Co vás s zaujalo loni v české kultuře? 2. část

Email Tisk PDF

pf 2017 kresba  J Slíva výřezS touto otázkou jsme se obrátili na osobnosti, které se pohybují ve sféře veřejného života, již jsme si zvykli označovat jako kulturní. Jelikož tak činíme už poněkolikáté, stala se anketa ritualizovaným znamením konce kalendářního roku. Odpovědi jsou jednak bilancí uplynulého dění, jednak mohou posloužit jako dodatečné užitečné upozornění na knihy, filmy, představení nebo výstavy, jež ještě trvají.

 

Předchozí anketa ZDE

 

 

Jan Kačer, herec a režisér

Když jsem do tohoto větrného města s hořícími haldami a těžko snesitelným dýmem z místní koksovny prvně přijel, zdálo se, že starost o prosperitu a množství vydolovaného uhlí je jeho jedinou starostí. Po deseti letech haldy dohořívaly a prestiž města začala upadat. Po dalších letech se začalo zelenat a noční tramvaje už nepřevážely čerstvě umyté horníky po šichtě domů. Před několika dny jsem viděl Ostravu zcela jinou. Z odstrašující, popel chrlící nestvůry je obdivuhodný pomník. Zatracovaná Karolína je krásná novým úkolem. Stala se spojeným dílem architekta a donátora, místem, srdcem města, jeho symbolem. Prastará industriální plastika připomíná dějiny města, uvnitř ní jsou překrásné, vzdušné prostory svědčící o dnešním životě. Město dýchá čerstvou zelení, rezavý geniální objekt naplněný teplem kultury je nádherný. Můj nejsilnější zážitek. Přerod starého města v osvěžující a inspirativní místo pro život.

 

Michal Přibáň, literární vědec

Mým nejvýraznějším zážitkem byl březnový koncert Glena Hansarda: ze zpěváka i kapely vyzařuje vždy tolik energie, že se i v obrovském sále brněnského Sona dostalo na každého z mnoha set posluchačů: úsloví o tom, že hudba posluchače nabíjí, se v Hansardově případě naplňuje téměř hmatatelně. Pokud bychom Hansarda nechtěli považovat za reprezentanta české kultury, přidám červnový koncert Markéty Irglové v Mahenově divadle – síla jejího projevu tkví naopak v klidu, ba téměř „vnitřním tichu“, které s ní v publiku vždy rád sdílím. Z beletrie jsem si spokojeně počkal na nejnovější román Jiřího Hájíčka a z literárněvědné sféry čtu publikaci V obecném zájmu, věnovanou dějinám cenzury od 18. století do dneška. Na některé otázky, které si její autoři položili, si sice odpovídám jinak než oni, ale možná i v tom tkví kvalita díla: práce je bohatá nejen množstvím odpovědí, ale i množstvím otázek, které čtenáře napadají, aniž by byly explicitně vysloveny – a to nemluvím o obdivuhodné suverenitě, s níž autoři zvládli tak obrovské množství pramenů. 

 

Svatava Antošová, spisovatelka a publicistka

Ohlášení Ministerstva kultury ČR, že v lednu 2017 otevře v Praze České literární centrum. Chtělo by se zvolat: Konečně! Neboť zatímco v jiných evropských zemích jsou podobná centra už dávno součástí tamního literárního života s přesahem na mezinárodní úroveň, my jsme v tomto ohledu dlouhodobě zaostávali. Snaha založit literární centrum se začala datovat až od roku 2010, ale ani tehdy se to nepodařilo. Až nyní. Jak uvedl ministr kultury Daniel Herman v rozhovoru pro literární časopis Tvar 20/2016: „V době, kdy lidé přestávají číst, upadá čtenářská gramotnost, ubývá bohemistických pracovišť v zahraničí a literatury malých jazyků se stále obtížněji prosazují v mezinárodní konkurenci, považuji zřízení tohoto centra za nezbytné. Je to odpovědnost státu starat se o svou literaturu, respektive kulturu, pomáhat jí na světlo, prosazovat ji za hranicemi.“ A tak nezbývá než doufat, že ministrova slova dojdou co nevidět svého naplnění.

 

Milena Oda, spisovatelka

Mě zaujali lidé v české kultuře! Umělci a všichni ti, co tvoří jinou, rušnou, nepokojnou, nemainstreamovou část společnosti, jak svými protesty v tomto politicky rušném roce dokazovali, že image národa a my jako náš stát bychom se měli bránit, když je něco v nepořádku ve vládě! Lidé se nebojí vyjádřit negativní emoce vůči politikům a i světu a umějí s nimi vyjít ven na veřejnost, demonstrovat, udělat kritické umění a vtipy, zasmát se i vážným situacím – nezavírají oči a netichnou, tohle je zdravé a balancuje to celou egoistickou bastardnost politiků! Nemlčíme, a to je důležité! Komunismus nás učil, že potrestá, když budeme kritizovat stát a jeho státníky! A zákazy mají přijít zase, což udělá kulturu hrdinů a revolty, a to proto, že když se nebojíme vyjádřit emoce, tak žijeme! Pro srovnání – v Německu tahle atmosféra moc není, tam zatím všichni tak mlčí a tolerují narůstající neklid a nerovnováhu. Je tam podivné ticho a zvláštní tolerance. Já přiznávám, že zde doma stojím tak trochu stranou, protože jsem přišla z Německa či z cest po světě nedávno a zase se tam vracím, já mám potřebu takové globální revolty tam, kde působím – poukázat na důležitost míru a lásky v sobě a pak v celém světě je moje mise. Musíme vědět, že Láska je jediná cesta, jak se udržet zdravým, a právě její přítomnost ve společnosti je moc důležitá! Úžasné je, že se z naší kultury nevytratila, i když má jinou formu, než měla v jiných generacích. Ale díky za každý projev veřejné lásky a tolerance! Dřív se lidé vysmívali či tak nějak akceptovali slova Václava Havla – Pravda a láska vítězí, dřív se tato slova považovala za prostý idealismus, ale došlo na jeho slova, teď tento slogan právě v tomto roce (se mi zdá) získal víc na důležitosti, a to právě zase mezi lidmi v kultuře. Skvělé! Samozřejmě je důležitá nejdřív láska k sobě, kterou potřebujeme zdravě pěstovat v sobě a rodině, a pak ať jí žijeme v malém či velkém národě, to by lásku k sobě nemělo ovlivnit, akceptovat sebe, kde jsem a kde působím. To znamená dělat nejen pro sebe, ale pro celou společnost, tedy pro svět zdravé činy a láskyplná gesta! Moc si přeji, ať pravda v protestu a láska v lidech jsou společným pojítkem a silou v novém roce 2017, jen tak žijeme v radosti a ne ve frustraci!

 

Ilja Racek, ředitel Slezského divadla Opava, režisér

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Sen noci svatojánské, balet v NDMS Ostrava. Choreografie a režie Yuri Vamos, scéna Pavol Andraško, kostýmy Anna Kontek. Letos to nejlepší, co jsem viděl v divadle. I můj tříletý vnuk při otevření tiché scény překvapeně vykřikl – wowk!!! A to je zvyklý na leccos. Filmové efekty a triky Star Wars už ho nevzrušují. Pak vydržel sledovat celý balet bez mrknutí oka.

Omlouvám se za ještě jedno rodinné hodnocení. Můj druhý, 10letý vnuk Kryštof hraje Malého prince na Nové scéně ND. Obdivoval jsem, jak uprostřed hřmotné hudby, tisíce obrazů hořících koní v pohybu, baletu ve výrazných kostýmech, uprostřed členité scény a mezi akčními herci, sledován přísným zrakem režiséra Morávka a svého pradědečka, (který ho oslovoval kolego), jel klidně svůj text a aranžmá. A ještě si pamatoval, že udělal dvě chyby. Asi má trénink z domova…

 

Marie Kučerová, generální ředitelka Filharmonie Brno

Můj kulturní obzor určuje ve značné míře Filharmonie Brno, na jiné už nezbývá prostor ani energie. Ale přesto mi zůstává v hlavě pár momentů, které při ohlédnutí za rokem vytanou. Z filmů určitě nejvíce korejský snímek Komorná, chytrá konstrukce, napínavá story a nádherný vizuál, prostě smyslová hostina.

Literaturu odbývám, ale přesto jsem doslova zhltla Faberův Kvítek karmínový a bílý ve skvělém překladu Viktora Janiše. Věc, která se tváří jako červená knihovna, ale která provází viktoriánským Londýnem takovým jazykem a imaginací, že tam člověk žije spolu s hrdiny. Z architektury se nic nevyrovná Vile Tugendhat, ačkoli není novinkou. Každá další návštěva mě v tom utvrzuje, tento promyšlený Gesamtkunstwerk od zahrady po poslední kliku u dveří asi stěží potká soupeře. Svět opery měl pro mě letos určitě vrchol v Carsenově verzi Káti Kabanové v Národním divadle Brno. Čistá, promyšlená a vizuálně dokonalá koncepce, podtrhující Janáčkovu psychologickou studii postav. Klasická hudba mě nejvíce oslovila – když pominu koncerty brněnské filharmonie – v podobě Staatskapelle Dresden s Christianem Thielemannem na zahajovacím koncertě Dvořákovy Prahy. Dokonale vyvážené nástrojové skupiny, energie dobře investovaná dovnitř tvorby tónu a souhry, svrchovaná německá klasika. Nejobtížněji se vybírá z vlastní koncertní produkce Filharmonie Brno, kde absolvuji všechno. Tak aspoň Taras Bulba s Aleksandarem Markovičem ve vídeňském Konzerthausu – můj první Taras se skutečnými varhanami a ve skvělé akustice velkého sálu, jakého v Brně prozatím neuslyšíme. A také Avishai Cohen Trio s FB na bratislavském hradě, symbióza jazzu, izraelské muziky a klasiky v podání špiček obou žánrů. A poslední filharmonický zážitek s Mozartem, Hartmannem a německým dirigentem Alexanderem Liebreichem v Besedním domě. Stylový hravý Mozart a smrtelně vážný „německý Šostakovič“ Hartmann, vše odevzdáno publiku s radostí, pokorou a nebývalou energií. Toto vše vzpomínáno za zvuků teď už posledního alba Leonarda Cohena.

 

Eva Červinková, spisovatelka

1/ Román Milana Kundery Život je jinde, napsaný v roce 1969 a poprvé v Čechách vydaný 2016 nakladatelstvím Atlantis. 2/ Výstava Květy Pacovské Maximum Contrast, v níž je obsažen velký rozhled a moudrost této v Čechách ne příliš známé umělkyně.

 

Jiří Tomáš, nakladatel

Možná to od nakladatele Seifertových spisů pro někoho zazní zdánlivě nepatřičně – ale pro mne bylo v letošním roce největším kulturním zážitkem živé vystoupení pětasedmdesátiletého Pavla Sedláčka se skupinou Cadillac na vernisáži výstavy Tomáše Bíma v Novoměstské radnici v Praze k jeho sedmdesátinám. Vitalita, životní pohoda, nezatrpklost vůči světu, který se k němu nechoval vždy zcela spravedlivě (to je docela ošklivý eufemismus), víra v poctivost kumštu – to jsou atributy, které nejsou dány každému v míře, v jaké se jich dostalo Pavlu Sedláčkovi. Kéž by to šlo říci o všem, co se v české kultuře objevuje. 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz