Dál a nic



dálnice eu ilustraceČasto jezdím mezi Brnem a Prahou. Na jižní Moravě rodičovský dům, u Prahy bydlím. Na Moravě velký sad, hezky v kopci, aby to člověka udržovalo v kondici. A podzim si s námi hraje, ze zimy se vrátil do babího léta a je to přes poledne na tričko. 

 

 

 

Zato u Prahy, přesněji u Berounky, tam žiji v mini pronajatém bytě, ani terasa to nezachrání. A bez zahrady. Okolí je krásné, k řece kousek a skála kazínská to nekazí, ba právě naopak. Výhledy božské, řeka čaruje, jak říkal kterýs to klasik. Právě díky moravské zahradě a požehnané hojnosti plodů a prostě, kdo máte velký dům s ještě větší zahradou víte, že je to práce jak na kostele, pendluji často mezi Prahou a Brnem. Což znamená jedno a jediné. D1.

 

Všichni o tom vědí. Ti, kteří po ní často jezdí, by raději zapomněli. Protože to dokáže být noční můra. Většinou zažívaná za jasného vědomí a za bílého dne. Kilometry a kilometry porůznu rozkopané, zúžené, kde vidíte více nečinných strojů než pracujících lidí.

 

Před několika lety jsem byl v Polsku. Stovky kilometrů na východ. Po krásných nových dálnicích. Prý je postavili během několika málo let. Pomohly peníze z EU. Ale my jsme také v EU, že. A čerpali jsme a čerpáme. Otázka ovšem je na co a do čích kapes. Polsko a polské výrobky jsou zde často brány s despektem jako symbol nízké kvality. Ale běžte se tam podívat. Tedy jeďte. Mají fungující dálnice a v obchodech leckdy lepší jídlo. A my jsme ti, kteří od nich dováží dreky, protože jsou levné. A ti, kteří nejsou schopni ani za x let dát do pořádku hlavní dopravní tepnu svého státu, spojení Čech s Moravou.
Kamarádka se sklonem k esoterice říkala, že prý je D1 prokletá. Kvůli tomu, že prochází přes místa bitev, vražd a tak. Proto jsou s ní takové štrapáce. Nevím, mám pocit, že to by musela jakákoli dálnice vést někde nad zemí. Ale možná vede přes indiánské pohřebiště. Místních Indiánů, tedy Slovanů, Keltů či kdo vše tu žil, byl.


Nedávno, když jsme po D1 jeli se známými do Brna, ti mě nadzvedli doslova ze sedačky. Bylo těsně po volbách. Ptal jsem se jich, zda byli volit. Prý, že ne. Přečetli si o straně, která jim byla sympatická, na Aeronetu, že její lídři jsou svobodní zednáři. Že tam byli vyfocení a měli divné oči. A oni tomu věřili! Informoval jsem je, že se jedná o propagandistický web plný fake news, placený zřejmě KGB. Ovšem co s tím? Když i inteligentní lidé dávají váhu nesmyslům, lžím, zjevné propagandě, nemají tušení, že zdroje, z nichž slepě přebírají informace, jsou leckdy jen nástroje manipulace? Co s námi? Možná proto tu vyhrávají účelové populistické strany a z Hradu na nás kyne rozpadající se aligátor. Třeba to není D1. Třeba jsou prokletí Češi.


Eště že su z Moravy.

 

Poslední věta je pochopitelně fejetonistická nadsázka. Jsme sice dvě bandy, ale jak se to říká? Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet? A D1 vede oběma směry.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Roman Žižlavský

206610 100171950070018 5037567 n

Roman Žižlavský, nar. 1978.  Dle situace a životního nutkání
publicista, kuchař, cestovatel, spisovatel,psycholog, ontolog,
pozorovatel, hybatel, vesničan, měšťan, Moravák, Pražák, učitel
a žák. Vystudoval psychologii se sociální prací a teologií na
Husitské teologické fakultě UK, pracoval v pomáhajících
profesích, poslední roky na volné noze. Napsal několik knih
věnujících se osobnímu rozvoji, meditaci, psychologii i sbírku
povídek a básní. Publikuje v periodicích rozličného zaměření,
včetně Literárních novin.

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB