Michal Horáček: Radikální akademický striptýz, nebo nechtěné stažení se z kůže? – II.část

Email Tisk PDF

 

Horáček Michal foto výřez fbDizertačka prezidentského kandidáta Michala Horáčka je jedním z dokumentů veřejně přístupných na jeho webových stránkách. Kromě poutavého prozaického textu a zajímavých akademických úvah přináší i některé nezodpovězené otázky – ať už ohledně míry doslovnosti či naopak fabulace v prozaické složce, případně toho, nakolik Horáček skutečně nasákl herním prostředím a na svět se dívá jeho prizmatem, nebo si z nějakého důvodu dokázal uchovat ať již lidský, antropologický, či jinými důvody své přítomnosti v dané komunitě motivovaný odstup.

Druhá část

– první část naleznete ZDE

 

 

 

Z Horáčkova teoretického pojetí (ne)vypočitatelnosti „chodu světa“ (Kauzalita a synchronicita, str. 160 – 172) jakoby čišela poetika určitého „gamblerského katolicismu“. „Zázrak“ jakoby zde ztělesňovala totální asociálnost ega, podřízeného hráčské vášni i oddanosti maně, která sem tam spadne, zřejmě bez jakéhokoli příspěvku vnějšího světa (peníze asi „někdo natiskne“ atp.). Je tedy na místě chápat ty, kteří mají být nebem zemi, co neztratila sebe sama, především jako hráče, co umí nonšalantně žít na úkor všech při zdi žijících ne-hráčů?

Kulminace daného druhu uvažování přichází hned s další kapitolou (Zručnost a náhoda, 173 – 177). V ní je v podstatě odhalen myšlenkový pochod stojící za názvem Fortuna (str. 174, dole). I toto chápání vyššího principu nabízí, myslím, cenný vhled do Horáčkova vidění světa.

Justifikace dílčí (parafrázováno zhruba jako: „já se bookmakerem stal omylem“… „a ani sázkaři sami je vlastně neměli rádi“) jakoby dláždily cestu justifikaci celkové ‚(„já za to, jak jsem na tom teď, vlastně ani nemůžu“). Tady mě napadá, že jediný důvod, proč svou hráčskou kariéru nevidí jako překážku pro to, aby byl prezidentem, je jeho vlastní přesvědčení o morálním účelu svého přebývání v ní. Dobrá, pak ale v podstatě vyplývají dvě možnosti: buď 1. k utvrzení takového postoje před veřejností slouží jako očišťovací platforma právě daná dizertačka a její okatá publikace na netu, nebo 2. Horáček hráčské prostředí infiltroval z jiného titulu, a jeho pocit, že z hlediska morálky je vše ok, pramení prostě z toho, že (bohužel jen on sám) ví, že se s danou komunitou vlastně nikdy naplno neidentifikoval. Ve prospěch toho by opět hovořilo, že a) úplně tak to nezbytné srdiečko, jak sám zapochybuje, přeci neměl, a možná i proto b) se stal „jen“ bukem. Mohlo by to ale znamenat i to, že si c) o dění v daném prostředí a osobách, které se v něm pohybují, přeci jen mohl vést nějakou formu zápisu, kterou následně použil pro detailní popis jako podklad prozaizovaný „Příběhem zevnitř“.

U druhé alternativy je přitom asi nejvhodnější ptát se historiků – mohlo stát, že jeden člověk byl veden nezávisle například u dvou různých oddělení bezpečnostních struktur státu, přičemž vědomě spolupracoval jen s jedním? Složky dosvědčující na webovkách prezidentského kandidáta Horáčkovu bezúhonnost, by pak totiž nemusely být ty jediné, které na něj existovaly či existují.

Ať už je to ale jakkoli, prostředím autor nasákl tolik, že si nejsem jist, jestli je schopen oddělovat gambling se vším všudy od reality, respektive zda za to, že jej pokládá za její integrální součást, už vlastně ani nemůže: nic na tom, že největší granáti se podle Horáčkova líčení („splynout s davem“; str. 204, 229, jinde; hlavně ale: „nad výhrami nejásat“; str. 68), chovají jako esence normalizačního čecháčkovství – Horáčkovi v tu chvíli připomínají evangelium (str. 68). Pro jaké bližní (kromě sebe či zachování hráčské komunity) jsou ale gambleři svou neokázalostí pokorní? Poslechneme-li si vybaveni touto znalostí „Baroko“, pak si (kromě, jak jeden z komentátorů na Youtube kdysi trefně poznamenal, čitelného „anti-reformačního, potažmo anti-levicového podtextu“) můžeme maximálně tak jen pomyslet: „Na co Horáček myslí, když čte Nový zákon? Případně: Na co myslí, když čte nebo dělá cokoli jiného?

Na stránkách 230 – 243 jakoby vrcholila jakási obecná apologetická polemika v tom smyslu, že dějiny mají leckdy nevypočitatelný, resp. náhodný průběh (což je sice legitimní konstatování u společensky jevů jako starověká „osvícenská“ vlna - viz hlavně str. 162), na druhé straně ale brutální alibismus, jde-li o zmínku světové finanční krize z let 2008 – 2009 (str. 234; mimochodem – ona trvala jen rok či dva?!? A jestli ano, pak pro koho?) – za tou přeci nestála „náhoda“, ale recese IT, komunikačního a stavebního trhu kombinovaná s hypotéční bublinou a posílená tím, že finanční trhy mnoha svými produkty v podstatě začaly suplovat kasína. Tohle Michal Horáček neví? Nebo to ví, a je to naopak ten étos, který chce jako prezident šířit? Je tohle tím, co myslí, když říká, že „Máme na víc“? Spočívá jeho zabroušení (viz str. 250, závěrečná věta práce), které v duchu přislíbil zesnulému Kožíškovi, v tom, že řemeslo schopnosti vyzrát na ostatní co nejvíc zobecní, rozvine a zpropaguje, zároveň je ale zakryje (podobně jako chuchelští sázkaři) co nejvlídnější maskou svého alter ega z ne-herního světa?

Ať je to jakkoli, je Michal Horáček zajímavou osobností, která je stejně tak všestranná, jako všestranně se doplňující, jen bych dodal – s ostražitostí, intuicí, duchapřítomností, nadhledem a formátem zabroušeného válce Kožíška, který jakoby stále byl kdesi poblíž, „za ním“, a tomu, co je jen zdánlivě soubor náhod, dával svou intuicí, cvikem a umem kloubit skloubitelné (parafrázuji) rysy jediné přítomnosti, která vzniká z několika možných budoucností, aby se nakonec stala minulostí.

Toto lze považovat za druh uvažování génia, je-li matematikem a vědcem; na druhé straně je to nakročení k v lepším případě coelhovsky laciné esoterice („Jakákoli mince je jen souborem možných budoucností, peníze jsou budoucí čas“; cit. J. L. Borges, dizertace str. 86). V horším ke kvaziintelektuálským bonmotům Madeleine Albrightové typu toho o nejlepším z možných světů, případně rovnou k mentalitě grázla, který (podle Rowana Atkinsona coby Johnnyho Englishe) „vnímá i obyčejnou místnost ne jako místnost, ale především jako soubor svých příležitostí“.

Akademicky radikálně vysvlečený Michal Horáček je tu – určitě s obrovskou touhou komunikovat a sdělit, pořád ale se stínem guru Kožíška žmoulajícího usmolenou Startku a dost možná spolu s ním kandidujícího na Hrad. Ta bizarnost posunutí snesitelných mezí a zároveň absurdita toho, jak moc je pochopení člověk na dosah (= „Vše máte na netu“, jak sám Michal Horáček říká na tiskovkách), za paralelní schopnosti vyvolat právě tím samým (v jinak asi i relativně inteligentních lidech, které má nebo chce mít kolem sebe) onu potřebnou selektivní slepotu, mě fascinuje.

Na jedné straně dává kožíškovský našeptávač všemu lidský, magický a otcovský rozměr; na straně druhé je na zváženou, zda by se někdo uvažující jako lovec měl stát hlavou státu. Skutečnou otázkou je pak to, jestli se dvaadvacetiletý cvik získaný v psychologicky formativním věku, dá smýt intelektuálními okuláry a kravatou, anebo zda náhodou i vnímání aktérů ne-herního světa (= normálních lidí) optikou Horáčka nadále nespočívá na (ať se ještě vrátíme do antropologie) „binárním kontrastu“ zabroušený válec vs. kořeni. To, zda, pan doktor Kolář, krásná žena paní Vašáryová či jiní nebudou za chábry, s nimiž prošermovaná myš zaonačí, že národ křapíků bude dalších pár let chodit mimo boty. Jinými slovy – aby smysl prezidentské funkce nebyla redefinován na předávání tohoto umění všem těm, kteří mají zájem učit se jak trávit život na hře

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 24 Únor 2017 12:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB