U knihovny s Petrem Bílkem č. 14

U knihovny 14 2018Tony Judt: Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944 – 1956 (Prostor 2018/ překlad Martin Pokorný)

 

 

Jak bylo možné, že se po válce těšili francouzští intelektuálové takovému mezinárodnímu renomé, když jejich myšlenky vycházely z tak falešných předpokladů a mylných interpretací faktů? Autor nikoho nešetří a nenechává na Sartrovi, Camusovi, de Beauvoire, Merleau-Pontym, Royovi, Mounierovi nebo Mauriacovi nit suchou. Jako hlavní příčinu jejich pomýlení vidí Judt předpojatost vůči liberalismu. „Přes veškerou sofistikovanost je formovala a ovlivňovala provinční, do sebe zahleděná kultura, poznamenaná první světovou válkou a jejím dopadem. Malý svět pařížského levého břehu byl svým způsobem symptomem Francie Zvonokos a krásné markytánky…“ Pozor na intelektuální módy! Pozor i na Judta!

 

 

Jacques Attali, Pierre-Henry Salfati: Athény a Jeruzalém. Úděl duchovní říše Západu (Garamond 2018/ překlad Joseph F. Vedlich)

Dva francouzští intelektuálové nabízejí spekulativní konstrukt, spojují v něm tradici judaismu s odkazem řecké filozofie a kladou ji jako základní kámen evropské civilizace. Popírají tradiční fundační triádu, neboť ztotožnili starý Řím s křesťanstvím, jež v jejich očích zatemnilo mysl Evropanů přinejmenším na jedno tisíciletí. Na některých místech se jejich úmysl stává hybatelem faktů, někdy se pracuje s filologickými náhodami jako s argumenty a zase jindy se chatrné spekulace rozvíjejí jako zrnka budoucích syntéz. Aristotelés by nevyšel z údivu, kdyby zjistil, zač vděčí Tóře. Autoři projeli svým hřebenem tři tisíce let historie Středního východu a Evropy a vzniklý účes nasadili na hlavu Európy a meditují, jak dlouho ten model vydrží.

 

 

Jana Štroblová: Odstíny světla (Theatrum mundi 2018)

Nejde o obvyklou sbírku. Autorka (1936) se pustila do konceptuálního projektu, jehož páteří jsou vlastně ilustrace Vojtěcha Kemennyho. Názvy básní jsou barvy, jež dominují jednotlivým grafikám. Uprostřed všeho toho básnění hrnoucího se dnes na nás ze všech stran a sítí Štroblová nenápadným noblesním gestem připomíná, co jsme už skoro zapomněli, jak vypadá poezie. Zasuté a překryté krajiny dětství zablesknou ve vzpomínce ustrnulé ve výši let, zasvítí jako jeřabiny na podzim. Dávné chvíle, jež trvají. „Bílá. Den jako zasněžený les./ Tak znenáhla/ ticho. A cosi – sám rys ostrovid/ z výšky, co všecky dnešky přesáhla/ číhá/ a chystá se mě oslovit.“ Básnířka smířeně tohle oslovení očekává, ví, že musí přijít.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 29 Květen 2018 08:15 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB