Trocha přírodního nářku



řidič auta s plynovou maskou ilustraceStejně jako náhle v dubnu ze zimy propuklo léto, nyní zřejmě nastal proces opačný, ale stejně náhlý. Občas vedeme s přáteli hlubokomyslné debaty o změnách klimatu. Většinou se snažím mírnit jasná stanoviska, že za vše může člověk poukazem na historii a naši krátkou paměť.

 

 

 

Ve smyslu, že i dříve bývala sucha, povodně, tuhé zimy, pršela prý dokonce i krev a žáby. Dávné kroniky nezřídka píší o pro člověka nevlídném chování matky přírody. A navíc, poukazuji, nebyl internet, tedy o hurikánech v Americe či Asii lidé netušili. Vždyť tehdy kdysi i mnohem bližší kraje byly vzdálené. Navíc prý někdy koncem středověku proběhla malá doba ledová. A doba ledová, jak známo, je doba ledová.

 

Co tím chce autor říci? Že člověk nemá vliv na přírodu? To rozhodně nikolivěk. Jen se neodvažuji tvrdit, že veškeré výkyvy počasí – pozor, z našeho hlediska výkyvy, jsou výsledkem lidské činnosti. Na druhou stranu se dívám kolem sebe. U nás či kdekoli na světě se ocitnu. Některé věci nechápu, jak jsou vůbec možné.

 

Tak třeba. Stále se něco a toho něco je obrovsky moc, produkuje, vyrábí. Mobily, auta, oblečení, dosaďte si další. Kdo to pořád kupuje? Vždyť to jsou tisíce, statisíce, možná miliony výrobků denně. Asi žiju v nějaké nízkonákladové bublině, ale nemám kolem sebe lidi, kteří by potřebovali každý měsíc nový telefon, každý rok nové auto, oblečení si leckdy vyměňují v rámci bazárků, swapů, chodí do sekáčů.

 

A pak plasty. Víte, co myslím. Vždyť leckdy je snad v obchodě více obalů než zboží v nich. A prý jich je plný oceán a nějaké mikrosáčky si poletují vzduchem a jsou skoro všude. Do toho auta. Proč furt smrdí? Konspirace tvrdí, že už dávno existují čisté zdroje energie, ale ty různé hrůzné loby to utajují, protože zisky. Nevím, ale co vidím je, že jich je strašně moc. Bizarní mi také přijde, že se řeší emisní limity jen pro motory aut, ale pár takových pořádných nákladních lodí vyprodukuje zplodin jako celé autstvo světa. A to, zdá se, nikomu žíly netrhá.

 

Ale myslím, že nám žíly, cévy, celý systém postupně trhají všechny ty chemikálie obsažené v chlebu našem vezdejším, v jídle. Fakt to nechápu a nechápu a nechápu. Otravujeme se, víme o tom a stejně to děláme. Chemická hnojiva, jedy, růstové hormony, antibiotika, konzervanty. Víte přece, o čem je řeč. Máme to každý den na stole a v útrobách.

 

Viděl jsem ohromné hromady odpadků v Indii. Hrabali se v tom krávy, kozy, psi, děti. Řečiště řek plná bordelu, plastů, čekající na období dešťů, aby se to prostě spláchlo někam pryč a to někam pryč pochopitelně znamenalo do moře. A moře skleníků v jižním Španělsku, plné nafouklých rajčat celých bílých od hnojiv. A u nás velké širé rodné lány, které teda už fakt nejste krásny na vše strany. Protože selským rozumem, lány několika monokultur, co se zasejí, pohnojí a sklidí, krajina bez stromů, potoků, luk, mokřadů pak nemůže dýchat. Bodejť by pak nebylo sucho, protože z čeho by se ta voda vypařila, aby udělala mráčky.

 

Nářky, že. A co s tím? Obávám se, že hození plastové flašky do tříděného odpadu nestačí, i když je pochopitelně lépe dělat něco než nic. A ani já v tomto nejsem důsledný. Myslím, že by docela dobře stačilo „jen“ přestat s tou strašidelně nafoukle nadbytečnou konzumací. Spotřebou výrobků. Věcí. Nebo by to minimálně dost pomohlo. A nebalit každý okurek do plastu. Nebalit do něj pokud možno nic.

 

Na druhou stranu, když vidím krajinu, lesy a louky, hory – zdají se být zdravé. Pro Čechy důležitá věc – houby rostou. Ořechů, švestek a hroznů dost. Listí se hezky barví a i po tom extrémně suchém létě to vypadá, že je vše v pořádku. Občas si říkám, že příroda lidi přežije. A naše přežití jí může být takříkajíc šumák. Ale kdo ví. Toto a jaký je smysl bytí lidského tvora jsou otázky přetékající tento fejeton. Hlavně když jsem v lese či někde na tom venku vnímám, že příroda, Země a my, lidé, jsme propojení. Že to není vše jen tak. Zbůhdarma. Že to snad i nějaký smysl má. Tak přestaňme blbnout.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Roman Žižlavský

206610 100171950070018 5037567 n

Roman Žižlavský, nar. 1978.  Dle situace a životního nutkání
publicista, kuchař, cestovatel, spisovatel,psycholog, ontolog,
pozorovatel, hybatel, vesničan, měšťan, Moravák, Pražák, učitel
a žák. Vystudoval psychologii se sociální prací a teologií na
Husitské teologické fakultě UK, pracoval v pomáhajících
profesích, poslední roky na volné noze. Napsal několik knih
věnujících se osobnímu rozvoji, meditaci, psychologii i sbírku
povídek a básní. Publikuje v periodicích rozličného zaměření,
včetně Literárních novin.

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB