Pár obrázků ze země za zrcadlem

Email Tisk PDF

logo 360 vhledDobrá kamarádka, Polka žijící dlouhodobě v Praze, mě pozvala do své vlasti. Do hor. A to do hor ne ledajakých, do Vlčích hor, jinak též známých jako Bieszczady.

 

 

Rozkládají se v jihovýchodním cípu Polska a pod různými jmény pokračují na Ukrajině a Slovensku. Je to její zamilovaná oblast, kam jezdí už spoustu let, dělá tam workshopy, chodí po lesích, setkává se s místními rázovitými obyvateli. Pojeď, říkala, je to divočina, žijí tam vlci, zubři, medvědi, bude se ti to líbit. Znělo to lákavě a tento podzim to konečně vyšlo.

První dny to byla divočina hlavně v místní hospodě ve vesnici, kam jsme přijeli na zdejší festival. Polští bardi mohutně pěli, vše se mohutně zapíjelo vodkou, možná i proto, že polské pivo je povětšinou dost nedobré. Byl to vskutku zvláštní pocit slyšet zde písně od Nohavici, samozřejmě polsky. Přes den, kdy jsem vyrážel na túry, to bylo na turistickém chodníku trochu jako na Sněžce v létě. Obdobně jsem docela koukal, když jsme projížděli další části hor. Novotou vonící hotely, které vypadaly často jako dosti kýčovité pseudo-zámky, louky vystříhané, že by na nich šel snad hrát golf. Divočina, pomyslel jsem si, tady to vypadá spíš trochu jako ve Švýcarsku. Prý před dvaceti lety tu nic takového nebylo. No, pokrok nezastavíš. To naše Jeseníky či někde v Sudetech to je jiné kafe. Naštěstí jsem si pak v jednom odlehlejším údolí, kde jsme pobývali, užil i dlouhé osamocené procházky lesy, loukami, kolem krásné řeky San. Dokonce jsem potkal i jelena s laněmi, pár srnek a bobří hráze. Medvěda, asi naštěstí, jen na výstražné ceduli u vstupu do lesa, kteréžto upozornění člověku vskutku dodá.

Většinou jsem zde mluvil česky s příměsí jakéhosi moravsko-slovenského nářečí, o kterém jsem měl zato, že to snad zní polsky. S angličtinou to na mě zkoušel málokdo, tak jsem s ní také šetřil. Vládlo spíše pojetí, že si přece budeme rozumět a jsme v Polsku tak se mluví polsky. No, naštěstí tam byla má kamarádka, takže když to skřípalo hodně, přeložila mi. Čím více a více jsem do tajů tohoto jazyka pronikal, tím více jsem zjišťoval jak je podobný našemu a zároveň jak jiný. Možná všichni s úsměvem vědí, jak se v polštině řekne hledat. Také asi většina z nás si nemyslí, že Poláci jsou národem narkomanů, když zde často slyší slovo droga. Droga je cesta a možná se dá v přeneseném významu říci, že i v češtině je nějaký typ návykové látky pro mnoho z nás určitou životní cestou. Jednou jsem nechápal, že dívka u hrnce s polévkou, kterou vařila, s úsměvem říkala, že páchne. A ono to znamená, že voní. Takových věcí bylo spousty. Čerstvý zde znamená starý. Někdy jsem si připadal jako Alenka v říši za zrcadlem. Vše bylo naopak. Někdy absurdní a úsměvné. A věřte, že jak se někdy smějeme Polákům za jejich pro nás někdy zvláštně znějící řeč a slova, stejně tak se oni smějí nám. Taky jejich letora, intonace, vyjadřování jsou jiné. Občas se zdá, že někteří z nich místo mluvení křičí a hádají se. Přitom si jen povídají. Tón hlasu mi dával úplně jinou informaci než mému protějšku. Oni jsou pro nás zbytečně emotivní, my pro ně bázliví tichošlápkové. A jak že se polsky řekne španělská vesnice, něco nepochopitelného? Český film.   

Toho jsem si tam užil dost. Třeba při nákupu mě před místním supermarketem obklopila skupina Ukrajinek a začali mi cpát své propašované zboží s takovou vehemencí, s jakou jsem se nesetkal ani u řidičů rikš v Indii. V první vlně jsem koupil originální ukrajinskou whisky, abych viděl jak chutná. A skutečně jsem pak i nadále viděl. A byla chutná. V druhé vlně chalvu, protože právě tu ukrajinskou mám rád, je slunečnicová.  Ta byla ale nedobrá, protože asi stará. Ono právě tím argumentem na mě neodbytné prodejkyně tlačily: kupte, pane, abych se už mohla konečně vrátit domů. Zřejmě ta slečna/paní takto nabízela své zboží již dost dlouho. Třetí vlna, kdy jsem z velkého nákupu skládal věci z vozíku do auta, byla naprosto šílená. Tlačilo se na mne asi 8 žen a cpaly mi tu whisky, tu vodku, tu koňak, tu cigarety, tu chalvu. A říct jim desetkrát, že již jsem nakoupil vše, co chci, že už nemám peníze, bylo jako přesvědčit je, že přeci jasně Lvov patří Polsku.  

Proč zrovna to? Nahlédl jsem totiž i pod pokličku místních starých ran, křivd, bolestí, násilí a křiku, kterých je tento kout světa plný. Vlčí hory, to je i jedna opuštěná vesnice vedle druhé, ruiny kostelů nyní slouží jako cíle turistických značek. Nejen, že na březích Sanu probíhaly tuhé boje během první války, během druhé zde etnické čistky, vyvražďování a odsuny zcela vymazaly pestrou směs místních obyvatel – Rusínů, Lemků, Bojků, Židů, Poláků a Ukrajinců. Jen ty dva poslední národy zůstávají. A jedni tvrdí, že Lvov je prastaré polské město, srdce jejich národa a přitom je nyní na Ukrajině. A druzí zase, Ukrajinci, že Přemyšl, polsky Przemyśl, je město ukrajinské a vyvěšují zde oproti červenobílé polské vlajce svou žluto modrou. Poláci jim říkají Banderovci. Staré křivdy zde jsou v živé paměti.

Přemyšl je město snad prý s největší hustotou kostelů v Polsku, což je co říci. A komu toto jméno nějak cinká v paměti, ano, zde se odehrávalo nejedno dobrodružství dobrého vojáka Švejka. I pivo s jeho jménem zde mají. To jsem neochutnal. Zato jiné a někdo to rád horké. Je to polská specialita. Grzianec – tedy pivní svařák. Pravověrnému českému pivaři se musí dělat při té představě šoufl, ale věřte mi, ve studeném podzimním větru a plískanici chutnalo dobře. Možná i proto, že z polského piva to udělalo o dost chutnější nápoj. A i pro mě je to inspirace pro nadcházející zimu. Stejně jako ono krátké, ale intenzivní setkání s naším známým a hlavně neznámým sousedem. Byl to takový polský film.

 

Grzianec

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pár obrázků ze země za zrcadlem

 

Dobrá kamarádka, Polka žijící dlouhodobě v Praze, mě pozvala do své vlasti. Do hor. A to do hor ne ledajakých, do Vlčích hor, jinak též známých jako Bieszczady.

 

 

Rozkládají se v jihovýchodním cípu Polska a pod různými jmény pokračují na Ukrajině a Slovensku. Je to její zamilovaná oblast, kam jezdí už spoustu let, dělá tam workshopy, chodí po lesích, setkává se s místními rázovitými obyvateli. Pojeď, říkala, je to divočina, žijí tam vlci, zubři, medvědi, bude se ti to líbit. Znělo to lákavě a tento podzim to konečně vyšlo.

První dny to byla divočina hlavně v místní hospodě ve vesnici, kam jsme přijeli na zdejší festival. Polští bardi mohutně pěli, vše se mohutně zapíjelo vodkou, možná i proto, že polské pivo je povětšinou dost nedobré. Byl to vskutku zvláštní pocit slyšet zde písně od Nohavici, samozřejmě polsky. Přes den, kdy jsem vyrážel na túry, to bylo na turistickém chodníku trochu jako na Sněžce v létě. Obdobně jsem docela koukal, když jsme projížděli další části hor. Novotou vonící hotely, které vypadaly často jako dosti kýčovité pseudo-zámky, louky vystříhané, že by na nich šel snad hrát golf. Divočina, pomyslel jsem si, tady to vypadá spíš trochu jako ve Švýcarsku. Prý před dvaceti lety tu nic takového nebylo. No, pokrok nezastavíš. To naše Jeseníky či někde v Sudetech to je jiné kafe. Naštěstí jsem si pak v jednom odlehlejším údolí, kde jsme pobývali, užil i dlouhé osamocené procházky lesy, loukami, kolem krásné řeky San. Dokonce jsem potkal i jelena s laněmi, pár srnek a bobří hráze. Medvěda, asi naštěstí, jen na výstražné ceduli u vstupu do lesa, kteréžto upozornění člověku vskutku dodá.

Většinou jsem zde mluvil česky s příměsí jakéhosi moravsko-slovenského nářečí, o kterém jsem měl zato, že to snad zní polsky. S angličtinou to na mě zkoušel málokdo, tak jsem s ní také šetřil. Vládlo spíše pojetí, že si přece budeme rozumět a jsme v Polsku tak se mluví polsky. No, naštěstí tam byla má kamarádka, takže když to skřípalo hodně, přeložila mi. Čím více a více jsem do tajů tohoto jazyka pronikal, tím více jsem zjišťoval jak je podobný našemu a zároveň jak jiný. Možná všichni s úsměvem vědí, jak se v polštině řekne hledat. Také asi většina z nás si nemyslí, že Poláci jsou národem narkomanů, když zde často slyší slovo droga. Droga je cesta a možná se dá v přeneseném významu říci, že i v češtině je nějaký typ návykové látky pro mnoho z nás určitou životní cestou. Jednou jsem nechápal, že dívka u hrnce s polévkou, kterou vařila, s úsměvem říkala, že páchne. A ono to znamená, že voní. Takových věcí bylo spousty. Čerstvý zde znamená starý. Někdy jsem si připadal jako Alenka v říši za zrcadlem. Vše bylo naopak. Někdy absurdní a úsměvné. A věřte, že jak se někdy smějeme Polákům za jejich pro nás někdy zvláštně znějící řeč a slova, stejně tak se oni smějí nám. Taky jejich letora, intonace, vyjadřování jsou jiné. Občas se zdá, že někteří z nich místo mluvení křičí a hádají se. Přitom si jen povídají. Tón hlasu mi dával úplně jinou informaci než mému protějšku. Oni jsou pro nás zbytečně emotivní, my pro ně bázliví tichošlápkové. A jak že se polsky řekne španělská vesnice, něco nepochopitelného? Český film.   

Toho jsem si tam užil dost. Třeba při nákupu mě před místním supermarketem obklopila skupina Ukrajinek a začali mi cpát své propašované zboží s takovou vehemencí, s jakou jsem se nesetkal ani u řidičů rikš v Indii. V první vlně jsem koupil originální ukrajinskou whisky, abych viděl jak chutná. A skutečně jsem pak i nadále viděl. A byla chutná. V druhé vlně chalvu, protože právě tu ukrajinskou mám rád, je slunečnicová.  Ta byla ale nedobrá, protože asi stará. Ono právě tím argumentem na mě neodbytné prodejkyně tlačily: kupte, pane, abych se už mohla konečně vrátit domů. Zřejmě ta slečna/paní takto nabízela své zboží již dost dlouho. Třetí vlna, kdy jsem z velkého nákupu skládal věci z vozíku do auta, byla naprosto šílená. Tlačilo se na mne asi 8 žen a cpaly mi tu whisky, tu vodku, tu koňak, tu cigarety, tu chalvu. A říct jim desetkrát, že již jsem nakoupil vše, co chci, že už nemám peníze, bylo jako přesvědčit je, že přeci jasně Lvov patří Polsku.  

Proč zrovna to? Nahlédl jsem totiž i pod pokličku místních starých ran, křivd, bolestí, násilí a křiku, kterých je tento kout světa plný. Vlčí hory, to je i jedna opuštěná vesnice vedle druhé, ruiny kostelů nyní slouží jako cíle turistických značek. Nejen, že na březích Sanu probíhaly tuhé boje během první války, během druhé zde etnické čistky, vyvražďování a odsuny zcela vymazaly pestrou směs místních obyvatel – Rusínů, Lemků, Bojků, Židů, Poláků a Ukrajinců. Jen ty dva poslední národy zůstávají. A jedni tvrdí, že Lvov je prastaré polské město, srdce jejich národa a přitom je nyní na Ukrajině. A druzí zase, Ukrajinci, že Přemyšl, polsky Przemyśl, je město ukrajinské a vyvěšují zde oproti červenobílé polské vlajce svou žluto modrou. Poláci jim říkají Banderovci. Staré křivdy zde jsou v živé paměti.

Přemyšl je město snad prý s největší hustotou kostelů v Polsku, což je co říci. A komu toto jméno nějak cinká v paměti, ano, zde se odehrávalo nejedno dobrodružství dobrého vojáka Švejka. I pivo s jeho jménem zde mají. To jsem neochutnal. Zato jiné a někdo to rád horké. Je to polská specialita. Grzianec – tedy pivní svařák. Pravověrnému českému pivaři se musí dělat při té představě šoufl, ale věřte mi, ve studeném podzimním větru a plískanici chutnalo dobře. Možná i proto, že z polského piva to udělalo o dost chutnější nápoj. A i pro mě je to inspirace pro nadcházející zimu. Stejně jako ono krátké, ale intenzivní setkání s naším známým a hlavně neznámým sousedem. Byl to takový polský film.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 04 Listopad 2016 11:25 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB