Literární noviny – jak šel jejich čas

Email Tisk PDF

LtN 90V minulém měsíci začala oslava devadesátin Literárních novin. K této příležitosti se konalo v Divadle Viola na pražské Národní třídě setkání, kterého se mimo jiné účastnili i bývalí aktéři našeho listu – více čtěte v článku Literární noviny – 90 let. Následující text v určité zkratce přiblížuje dlouholetou historii periodika, které se významně zapsalo do národní historie.

 

 

Léta 1927–1949

Píše se středa 9. března 1927 a na pultech trafik se objevuje nový list pod názvem Literární noviny, v záhlaví má ročník I, číslo 1. Je vytištěn na klasickém novinovém papíru a v klasickém formátu novin. Titulní stranu tvoří tři články: hlavní od Jiřího Mahena Lid a knihovny, kde autor vyzdvihuje význam veřejných knihoven, dále veselý podčárník Franta Sauer prodává knihy a konečně úvodník Neseme vám noviny…, ve kterém Bohumil Mathesius vysvětluje poslání nového titulu: „Přineseme všechno, o čem si myslíme, že je důležité o knize, knihách a těch, kdo je napsali, doufáme, že čím dál úplněji a obšírněji. Když na něco zapomeneme, tak nám připomeň. Napiš nám, co tě zajímá. A nezapomeň: my nejsme revue, my jsme noviny.“

Ve vydávání Literárek, jak se jim začalo láskyplně říkat, se postupně vystřídalo několik významných nakladatelských společností, jako byly např. Pokrok nebo Sfinx Bohumila Jandy. Ten pak v roce 1936 založil se svým bratrem Ladislavem nakladatelství Evropský literární klub (ELK). Mezi jeho čelné představitele patřily takové osobnosti jako Albert Pražák, Max Švabinský, Jindřich Štýrský, František Halas, Emil Vachek. Prioritou Literárních novin bylo v té době informovat o literatuře, prezentovat umělecky hodnotné knihy a rozšiřovat tak čtenářskou základnu. Plnily zároveň funkci nakladatelského a klubového časopisu, který referoval nejen o knižním trhu, ale i o soudobém kulturním dění. Zároveň otiskoval básně a prózy.

Obsah a podoba Literárních novin se v průběhu meziválečných let obměňovaly v souvislosti s proměnou nakladatelství a zaměřením jednotlivých redaktorů. Měnila se periodicita (měsíčník, týdeník) i formát (novinový, časopisecký A4). V úplném začátku byl list vydáván nakladatelstvím Pokrok a jeho náplň určoval redaktor Václav Kaplický, autor historických románů (Kladivo na čarodějnice, Kraj Kalicha). Cílem periodika bylo v jeho raných letech přiblížit literaturu širokým čtenářským vrstvám a samozřejmě byly také periodikem, které se věnovalo literární kritice a někdy i širšímu kulturnímu spektru.

K předválečným redaktorům Literárních novin patřil básník Josef Hora. Jako kritik a publicista se postaral, aby list věnoval více prostoru obsáhlejším statím a recenzím. Současně také přinášel překlady článků ze zahraničních kulturních časopisů a začal otiskovat básně.

Výraznou osobností podílející se na podobě tehdejších Literárních novin byl již citovaný Bohumil Mathesius, který ještě více podpořil kritický ráz listu rozšířením okruhu spolupracovníků, zejména o kritiky. Za jeho redigování se Literární noviny staly více politické a polemické. Přinášely informace o Sovětském svazu a zkoumaly a glosovaly sociálně funkční roli kultury, literatury a literáta ve společnosti.

Časopis většinou novinového formátu poskytoval v aktuálních článcích a poznámkách obraz soudobé knižní kultury, nakladatelské a knihkupecké činnosti. Periodikum se od počátku přihlásilo k levé kulturní frontě, což bylo spjato s důrazem na knihy vhodné pro lidového čtenáře. Zabýval se i zásadními otázkami divadla a filmu a se znalostí věci referoval o hudbě, tanci, výtvarnictví, rozhlasu, bytové kultuře aj. Značné místo věnoval diskusi o jazykové kultuře. Velká pozornost byla věnována i slovenské literatuře.

V červnu 1949 byla komunisty činnost ELKu zastavena, další nakladatelství Sfinx, František Borový a nakladatelské družstvo Máj byly znárodněny a vzniklo z nich nakladatelství Československý spisovatel s cílem vydávat soudobou českou poezii a prózu, popularizovat výsledky literární vědy. Literární noviny převzalo především pro propagaci svých knih.

 

Léta 1949 až 1969

V té době stáli v jejich čele spisovatel a literární kritik J. Weil a básník, autor rozhlasových her D. Šajner. Vedle ukázek z vycházejících knih publikovaly LtN literarky redakce 1969také další texty, jak beletristické, tak i publicistické a odborné. Věnovaly se nejen literatuře, ale i filmu, divadlu, výtvarnému umění (O. Mrkvička, J. Rosendorfský). V roce 1950 bylo již zřejmé, že se noviny orientují na propagandistické pojetí literatury. V tomto období otiskovaly verše K. Biebla, J. Hory, V. Nezvala; ze zahraničních autorů zejména překlady G. Apollinaira, P. Eluarda, S. Jesenina, A. S. Puškina, M. J. Lermontova. Z prozaiků přispívali svými pracemi např. J. John, F. Kubka, kulturní reportáže, příspěvky o literární vědě a kritice, ale také články o filmu byly dílem J. Weila.

Na přelomu roku 1948/1949 byl založen Svaz československých spisovatelů: vznikl sloučením Syndikátu českých spisovatelů (založen 1919) a Spolku slovenských spisovatelů a hned na jeho I. sjezdu 1949 byla vyhlášena pevná stranická linie programu.

Dne 8. února 1952 našli čtenáři tehdejších Lidových novin sdělení následujícího znění:

„Lidové noviny vycházejí dnes v důsledku reorganizace periodického tisku naposledy. Svaz čs. spisovatelů bude od 9. 2. vydávat Literární noviny, týdeník pro kulturněpolitické a umělecké otázky. Věříme, že všichni naši odběratelé zůstanou věrni i novému časopisu, který chce být propagátorem socialistické kultury a jako bojový orgán kulturních pracovníků stane se nezbytným informátorem a rádcem naší pracující inteligence.“ A „nové“ Literárky byly na světě. Žádný odkaz na dlouholetou tradici, jen motto: „Vedeni krásným příkladem Litěraturnoj gazety, orgánu Svazu sovětských spisovatelů…“ Šéfredaktorem jmenoval Svaz čs. spisovatelů Františka Branislava. Později ho postupně vystřídali Jan Pilař, Josef Rybák a Jiří Šotola, posledním šéfredaktorem až do hořkého konce v květnu 1969 byl Milan Jungmann.

Na vývoj LtN měla samozřejmě vliv politická situace, celá společenská atmosféra a především vztahy mezi Svazem čs. spisovatelů a komunistickou stranou. Zpočátku LtN vyjadřovaly podporu vedení KSČ, první dva ročníky oslavovaly komunistické vůdce a literáty, nechyběly články reflektující různé sjezdy a politická výročí. Byly publikovány také zprávy o činnosti Svazu. Noviny věnovaly pozornost také předávání státních cen a titulů národních umělců. Autory politicky orientovaných článků a úvodníků byli např. E. F. Burian, J. Drda, Z. Nejedlý a další.

Také próza a poezie byly zpočátku politicky angažované a měly agitační zaměření. Přispívali zejména L. Aškenazy, N. Frýd, J. Glazarová, P. Kohout, F. Kožík, B. Říha, M. Pujmanová. Většina z těchto autorů pak v LtN publikovala i během 60. let. Literární kritika byla nejdříve poznamenaná dogmatickým pojetím socialistického realismu, preferovaným žánrem byly jubilejní medailony. Časopis se věnoval i výtvarnému umění a architektuře, hudbě a jazykové kultuře. Také se zde objevovaly filozofické úvahy, těmi přispíval např. K. Kosík.

Na přelomu 50. a 60. let psali do Literárek A. Lustig, K. Nový, J. Tomeček, J. Weiss, F. Hrubín, J. Seifert a další. Dále se v novinách objevovaly také články o literatuře, televizi, filmu, výtvarném umění, divadle a baletu. Součástí LtN byly až do první poloviny 60. let i drobné satirické útvary. Od roku 1963 se objevuje hodnocení premiérových filmů kritiky, kde vynikal zejména A. J. Liehm a S. Machonin. V roce 1963 se atmosféra ve společnosti mírně uvolnila, objevuje se více diskusí, LtN otiskují záznamy besed s J. P. Sartrem, E. Albeem, J. Steinbeckem, diskusi o Kafkově díle. S redakcí spolupracuje více kritiků, např. V. Černý, ale také sociologové, ekonomové a publicisté z jiných periodik.

A J Liem a JungmanLtN si tak získávaly stále více čtenářů. Jedním z důvodů byly také reportáže a stati o zahraničních událostech i kritický náhled na socialismus. To však vedlo ke zvýšení tlaku ze strany KSČ. Spor vyvrcholil roku 1967 po IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů. Reakcí ÚV KSČ bylo vyloučení I. Klímy, A. J. Liehma a L. Vaculíka ze strany a převedení týdeníku do kompetence ministerstva kultury. Redaktoři LtN dostali výpověď a byla dosazena nová, narychlo sestavená redakční rada. Zcela se změnil obsah novin i přispěvatelé (někteří byli nedobrovolně přesunuti z armádního tisku). Většina příspěvků byly jen překlady ze zahraničního tisku a ukázky vydávaných děl. Často se objevovaly také agitační články a tendenční rozhovory s politiky. Tyto noviny pak změnily v únoru 1968 název na Kulturní noviny a v dubnu téhož roku zanikly pro nezájem čtenářů.

Nová situace ve straně po lednovém zasedání ÚV KSČ 1968 otevřela možnost pokračovat ve „starých“ Literárkách. Aby nebylo mýlky, že jde o zdiskreditovaný titul, změnily se na Literární listy a vrátila se do nich redakce v původním složení. Nulté číslo vyšlo zdarma jako leták, první „oficiální“ číslo se pak objevilo 1. března 1968 s úvodníkem K. Kosíka Rozum a svědomí a břitkým fejetonem L. Vaculíka Toleranční patent. LL byly v té době řízeny osmnáctičlennou redakční radou, jejímiž členy byli např. L. Vaculík, A. J. Liehm, I. Klíma, P. Pithart, M. Jungmann, K. Sidon V. Klaus, J. Patočka a další. Literární listy reagovaly na uvolněnou atmosféru pražského jara, uveřejňovaly svobodné diskuse a úvahy o filozofii i politice, na stránkách LL se reflektovala i nedávná historie – únor 48, politické procesy 50. let. L. Vaculík zde zveřejňoval komentáře k politické situaci a 27. 6. zde otiskl památný manifest Dva tisíce slov. Je pravda, že méně prostoru pak v této době měla literatura samotná, jen jednotlivě byly zveřejňovány básně a prózy zavedených autorů (např. Seifert), ale i začínajících (P. Skarlant, P. Prouza), objevovaly se recenze, reflexe divadelní a filmové scény a výtvarného umění.

Literární listy vyšly devětkrát také v letákovém provedení. Poprvé to bylo jejich nulté číslo a letáky poté vycházely na konci srpna za okupace, kdy se staly jedním z hlavních prostředků odporu proti vpádu sovětských vojsk. Proto jako jedno z prvních periodik musely skončit. Zrušením tohoto titulu, ale zároveň snahou zachovat alespoň něco z původního ducha novin, vznikl nový orgán Svazu československých spisovatelů – Listy, které poprvé vyšly po dvouměsíčních tahanicích o registraci 7. listopadu 1968. Byla v nich i otištěna část projevu J. Seiferta na říjnovém aktivu spisovatelů:

„Bylo nám slíbeno a snad i zaručeno, že nikdo nebude zasahovat do našich vnitřních věcí. Nezdá se nám však, že by slib byl míněn upřímně… Chceme a musíme mluvit. Máme na to právo, které nám připomínají i naši čtenáři, náš lid. Lhát nebudeme a nesmíme. A bude-li nám dáno na vybranou, rozhodneme se raději pro ticho a mlčení…“

Bohužel, byla to slova prorocká. Byla nově zavedena cenzura, a i když byla prezentována jako následná – nečetla obtahy stránek, ale dávala dodatečně důtky, pokuty a nepohodlné časopisy nejdříve na určitý čas a pak definitivně zastavovala. A tak v květnu 1969 přišel definitivní zákaz Listů: ...na dlouhou dobu se uzavřela velká historická kapitola české kultury, literatury i žurnalistiky. Následoval pád do odborného i mravního marasmu“, uzavírá těmito slovy poslední šéfredaktor svobodných Literárek Milan Jungmann svou knihu Literárky – můj osud.

 

V příštím pokračování se budeme věnovat Literárkám a jejich exilovému vydávání v letech 1970 až 1989.

 

Další části:

Literární noviny – jak šel jejich čas - II. část

Literární noviny – jak šel jejich čas - 1989–?

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 27 Červen 2017 10:35 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB