovou válku! Připomněl jsem jeho další slavné autory. - Vychutnávají poprvé otevřené hranice zvoucí k mořím! Posadil mě k psacímu stroji.

Text dostal název Poselství občanů předsednictvu ústředního výboru KSČ a končil: „Vysvětlujte, ale bez ústupků obhajte cestu, na kterou jsme vyšli. Jsme s vámi, buďte s námi! Vyzýváme občany, kteří souhlasí, aby podpořili toto poselství.“ Jungmann zařizoval zvláštní vydání, Jelena vezla kopii do rozhlasu a Skřivánek do Řeže, aby sbíral podpisy. V podvečer jich přivezl 1.100 a když text vysílal rozhlas, začalo podpisů rychle přibývat.

Literárky měly v pátek na první straně verše Jaroslava Seiferta k snímku z 9. května 1945, na němž ruská dívka v uniformě objímala mrtvého vojáka, jehož pohřbívali v parčíku před Rudolfinem. Pod výzvou byly první stovky podpisů. Večer jsme Poselství přečetli v televizi s Jiřím Hanzelkou, kterého znal v republice každý.

V Praze zatím někdo postavil stůl s podpisovými archy před Dětský dům na Příkopech. Signatáři houfně vystupovali z tramvají. V noci jel kolem předseda parlamentu Smrkovský, nechal zastavit a mluvil asi půl hodiny na tom stole jako pravý tribun lidu. V sobotu se podpisovalo už v mnoha městech a obcích.

Když se v televizi dověděli, že k nim před nedělním odletem na tajné místo přijede natočit projev Dubček, zavolali, abychom k nim nějaké podpisy donesli. Z Příkopů jich přišlo několik přepravek. Před kamerami požádal, aby mu je dodali do kanceláře. Potom jsme je spočetli. Můj diář svědčí, že jich bylo 80.509. Po celé vlasti hodně přes dva milióny.

Následovala schůzka v Čierné na dohled sovětské hranice a brzy srpnový přepad, zahajující okupaci. Rozumní sběrači podpisy pálili. Čelní politici až na pár výjimek kapitulovali. Literární noviny skončily. Začaly čistky. Sto červencových hodin zaplatil geniální vědec Jiří Skřivánek tím, že ho vyhodili z Řeže. Krytí mu poskytli lékaři z Bohnic hospitalizací. Jedné noci se tam v zoufalství nad ztrátou smyslu života oběsil.

 

 

Kundera MilanO Literákách…

/Milan Kundera/

Když jsem kdysi dávno ukazoval francouzským přátelům někdejší naše Literární noviny, a upozornil na jejich vysoký náklad, viděl jsem v jejich očích upřímný úžas. Ano, časopisy, mnoho časopisů, na tom pro ně nebylo nic pozoruhodného. Ale tolik čtenářů náročných kulturních novin? To přece není možné! Ale ano. Kdysi to opravdu bylo možné. Kdysi…

 

 

 

 

Liem A JLiterární noviny byly pytel blech

/A. J. Liehm, novinář, filmový kritik, překladatel, v Literárkách působil v letech 1961 až 1969/

Říká se, že „zlatá“ doba Literárek byl rok 1968. Není to úplně pravda, byl to v podstatě už jejich konec, který přišel se sovětskou okupací v srpnu. Nejlepší léta pro ně znamenalo uvolnění politické situace od počátku šedesátých let, zejména pak po roce 1964. Jejich snaha začlenit českou kulturu zpět do evropského kontextu (ale i naopak) je však patrná už od poloviny padesátých let. Začaly se tehdy věnovat nejen kultuře a kulturní politice, ale i politice obecně.

Literární noviny vycházely ve čtvrtek a hned ten den odpoledne se sešlo vedení redakce a první otázka byla: o čem se nepíše? Kde jsou tento týden háklivá místa? To bude program na příští a přespříští číslo. Tehdy určitě nešlo psát o tom, jestli je komunismus špatný nebo dobrý, poněvadž nejenže to nešlo, ale poněvadž si to mnoho lidí ani nemyslelo. Ale prostor v odpovědi na tuhle otázku, o čem se nepíše a o čem by se mělo psát, byl klíčový. Nezapomeňme, že v Literárkách přece nebyla homogenní parta. Seděli tam z velké části komunisté, seděli tam samozřejmě i antikomunisté, seděla v nich třeba Věra Chytilová, která natočila kdysi film, který se jmenuje Pytel blech. A Literární noviny byly pytel blech.

Ptali se mě lidi: jakou máš redakční radu? Nemám, nechci a nebudu, odpovídal jsem. Ale měl jsem kamarády, kteří za mnou chodili, četli jsme si věci, diskutovali jsme, hádali, ale nakonec jsem to byl já, kdo rozhodl. Jinak to prostě nešlo.

Pro mě byly noviny povoláním. Jako mladý redaktor jsem spolu s E. F. Burianem založil časopis Kulturní politika. Chodíval k nám E. E. Kisch, a ten mně řekl dvě věci, které si dodnes pamatuji: „...když jsi opravdu novinář, tak ti při každém čísle musí stoupnout tlak alespoň o deset čísel. To je pro mě novinařina...“ A jednou si mě takhle vzal stranou, mluvil takovou krásnou češtinou, a říká: „...ty Liehm, ty jsi zřejmě šikovný po mně, já ti jeden věc budu říkat: každý dobrý novinář má jednu velkou touhu, a to stát se špatným spisovatelem. Proboha, na to mysli!“ A já jsem na to celý život myslel...

Ale nezávisle na Kischovi mě mrzí jedno: dnešní čeští spisovatelé málo píšou do novin. Je to přitom česká tradice: od Havlíčka přes Nerudu, Čapka až po Vaculíka. Že nechtějí? Musíte je donutit: vím to podle sebe, ti lidé kolem tehdejších Literárek také nepřibíhali sami od sebe. Musel je někdo najít a otravovat tak dlouho, až si dali říct.

 

V červnu uvedeme závěrečnou část mapující vydávání Literárek po roce 1989 až do současnosti.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 16 Květen 2017 07:20 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB