Michal Horáček: Radikální akademický striptýz, nebo nechtěné stažení se z kůže?

Email Tisk PDF

 Michal Horáček foto FB HoráčekDizertačka prezidentského kandidáta Michala Horáčka je jedním z dokumentů veřejně přístupných na jeho webových stránkách. Kromě poutavého prozaického textu a zajímavých akademických úvah přináší i některé nezodpovězené otázky – ať už ohledně míry doslovnosti či naopak fabulace v prozaické složce, případně toho, nakolik Horáček skutečně nasákl herním prostředím a na svět se dívá jeho prizmatem, nebo si z nějakého důvodu dokázal uchovat ať již lidský, antropologický, či jinými důvody své přítomnosti v dané komunitě motivovaný odstup.

Zde najdete pokračování tohoto článku - druhá část

 

 

 

Publikováním dizertační práce na svých webovkách poodhalil Michal Horáček kus svého nitra, za což mu děkuji. Je to poutavé čtení a v širším kontextu nabízí i hlubší podněty k zamyšlení. 

Práce sestává ze dvou hlavních, nepravidelně se prolínajících rovin, a to: a) subjektivního popisu sázkařského prostředí na základě vlastní dlouholeté zkušenosti („Příběh zevnitř“), b) teoretické objektivizace, která má za cíl poskytnout vědecký náhled na problematiku, kterou autor více než dvě dekády jako přímý účastník žil („Příběh zvenčí“).

„Příběh zevnitř“ působí jako delší povídka či základ krátké novely. Jako by byl sepsán samostatně, možná původně i za jiným účelem – je čtivý a strhující. Není zřejmé, zda se školitel či hodnotitelé při samotné obhajobě skutečně dopodrobna zabývali hlubším zkoumáním toho, nakolik přesná je v něm zachycená detailní reprodukce dějů a hovorů z několika dnů (hlavně) roku 1972 z prostředí, ve kterém na pořizování žádných záznamů nebyl čas ani prostor (a jak autor sám připouští, v dané době ještě zdaleka nebyl antropologem; viz str. 33). Prof. Kolář se tématu ve své oponentuře opatrně dotýká a jako podnět k vysvětlení jej avizuje (str. 2 a 3 posudk 50 % práce) zřejmě působí dostatečně přesvědčivě a je žádoucím způsobem ilustrativní – lze předpokládat, že to jak školiteli (Abu Ghosh, Ph.D.), tak i komisi stačilo.

„Příběh zvenčí“ působí trochu jako komplementarita prozaické části, jako by na něm byla znát snaha obhájit akademické ambice práce, dodat textu to, „co se od dizertačky čeká“, „povýšit“ prozaický základ do ranku řádných dizertaček. Odkazy a citace nicméně odkazují na vášnivé zaujetí tématem (např. 24–27), některé jsou vysoce ilustrativní (např. sugestivní umělecké zpracování relativity vnímání času v podání J. L. Borgese; str. 152–153), obecně reflektují to, že když autor čte, tak u toho přemýšlí, jakož i to, že umí (a má s čím) hledat k teorii paralely v reálném světě. Pestrý je i průřez zdrojovou a použitou literaturou (vždyť taky 10 tisíc knih nemá v knihovně hned tak každý!). 

Svérázný je vztah autora k antropologu Cliffordu Geertzovi – ten se od Horáčka dočká kritiky jak proto, že při svém výzkumu na Bali nebyl s to poznat potlač (etnografický pojem – pozn.red.), tak proto, že délka jeho terénního výzkumu se s Horáčkovou praxí mezi sázkaři (Horáček 22 let; Geertz, podle Horáčkových výpočtů, cca 6 dní sledování kohoutích zápasů) zdaleka nemůže měřit.
Horáčkovi ale přesto dochází, že zcela ignorovat slavného vědce nemůže – pokud by Geertz nekanonizoval „hustý popis“ jako legitimní vědeckou praktiku, neměla by celá „prozaická část“ Horáčkovy dizertačky jakoukoli šanci být aspoň trochu brána vážně coby integrální součást jakékoli práce, jejímiž definujícími pravidly je věda, nikoli krásná literatura.

Přitom kdyby právě prozaickou část Horáček vydal jako samostatnou novelu, šlo by dost pravděpodobně o trhák. Jde o sondáž z přibližně té samé doby (a hlavně s podobnými kulisami, ději i aktéry), kterou popisoval ve svých (bohužel stále) nevydaných pamětech Ivan Jonák; např. Cábova dcera, „nejpopulárnější pražská prostitutka“ (str. 47), mohla mít časově i teritoriálně hodně blízko k Jonákově oblíbenkyni Ivaně, horáčkovská „radikální alternativa“ je sama o sobě výstižným pojmenováním i Jonákova „samotářského“ vymezení se vůči společnosti atp.
Kde Jonák ve své přímočarém textu překypuje bizarnostmi a naturalistickými výjevy, tam nabízí Horáček obsažnější autopsii jedné z podob české duše; nechtěně pak možná i té vlastní. Povahově se podle mě přitom pohybuje někde mezi hrabalovským obsluhovačem anglického krále a Czechmademanem – bezpochyby včetně pozorovacího talentu, pokročilé schopnosti kalkulu i pohotového predátorství.

Literární uznání asi ale Horáčkovi nestačí. Možná i proto, že je obeznámen s dávným výrokem sociologa Dismana, který vysvětluje paradigma vědy asi tak, že (parafrázuji): „umělecký počin může být daleko zajímavější, daleko významnější, než věda, vědou ale prostě není“. Reakcí na danou výzvu je tak snaha o skloubení čisté prózy a vědeckého obalu, zřejmě ale i souběžné zabití dalších much – přičemž jednou z nejvypasenějších masařek dost pravděpodobně bylo dokončení společensky „očistného procesu“ spočívajícího v pozitivním příběhu o akademizaci gamblera.
Sympatie ke schopnosti činit jednu činnost tak, aby užitek byl (zdánlivě jakoby mimochodem) maximalizován, nebyly Horáčkovi (alespoň v jeho formativních letech) cizí; to ostatně také vyplývá z prozaické části dizertačky.

Dále v ní autor potěší popisem své fascinace duchem hazardu, obdivu k lovecky chladnému pozorování okolí či schopnosti využít jakkoli nepatrné výhody dané situace (str. 10), stejně jako vlastím předsevzetím se v daných kvalitách zdokonalovat. Nevím, jestli je v dané souvislosti náhodou, že mi z prvních dnů jeho prezidentské kampaně utkvělo v paměti mimo jiné to, že „zajíci se sčítají až po honu“ (rozhovor v LN), případně trefné „Horáček cítí krev“ (viz).
Skoro jako by tu byl jeho Hašile (str. 73 a dál) naruby: zatímco ten se jako housenka kroutí před strážmistrem (str.: 73 – 74), protože mu to sebevědomí hrdé duše dovolí, začínám mít pocit, že Horáček kolem sebe systematicky vrší tuny okázalé vznešenosti, aby jimi zakryl fakt, že svou dekády vytvářenou pravou přirozenost nejen neopustil, ale nadále rafinovaně rozvíjí. Mimikry jsou ale finální taktikou všech, kdo nemají to úplné hráčské srdiečko (jak by řekl cikán Berlička; str. 145; a o čemž Horáček u sebe sama ostatně v několika pasážích otevřeně zapochybuje).

Dost dalších informací o sobě Horáček implicitně zpřístupňuje i v teoretických pasážích práce: jasné například není, kde má na mysli „hru“ a kde „hazardní hry“. Zatímco „hazardní hra“ je obsahem, je soubor určitých neměnných pravidelností kolem (tj. „rituál“ popř. „mystérium fascinans“) spíš formou (resp. formální stránkou provázející „hru“ jako takovou), a tedy něčím jiným, nebo – aspoň podle mě – přinejmenším kvalitativně distinktivním.
Atmosféra hry“, resp. „rituál“ (tj. ryze antropologická, spíš než sociologická témata) je dál jakoby volně zaměňována s „(hazardní) hrou“, ale i tady platí: jen pro to, že „hra“ a „hazardní hra“ mají společné jedno slovo, nemělo by to ještě být to samé. Čím je pro Horáčka třeba „hra“ v pojetí Catherine Bell?
Horáček některé jevy spojené se „hrou“ jestli ne směšuje, tak aspoň nedůsledně odděluje; na základě obdobného uvažování pak podle mě vybírá, volí a kombinuje jednotlivé literární zdroje pro svou práci.
Hranice se tak určitě dají stírat dál, třeba do stavu, kdy „elity“ budou elitami hlavně tím, do jaké míry jsou hráči a nakolik si tedy užívají opojení (opět zvláštně, horáčkovsky široce nadefinovanou) „hrou“ – spíš než tím, do jaké míry jednají tak, aby svou osvíceností byli vzorem ostatním.
Podobných „pružností“ a „přiohnutí“ lze přitom z textu cítit víc. Až by se skoro chtěl člověk zeptat – nemůže mít prezidentský kandidát občas tendenci zaměňovat např. pyrotechnikapyromanem?

Práce v zásadě legitimizuje hráčský svět, který redefinuje na (a v zásadě i eufemizuje či ospravedlňuje coby) „radiální alternativu“ (podnázev práce; dále str. 151 či str. 177), charakterizuje jej jako „radikálně rovnostářský“ (přirovnání na str. 126) a jako takový (jako spravedlivý) v podstatě staví do kontrastu k reálné společenské nerovnosti normalizačního socialismu (viz str. 102).
Hráči jsou podle Horáčka svého druhu hrdinové, protože „…strukturovanou integritu svého světa chtějí udržet, třeba i za cenu oběti.“ (str. 127). Významný je symbolický rozměr hry (str. 91 – 95), díky kterému se vlastně nehraje o peníze, ale probíhá vyšší akt jejich symbolické neutralizace a očisty, což zpětně posiluje identitu komunity cíleně se svým hráčstvím radikálně disociující od totalitní normalizační společnosti (viz např. str. 104). To je sice noblesní hypotéza, kdyby ovšem Horáček neměl problém skoro jedním dechem připustit fakt fungování hráčských společností před či mimo posrpnový socialismus.
Vůči čemu se tedy takoví „nesocialističtí gambleři“ vymezovali či vymezují? Nejde spíš o to, že vůči normalizaci se má z nějakého důvodu potřebu vymezit sám Horáček (v rámci práce tak mimochodem činí při každé možné příležitosti – až je to skoro otravné)? Přitom jak sám Horáček konstatuje u Geertze – hazard není potlač. Není pak tedy jeho snaha najít v gamblingu za každou cenu něco symbolického (čti: vyššího a vznešeného) hlavně úlitbou akademickým očekáváním hodnotitelů práce, případně meziřádkovým pokusem o rehabilitaci své vlastní minulosti?

Horáček se se zalíbením odvolává k anglické aristokracii sázející na koňských závodech; jsou takoví její členové ale skutečně společenskými vzory, které stojí za to následovat, anebo jen autor neví, že společnost je tu mimo jiné i proto, aby její členové minimalizovali rizika, nepředvídatelnosti vývoje a aby spolupracovali, ne proto, aby stavila na piedestal lidi, kteří po ní cestují? On se na FF UK v rámci antropologie neprobírá funkcionalismus? Jestli to Horáček a jeho generace vidí takhle, pak už lze skoro spekulovat, do jaké míry má jeho eulogie na svět gamblerů typologicky blízko ke Klausově výroku, že „nejsou čisté a špinavé peníze“, případně co si Horáček myslí o Klausově amnestii pro „svou“ partu z mokré čtvrti.

 

Zítra bude uvedeno dokončení pojednávající kromě jiného i o vzniku názvu společnosti Fortuna.

 

Ukázka z disertační práce:  Habitus hazardního hráče  z kapitoly Peníze v socialismu

Ve společnosti trvalého nedostatku platilo, že peněz bylo víc než zboží. A skutečně kvalitní zboží bylo mimořádně vzácné. Z toho by mělo vyplývat, že pokud by docházelo k "fetišizaci", tak spíše ve vztahu ke zboží než k penězům – a po mém soudu tomu tak skutečně bylo.

Vlastnit jakýkoli předmět z Tuzexu totiž znamenalo mnohem víc než ho užívat nebo spotřebovávat. Řady plechovek s coca-colou, které jsem vídal vyrovnané v "obytných stěnách" jako na malých oltářích nejrůznějších bytů svých spoluobčanů, kteří je odmítali vypít podobně jako holandský likér Bolls, v němž se před očima závidějících hostů vznášely jemné plátky zlatého staniolu, o tom svědčí výmluvně. Plechovky coca-coly a láhve likéru se ta stávaly fetiši nejen metaforicky, ale takřka hmatatelně.

Lidé uměli "číst" a velmi často tematizovali i nepatrné rozdíly mezi rozdílnými typy téhož zboží: závist těch, kteří měli sovětský vůz Žiguli s motorem o obsahu 1500 kubíků vůči těm, jejichž statusové postavení ztělesňoval Žiguli o 1600 kubících, nejednou vyústila do vandalské akce poničení "nepřítelova" laku: "obejít s korunou" se tomu říkalo a každý to znal. V devadesátých letech, po zhroucení socialistického režimu, jsem na pražské ulici nechával stát přes noc i Jaguár; terčem podobného útoku se nikdy nestal.

Fetišizace zboží dosáhla v socialismu proporcí, jimž lidé narození do kapitalismu zpravidla nedokáží ani uvěřit.

Fetišizace peněz, i podle Marxe motor produktivního konání v kapitalismu, ovšem nebyla ani v socialismu neznámá - měla jen poněkud jinou povahu: "Peníze si osvojovaly fetišistické kvality jako důsledek stranické politiky" (Zatlin 20007: 17), a to navzdory tomu, že Rudé právo zas a znovu varovalo před "těmi, kteří na první místo kladou nezdravou prestiž a modlu peněz" (cit. in Škápíková et al 2009: 141).

To, že peníze měly v jistém smyslu menší hodnotu než v kapitalismu zdaleka neznamenalo, že byly bezcenné. I v socialismu se podílely, a to naprosto zásadním způsobem, na formování sociální identity. Po penězích, které i podle ideologů "dál plnily své základní funkce" lidé stále prahli, neboť zůstávaly někdy jen jedním z aspektů, ale přesto aspektem ekonomických transakcí. Jako ekonomický kapitál je občané investovat téměř nemohli, čím víc jich však dokázali nahromadit, tím snáze se 103 dostávali k nedostatkovému, zbožňovanému zboží, a tak rostl i jejich kapitál společenský. Pokud jich měli opravdu hodně, vyrovnali i případný handicap slabší pozice v klientelských sítích spravujících zbožní distribuci: byli "úspěšní".

Jaký význam měly peníze pro tehdejší hazardní hráče?

Nedejme se mýlit skutečností, že za průměrný měsíční plat bylo možné zakoupit (na černém trhu) asi 78 amerických dolarů. Současně je totiž nutné upozornit i na ceny: káva za 2 kčs, studená mísa v restauraci 7,40 kčs, jízda taxíkem v centru města kolem 10 kčs, jízdenka městské hromadné dopravy 1 kčs, kilogram rybího filé 16 kčs, jízdní kolo 700 kčs... zhruba takové ceny může zákazník v roce 2011 očekávat na Manhattanu v dolarech. Dalo by se tedy spekulovat o tom, že i sázka za 100 československých korun znamenala z pohledu hráče sázku prostředků v kupní síle 100 dnešních amerických dolarů.

Jestliže v socialismu nemohl nikdo považovat peníze za kapitál, hráč byl tím, komu právě tento aspekt vadil nejméně. Musel si být jen jistý, že stále představují žádané, sociálně ratifikované médium hodnoty – a tím nade vší pochybnost zůstávaly.

Hráč i nadále jevil svým konáním ochotu se všeho, co se za peníze obrazně i doslova dalo koupit (takže šlo jak o status, tak o služby, komodity a nejednou i o zdraví), ostentativně vzdávat. Jejich "životodárnou sílu" soustředil k jedinému cíli: stávat se a co nejdéle zůstávat hráčem.

Zatímco aktér "normálního" světa "reálného socialismu" čelil rozhodnutí, zda bude pracovat pro systém, což obnášelo morálně odsouzeníhodnou konsekvenci podpory okupačního totalitářského režimu, anebo si prostředky k životu bude obstarávat spíše v šedé ekonomice, což bylo morálně suspektní pro své sobectví a nedostatek vynutitelných pravidel, hráč volil radikální alternativu: životem na hře se podle svého přesvědčení z širšího kontextu vyvázal.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 24 Únor 2017 12:14 )  

banner Pidivadlo

Partneři