Za léta 1939–1945 se Češi rozhodně nemusí stydět


Události 15. března 1939 znamenaly konec samostatného Československa a současně začátek šest let trvající nacistické okupace. Pravdu má ten, kdo období Protektorátu označuje za jedno z nejtemnějších období naší historie. Skutečnost, že započalo zhruba 20 let po vyhlášení samostatného Československa, pak můžeme označit za velmi smutný dějinný paradox.

Generál Alois Eliáš na snímku z Atelieru Langhans

 

Vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava bylo přímým důsledkem Mnichovské dohody ze 30. září 1938, která byla uzavřena mezi Německem, Itálií, Velkou Británií a Francií. Československo mělo podle ní odevzdat své pohraniční oblasti nacistickému Německu, které jen o několik měsíců dříve anektovalo sousední Rakousko.

Prezidentu Edvardu Benešovi se dodnes často vytýká, že na podmínky, které byly dány Mnichovskou dohodou, nakonec přistoupil. Tato kritika se však jeví jako neoprávněná, uvážíme-li, v jak obtížné situaci se Československo nacházelo. Sám Beneš navíc krátce po podpisu Mnichovské dohody abdikoval, čímž dal jasně najevo svůj nesouhlas s tehdejším politickým vývojem v Evropě.

„Osekané“ Československo se rázem stalo pro Německo a jeho spojence velmi snadnou kořistí. Po odtržení Sudet a následně Slovenska (k čemuž došlo 14. března 1939) už neexistoval prakticky žádný způsob, jak se účinně bránit. Příjezd německých vojsk do Prahy tedy nebyl selháním Benešova nástupce Emila Háchy a československé vlády, ale míru, který byl uzavřen po první světové válce.

Často můžeme slýchat, jak neslavně si náš národ počínal během oněch šesti let nacistické okupace. Někteří dokonce mluví o Češích jako o kolaborantech, kteří prokázali nanejvýš to, že umí držet ústa a krok. Dovolím si s tímto ostře nesouhlasit! Český národ se za léta 1939–1945 rozhodně nemusí stydět.

Ano, někteří jeho příslušníci s německými okupanty kolaborovali, ale kolaboranti byli také mezi Francouzi a Italy. Pro mě je důležité především to, kolik našich lidí se aktivně zapojilo do bojů ve Velké Británii, Francii či Africe. A nutno říci, že jich nebylo málo!

Je ale třeba vážit si také těch, kteří se přidali k domácímu odboji, čímž podstupovali daleko větší riziko než kdokoliv jiný. A nebyli to snad naši hrdinní parašutisté a odbojáři, komu se podařilo odstranit Reinhardta Heydricha, jednoho z nejnebezpečnějších mužů Třetí říše? A nezapomínejme ani na naše krajany žijící v zahraničí (zejména ve Spojených státech), neboť i těm vděčíme za to, že byl náš stát po šesti letech utrpení nakonec obnoven!

Příkladů hrdinství, které Češi během let 1939–1945 prokázali, bychom našli celou řadu. Nedovolme proto některým lidem, aby nám vnutili svůj „ošklivý“ pohled, podle nějž jsme si během druhé světové války počínali ostudně a zavrženíhodně.

Připomínejme si oběti našich letců a dalších odbojářů, ale také oběť prezidenta Háchy, který se snažil mírnit represe ze strany okupantů, či generála Aloise Eliáše, předsedy protektorátní vlády, který byl do odboje přímo zapojen. To jsou skuteční hrdinové. A právě s jejich činy bychom si období Protektorátu měli spojovat především!

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB