Krize? Úpadek? Válka? Jaká bude cena za zítřek? 2. část

Email Tisk PDF

Věštba kresba výřez Jiří SlívaObčas si říkám, jak to asi všechno dopadne. Svět je tak trochu vzhůru nohama. A teď nemám na mysli jen hrozící válečný konflikt mezi Spojenými státy a Ruskem, do kterého bychom byli – ať si to přejeme nebo ne – také vtaženi. Vždycky na to myslím, když jedu v Praze přes Hlávkův most a vidím budovu evropské agentury GSA, která je – jak jsem někde četl – v případě válečného konfliktu na seznamu cílů ruských raket.

 

 

A imigrace? Není to jen začátek? Co až začne skutečný boj o vodu. A další suroviny a zdroje. Všechno, co jsem se o ekonomii naučil, mi říká, že to obrovské a stále rostoucí zadlužení skoro všech států se dá vyřešit jen dvěma způsoby: buď totální inflací, nebo totální válkou. Přitom taková inflace je, jak ukazuje historie, předzvěstí války. Demokracie je sice ten nejlepší způsob ze všech špatných, ale generuje stále častěji politiky, kteří zjevně nechápou, co by pro společnost měli učinit. A tak se starají spíš o sebe. Vzpomínám si na rozhovor s generálem Rešetnikovem, dlouholetým hlavním analytikem KGB a FSB, v jedné pražské vinárně. Právě o tom, kam svět spěje, jsme diskutovali. Naskočili jsme do vlaku kapitalismu pozdě, řekl mi tehdy s určitým smutkem v očích, jakého jsou schopni snad jen Rusové. Jak to tedy všechno dopadne? Požádali jsme několik osobností z různých oborů, aby se pokusily na tuto otázku odpovědět.

 

Níže je druhá část polemického materiálu o naší budoucnosti. Předchozí názory – politoložky Veroniky Sušové-Salminen, slovenského poslance Ĺuboše Bláhy a ekonomky Ilony Švihlíkové můžete číst ZDE.

 

Jan Keller, sociolog a europoslanec

V tom přehledu trampot mi chybí ještě jeden fakt. Jak ukázal nejnověji Thomas Piketty, velké peníze se v současné době zhodnocují pětkrát rychlejším tempem, než je tempo ekonomického růstu. To znamená, že především největší majetky stahují pod sebe stále větší díl toho, o co byly dříve nuceny dělit se s vrstvami středními a nižšími.

Řinčení zbraněmi je vyzkoušený způsob, jak odlákat pozornost od vyloženě nespravedlivého fungování systému a od jeho blížícího se kolapsu. Navíc snad poprvé v novější historii není akutní hrozba války doprovázena vznikem žádných viditelnějších protestů, natožpak nějakého mírového hnutí.

V situaci, kdy pravici tento trend jednoznačně vyhovuje a kdy levice zhloupla už natolik, že si ho ani neuvědomuje, je pro mne jedinou šancí věřit v pud sebezáchovy těch nejbohatších. Co máte ze soukromých letadel a jachet, z pětihvězdičkových hotelů a ze zámečků obklopených rozsáhlými honitbami, když úroveň záření je v okolí a bohužel i uvnitř na hodnotách Černobylu?

 

Tereza Spencerová, Literární noviny

Přemítání o budoucnosti je dnes jakousi povinností doby, protože realita kolem vyvolává jen stále hlubší pocity zmaru a vyhlídky mohou být ještě pesimističtější. Pro mě osobně ale svého druhu „budoucnost“ už nějaký čas běží. Jak jinak si totiž vysvětlit, že pouliční obchodníci a samozvaní turističtí průvodci v centru Káhiry už na vás namísto obligátního „Which country are you from?“ dorážejí s novým „Privět, kak děla?“ Jak jinak si vysvětlit, že západní politika „změn režimu“ v Sýrii dosáhla dna zoufalství, když je její poslední nadějí záchrana teroristů z Al Kajdy ve východním Aleppu, kteří by ještě alespoň teoreticky – pokud by nás vůbec poslouchali – mohli být použiti proti Asadovi a Rusům? Jak jinak si vysvětlit, že Čína si rázně „čistí“ své Jihočínské moře a tamní tradiční spojenci se přesto od USA odklánějí k perspektivnímu Pekingu? Hysterická prohlášení a hrozby nic z toho změnit nemohou. Koneckonců, už Franklin D. Roosevelt tvrdil, že USA mají mluvit klidně a jednat rázně, dnes jsme ale svědky pravého opaku. A nezačal tento „dnešek“ vlastně třeba už před osmi lety, kdy USA a Západ obecně pod palbou patetických slov a odsudků nechaly „svou“ Gruzii přijít o značná území ve prospěch Ruska?

Liberální mezinárodní řád, Pax Americana, vznikl po roce 1945 a vycházel ze všeobecné americké dominance – USA tehdy vyráběly polovinu světové průmyslové produkce, ovládaly dvě třetiny světových zásob zlata a valut, měly obrovský vojenský potenciál. A s touto mocí v zádech si mohly utvořit i instituce pro upevnění statu quo, jakým jsou třeba NATO, Světová banka nebo Mezinárodní fond. Svět se mocným ve Washingtonu oprávněně zdál být bez hranic. Ale právě tento liberální systém začal své tvůrce požírat – zrodil totiž Čínu a další dynamicky rozvíjející se asijské ekonomiky, které tu americkou pomalu, ale jistě porážejí, a to přinejmenším od 80. let minulého století. A z dějin je zřejmé, že každá nová mocná civilizace sice vyrůstá v určitém „starém“ systému, ale po dosažení dostatečné kapacity a vlivu nastoluje systém jiný. Neříkám, že lepší nebo horší, jen nový. Systém, o němž toho zatím příliš nevíme a možná i proto z něj máme podvědomě strach.

Západ je dnes v situaci, kdy proti novému světu zuby nehty hájí status quo, který sice funguje především kvůli vojenské síle, ale přesto mu stále ještě zajišťuje určitá privilegia, byť ve skutečnosti už to je jen jakási „zombie hegemonie“. V mezinárodní politice totiž opravdu platí, že pravidla určuje ten, kdo má skutečnou moc, a dějiny nepíší poražení. A z pohledu na svět kolem plyne, že epocha Pax Americana skončila. Kdo chce, tak tuto realitu vidí, kdo nechce, není mu pomoci.

Spojené státy budou nuceny se nové rovnováze sil v nadcházející dekádě přizpůsobit, protože v opačném případě riskují jen urychlení svého ekonomického krachu nebo válečného konfliktu. A podle mého se ostatně už nějakou dobu i přizpůsobují, byť za hluku všemožných velkých slov, pohrůžek a nedomyšlených a chaotických politických a vojenských akcí. Možná se proto ptáme špatně, chceme-li vědět, jestli bude nějaká „velká válka“. Možná by bylo lepší ptát se, proč vlastně už dávno nepropukla? A pokud nepropukla doteď, tak proč se jí bát do budoucna?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB