Jak interpretovat dějiny?


Horace Emile Jean Vernet: Bonaparte na mostu u ArcolePřed nedávnem se rozproudila diskuse o tom, nakolik je výuka moderních dějin na českých školách ovlivněna jejich sovětskou verzí a proruským panslovanstvím.



V souvislosti s ní si nelze nevybavit to, co kdysi řekl Napoleon Bonaparte. Tento slavný francouzský vojevůdce, který je sám považován za velmi kontroverzní osobnost (a nutno říci, že zcela právem), označil historii za snůšku lží, na nichž se shodli vítězové. Je to v přímém rozporu s posláním, které by historie měla plnit, a které asi nejlépe pojmenoval americký prezident Thomas Jefferson, když řekl: „Historie tím, že lidi zpravuje o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost.“

Jefferson, který svými činy sám dějiny psal, měl bezpochyby pravdu, totéž ale můžeme říci také o Napoleonovi. Poté, co na začátku 50. let zachvátila Československo vlna vykonstruovaných politických procesů, začali z fotografií „mizet“ i významní představitelé komunistického režimu, kteří jej dlouho pomáhali budovat, ale postupem času upadli v nemilost. Již dříve přitom začalo docházet k relativizaci všeho dobrého, co přineslo období první republiky, jeden z jejích zakladatelů, prezident Tomáš Garrigue Masaryk, byl dokonce osočován z toho, že nechal střílet do dělníků. Obětí nechutné dehonestační kampaně se stal také protektorátní prezident Emil Hácha, když byl po několik let opakovaně označován za zrádce a kolaboranta. Byl to přitom právě Hácha, kdo se snažil (dokud mu síly sloužily) zmírňovat represe ze strany nacistického Německa vůči obyvatelům Protektorátu.

K ohýbání historie však nedocházelo pouze za minulého režimu a nedocházelo k němu pouze u nás. Oscarový režisér Oliver Stone natočil před pár lety dokumentární cyklus Americké století očima Olivera Stonea, protože nabyl (dle mého oprávněného) dojmu, že moderní dějiny nejsou na amerických školách interpretovány objektivním způsobem. Za tento svůj počin byl nejen chválen, ale také ostře kritizován, na což už je ovšem za tu dobu, co točí filmy a dokumenty, dobře zvyklý. Sluší se dodat, že Stone rozhodně nepatří k filmařům, kteří mají potřebu si něco dokazovat – za svou vlast krvácel ve vietnamské válce.

Žijeme v době, kdy je ohýbání historie mnohem obtížnější disciplínou, než jak tomu bylo dříve. Díky postupnému otevírání archivů a dynamickému rozvoji moderních médií totiž máme přístup k nepřebernému množství informací. Umět s nimi pracovat je samozřejmě věc druhá – k tomu je zapotřebí schopnosti kritického myšlení a myšlení v souvislostech. Je pravda, že k historii se dnes vyjadřuje kdekdo, obzvláště populární je přirovnávat soudobé politiky k významným historickým osobnostem, ať už k Janu Husovi nebo Jiřímu z Poděbrad. Velmi obtížnou pozici má pak v rámci českých moderních dějin Edvard Beneš – našemu druhému prezidentovi je často vyčítáno, že nebyl schopen ovlivnit něco, co už vlastně ani ovlivnit nešlo (zejména události let 1938 a 1948).

Nic není černobílé a pro historii to platí dvojnásob. I událost, která se na první pohled jeví jako nepatrná, může významným způsobem zvrátit běh dějin. Jak by třeba vypadal poválečný svět, kdyby se nástupcem prezidenta Franklina D. Roosevelta nestal Harry Truman, ale pacifisticky založený Henry Wallace? Nebýt jediné porážky v amerických demokratických primárkách z roku 1944, zasedl by v Oválné pracovně Bílého domu právě on. Jistě, naše dějiny jsou ovlivňovány hlavně těmi velkými událostmi. Nepochybuji o tom, že studená válka by skončila o poznání dříve, kdyby se John F. Kennedy nevypravil onoho osudného dne do Dallasu. A stejně tak nepochybuji o tom, že bychom dnes žili v trochu jiné demokracii, kdyby k nám v srpnu roku 1968 nepřijely sovětské tanky. Ale historii už nikdo nezmění. Můžeme se z ní maximálně poučit. A toho nedosáhneme dříve, dokud ji zcela nepochopíme.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB