Vítězové & poražení

Email Tisk PDF

Prochazkova Dedecek

Dva umělci - dva rozdílné názory na volbu prezidenta republiky. Umělecká fronta  se rozdělila na dva tábory.

 

Lenka Procházková

Výsledek přímých prezidentských voleb vnímají mnozí jako vítězství republiky. Už se ale nedovíme, zda by v případě prohry Miloše Zemana byly ideje, na kterých suverénní, demokratický a sekulární stát vznikl, skutečně ohroženy. Dosavadní politické činy Karla Schwarzenberga a také některá jeho vyjádření v průběhu kampaně sice ukázaly, že tento kandidát necítí a nectí smysl českých dějin, ale je možné, že po složení přísahy by se přeorientoval. Většina Čechů i Moravanů však na zázraky už nevěří, a tak i mnozí občané, kteří ve druhém kole původně hlasovat nechtěli, se nakonec rozhodli jít na jistotu a volit Miloše Zemana. Také mediální masáž a přehnaný verbuňk přívrženců knížete Karla vyvolaly silnou protiofenzívu. Poslední nerozhodnutí se rozhodli, když jako diváci televizního duelu byli svědky toho, jak údajný pokračovatel tradic TGM arogantně zareagoval na dotaz válečného veterána. Stařičký letec vybojoval v přímém přenosu svou zásadní bitvu a historické povědomí diváků v tomto okamžiku pravdy zafungovalo. Takzvaný génius národa, posčítaný v sobotu odpoledne ze všech jednotlivých hlasů, tedy snad opravdu existuje, a to je důvod k optimismu. Méně radostné je, že někteří intelektuálové a umělci, kteří veřejně horovali pro Karla Schwarzenberga, se s výsledkem demokratických voleb nevyrovnali. Jejich postvolební kampaň, kterou prý motivují obavy, že nový prezident není dost důstojný pro státnickou roli, obsahuje možná i obavy o jejich vlastní role ve společnosti. Takový strach musíme pochopit, protože už dnes se někteří stali terčem posměšků a výčitek. Předejít těmto situacím by teoreticky šlo, pokud by vítěz voleb a i poražený dali vlastní velkorysostí příklad a doporučili svým příznivcům, aby už složili zbraně. Pokud to neudělají ani dodatečně, musíme smysl přímé volby prezidenta obhájit my, občané.
Když se dnes podíváme na krajinu po bitvě, ne šilhajícím okem televizních kamer, ale když si ji pěšky projdeme, narazíme na každém kroku na zraněné. Mladí vášniví rekruti se žlutými plackami na klopě, kteří ani nemohli (kvůli našemu zdevastovanému školství, kde dějepis je zbytkovým předmětem) rozeznat, o co v těchto volbách šlo, budou nejspíš svou vybuzenou energii chtít uplatnit i dál. Pro mnohé z nich to byl životní zážitek. Měli bychom aspoň zpětně chápat jejich nadšení a víru, že bojují za svatou věc, a měli bychom si uvědomit, že tito naivní mladí lidé, tak jako jiní naivní lidé v jiné době, byli naverbovaní k jednomu použití, tedy vnímat je jako oběti. Při procházení krajinou po bitvě bychom se měli chovat spíš sanitárně než urážlivě. I tehdy, pokud sami jsme se v průběhu kampaně stali kvůli svobodně vyjádřenému názoru předmětem odsudku nebo dokonce výhrůžek, neoplácejme teď stejnou mincí. Výsměch nevede k pokoře ani ke smíru. Neobjektivní média by ovšem bylo moudré pár týdnů ignorovat, což ale nejspíš nevydržíme, protože budeme chtít vidět, jestli a jak provedou názorový veletoč. K tomu by však deníky musely změnit vlastníky, nikoliv šéfredaktory, kteří plní zadání. Při procházení krajinou po bitvě také narazíme na houf praporečníků sociální demokracie, kteří neradostně, ale přece vedli své voliče k vítězství Miloše Zemana, čímž splnili svou povinnost k demokracii a nezradili svůj stranický program směřující k sociálně spravedlivějšímu státu. Jejich rozhodnutí bylo v některých případech výrazem velké osobní statečnosti, s níž v zájmu země překonali i úzkost z odvety muže, který má sloní paměť na staré křivdy. Ráda bych věřila, že čestné rozhodnutí těchto praporečníků svou vpravdě státnickou velikostí zmírní u nového prezidenta chuť užít si slast pomsty ještě po deseti letech.
V krajině po bitvě by měl vítěz našlapovat opatrně a zlehka. Nebude snadné stát se prezidentem sjednotitelem a rozhodně to nepůjde rychle. Jedním z prvních kroků, který by ocenili i mnozí z tábora poražených, by mohla být prezidentova ústavní stížnost podaná na přijatý zákon o církevních restitucích a jmenování takových ústavních soudců, kteří by tento a podobné protiústavní zákony ubrzdili. Miloš Zeman je znalec a zastánce Masarykových demokratických principů, a proto se dá předpokládat, že tyto kroky bude nový český prezident vnímat jako svou povinnost ke státu.

 

Jiří Dědeček

Zatímco manželka za plentou volila, já už měl občanskou radost za sebou. Podíval jsem se tedy nenápadně do přeplněného koše na papíry u dveří. Přetékal vyhozenými volebními lístky a neobsahoval ani jediný se jménem Karla Schwarzenberga, z čehož usuzuji, že asi všechny už ležely v urně. Považoval jsem to za dobré znamení. Doma jsem nadšeně vzal kočku na klín a dívali jsme se spolu na televizi. Sčítání hlasů, hodina snů a nadějí. Ona miluje statistiky a barevné grafy, ale neumí prohrávat.
„Musím z těch vašich voleb na záchod a pak se uchyluji do vnitřního exilu,“ řekla naše kočka Růženka, když už všechno bylo smutné a jasné. Ona ještě pamatuje Václava Havla, asi se těšila, že by se ty šťastné doby mohly zopakovat. Letos jí bude patnáct; není vyloučeno, že se při dobré životosprávě ještě dožije lepších časů, ale bude si muset dalších pět let počkat. Je to taková typická pravdoláskařka. Ostatně jak jsme ji vychovali, takovou ji máme. Její přezíravý postoj mi ovšem není příjemný, chová se, jako kdyby všechno předem věděla. A její výraz říká: Já jsem vás varovala, teď za mnou nechoďte.
„Počkej s tím exilem, Růženko,“ chci si ji podrbat a trochu si vylepšit náladu. „Ty se chováš, jako kdyby to byla moje vina! Přece jsme všichni dělali, co jsme mohli!“
„Hovno,“ povídá kočka otráveně /jak ta je někdy sprostá…/. „Řekni mi jednu věc. Týkaly se ty Benešovy dekrety myší?“
„Nepleť do toho myši,“ povídám.
„Odpověz na otázku – týkaly, nebo netýkaly?“  Ona dovede úporně trvat na svém.
„Řekl bych, že ne,“ vykrucuju se.
„Řekl bych…“ opakuje posměšně. „Ale jistě to nevíš! Protože jistě už tady o nich neví nikdo z vás nic! Jenom se necháte strašit minulostí, místo abyste se starali o budoucnost!“ prská navztekaně.
„Jakou budoucnost máš na mysli?“ ptám se, i když tuším.
„Jakou… Co nejdál od Moskvy,“ odvětí Růženka moudře. „To byl přece důvod, proč jste volili Karla, ne? Ale v celý kampani o tom nepadlo ani slovo.“
„Růženko, je to ministr zahraničí, nemůže přece postavit svou kandidaturu na protiruském postoji, byť by to byla stokrát pravda!“ vysvětluju kočce něco, čemu sám vlastně ani nevěřím a co se mi vůbec nelíbí.
„Když nemůže, nemá kandidovat. Nakonec ho hravě utáhli na ty dekrety. Sedmdesát let starý, papír tak akorát pro ty myši! Hanba fuj!“ Růženka se dovede strašně rozčílit, to už pak ocasem nemrská, ale přímo jím točí jako splašenou klikou. „Máte prezidenta, jakýho si zasloužíte, jste jenom laciní krasoduši, duchovní prázdnota a alkoholici. Chátra, verbež, svoloč /to je rusky plevel, to si zapamatujte, to se vám bude příštích pět let v konverzaci hodit/!“
Naše kočka nemá volební právo. Kdyby se smělo volit jen od jisté výše IQ, nejen bez ohledu na rasu, pohlaví, náboženské vyznání, ale i bez ohledu na živočišný druh, předčila by hravě 54,12 % českých voličů, to je jistá věc. Možná proto je tak frustrovaná.
„Růženko, nedělej tyjátr, koneckonců je to jenom na pět let,“ povídám smířlivě a chci ji pohladit přes uši, jak to má ráda. „Stydět se za svého prezidenta, to jsme se naučili my, starší, už za Husáka, pak jsme si tu hanbu pěkně zopakovali s Klausem. Pamatuješ, jak se „pan prezident“ nechal fotit na Klínovci s šéfem karlovarské mafie a měl na sobě bundu s logem jeho firmy? Horší už to nebude, ne?“
„Jdi do hajzlu,“ odsekne kočka. „Nemám na tebe náladu! S Rusákama jste to zase prohráli!“ A zavrtá se do nejzazšího kouta pod postelí.
Má pravdu. Zase jsme prohráli s Rusákama. Teď se budeme chvíli pokoušet vysvětlit si tu prohru tak, aby vypadala alespoň trochu jako výhra: Vždyť to po skvělém výkonu skončilo jenom o deset, kdo by to byl před utkáním čekal? Šance byla veliká, jenže pak nastoupil Ragulin a smetl všecko, co mu stálo v cestě. Opět jsme to projeli, i když se naši chlapci vydali z posledního…
Ale prezidentské volby v Česku jsou možná i důležitější než hokej. A jako každý příměr také tento kulhá: reprezentant Lukoilu totiž do zápasu neoblékl firemní tričko s logem. Zatím…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 31 Leden 2013 10:13 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz