U knihovny s Petrem Bílkem č. 18



U knihovny 18 2018Ivan Wernisch: Pernambuco (Druhé město 2018)

 

 


Nová Wernischova sbírka mi připomíná takovou kastli geologa, kde jsou v přihrádkách uloženy různé kousky z poetiky jako ukázky nerostů. Úryvky z prozaických nalezených rukopisů tu leží vedle říkadel, náběhy k epickým básním vedle nonsensů, tichá hrůza války vedle vzpomínky na dětství. Čas pouštěný pozpátku jako film obnažuje eleatské okamžiky nehybnosti, které nikdo nezadržel. Potok teče pořád, puška, kterou odhodil dávno mrtvý voják, dál rezne na břehu. Je to, co se napíše, skutečné a musí to znamenat i něco jiného, než to znamená? Pochutnáváte si na wernischovské ironii, chvilku se necháte unášet legráckami, ale najednou vám zatrne a sáhne na vás mrazivá hrůza krutosti a smrti. Kakraholte!

 

 

Jan Těsnohlídek: Hranice a zdi (JT's nakladatelství 2018)
Autor (1987) dostal před pár lety Cenu Jiřího Ortena, byl povšimnut cechem spřízněných poeticky naladěných duší a zahájil svou pouť literaturou tak vehementně, že už v roce 2017 si vydal sebrané spisy. Verše této sbírky tečou uzounkým korýtkem obyčejného žití a diví se jeho paradoxům. Některé básně by se svým rozměrem vešly na Twitter. Zvukomalby a zpěvnosti Těsnohlídek nepěstuje, je lapidární jako rána sekyrou. Jako by si črtal poznámky a epigramy na okraj svých dnů znepokojován zasutým beatnickým nervem a stažený knot jeho touhy dost často čadí. Autorovo přesvědčení, že autentický výraz zapůsobí i bez dávky řemesla, je možná pevné, leč se silou výpovědi se nepotkává. Nebýt zbytečný, toť vše.

 

 

Martin Šindelář: Totemy míst (JT's nakladatelství 2018)
Řekl bych, že jde o rockera (1980) s měkkým srdcem, protože peřeje mraků a stromy na hladině mu nedají spát. Světlo se mu tetelí na jehličkách deště a plamínky listí látají otvory v peří. Země, nebe, vody, rostlinstvo a zvěř, těch reálií, které bere do veršů a se kterými si musí vystačit přírodní lyrika, není mnoho, repertoár se brzy vyčerpá, a proto hrozí stereotyp a pocit únavné výroby nálad. Nerýmované básně plné jednoslovných veršů chtějí patrně akcentovat významovou nosnost pojmenování a pracovat s vibrací významů. Pokud takový byl autorův předpoklad, nemám pocit, že by se naplňoval. Šindelářova deskriptivní nenechavost nevylučuje, že by nemohla být v jednotlivostech plodná. Sbírku ale neunese.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB