Samozřejmost

Email Tisk PDF

švestky šípky ilustraceJe obdivuhodné, jak jsme my lidé přizpůsobivé ba až oprsklé plémě.  Jak snadno a rychle dokážeme některé věci přijmout jako naprostou samozřejmost. A ještě se pak rozhořčovat, když třeba nefungují, nejsou, nemáme k nim přístup. Třeba ty internety. 20 let nazpět to slovo snad ani neexistovalo. Dnes si mnozí z nás bez světové sítě neumí život představit, nemluvě o tom, že spoustě lidem přímo či nepřímo poskytuje obživu. Obdobně mobilní telefony. Jak jsme bez nich mohli vůbec žít?

 

 Celkem dobře si pamatuji, jak jsem jezdíval na kole značky Ukrajina přes celou vesnici k jediné telefonní budce, která stávala u obchodu, abych zavolal své milé do okresního města. Jejich rodina vlastnila pro mě tehdy nemyslitelný luxus, pevnou linku. Já zatím házel mince do útrob přístroje, který mi přísně odměřoval čas. Pak přišel věk telefonních karet, pamatujete? I my jsme si pak časem pořídili pevnou linku, ale brzy nato přišla revoluce. Ne ta sametová, ale mobilní, převálcovala dráty a budkám dala na budku. Dnes - kdo vyrazí někam bez krabičky, která už většinou umí daleko víc než jen telefonovat a psát zprávy? Už i ten internet si často nosíme všude sebou a rozhořčujeme se, že je někde slabý či dokonce žádný signál. Jsou i lidé, kteří by rádi, aby se přístup na internet stal jedním ze základních lidských práv. A myslí to vážně.

Tak rádi bereme to, nač jsme zvyklí, to nač jsme si zvykli, jako samozřejmost, jako snad i nezadatelné právo. Ale vždyť i to považované za nejzákladnější - právo na život, je na spoustě míst našeho glóbu velice nejistým. Tedy kde se v nás tento pocit nároku vlastně bere? 

Takovéto dumání mne napadlo, když jsem šel sbírat švestky do našeho sadu. V obchodech nakoupíme ovoce a zeleninu z různých končin světa v podstatě celý rok. Ale takhle naši rodiče a prarodiče ještě před pár desítkami let vůbec neuvažovali. A když jste aspoň trošku v kontaktu s přírodou tak je to docela zřejmé i teď. Letos je to se švestkami bída, většina jich změkla, scvrkla se a opadala mnohem dřív, než stačily dozrát. Takže slivovice nebude. Ořechy zase skoro všechny pomrzly. Nikdy dopředu nevíte, jak to s úrodou bude. Jestli bude.

Jedna jediná švestka měla několik větví obsypaných krásnými zralými plody. Posbíral jsem je aspoň na sušení. Mladá jablůňka letos začala poprvé rodit, pár velkých červených jablek jsem taky vzal, na ostatních stromech skoro nic.

Takže když se takhle díváte, vidíte, že nevíte. A že možná ty naše navyklé jistoty se můžou stejně scvrknout a upadnout jako ty švestky. I když jedna jistota tu vlastně je. Šípkové keře. Ať seču sad kolikrát chci, stejně vzápětí znovu vyrazí ze země, nyní na podzim snad ještě bojovněji, možná proto, že tráva to už vzdala a jsou tedy více vidět. Je mi jasné, že kdybych rok dva nesekal tak bude ze sadu džungle plná mimo jiné těchto pichlavých bytostí. Dokonce jsem se na ně nyní vydal s rýčem, prostě je vyryju i s kořeny a bude. Ukázalo se, že nebude. Pod rašícími šípky se nachází kořeny tlusté skoro jak má ruka a táhnou se pod zemí bůhví kolik metrů k sobě navzájem. Úplný underground. Pokud bych tedy nechtěl, což nechci, a asi by to ani nešlo, celý sad rozkopat krumpáčem, abych je zcela vykořenil, tak se jich prostě nezbavím. Takže jedna jistota tu je. Šípky.

A ještě že všichni umřeme. 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 04 Listopad 2016 11:44 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB