U knihovny s Petrem Bílkem č. 13

 

U knihovny 13 2018Eva Hahnová: Češi o Češích. Dnešní spory o dějiny (Academia 2018)

 

 


Česká historička žijící v Německu sáhla do živého. Poté, co ve svých předcházejících pracích stopovala stereotypy zejména Němců a Britů o Češích, rozhodla se ukázat, odkud přicházejí pojmy a soudy našinců o sobě samých v diskurzu o dějinách nastoleném osvobozením roku 1989. Předvádí například, jak Pekařův, Rádlův či Patočkův spor s Masarykovou koncepcí českých dějin recidivuje v současnosti. Všímá si jeho projevů v Podivenově knize Češi v dějinách nové doby nebo v esejích Václava Bělohradského. Hahnová varuje před paušalizujícími odpověďmi na otázky typu jací jsou Češi a zejména upozorňuje na rozdíl mezi přístupem historika k dějinám a mezi vývody více či méně poučeného publicisty. Spor o dějiny nikdy nekončí!

 

 

David Grossman: Přijde kůň do baru (Mladá fronta 2018/ překlad Lenka Bukovská a Mariana Fisher)
Jeden z neoceňovanějších současných izraelských spisovatelů (1954) tu nabízí neobyčejně náročný typ prózy. Čtenář sleduje stand-upový večer jednoho vtipálka v regionálním klubu v prvním plánu, leč současně za ním nahmatává plány další, o nichž sice autor neřekne ani slovo, ovšem jejichž drtivá traumatičnost právě proto opouští jakoukoli lidskou představivost. V Grossmanově pojetí se rozbolavělá půda hrdinova osudu mísí s existencí a každodenností malého státu na Středním východě, nakonec už žádný vtip není k smíchu. V dusné místnosti se místy něco hraje, něco předstírá, něco je pravda, něco lest, ale vyznejte se v tom. Bývalý soudce prožívá vystoupení svého kamaráda z dětství a je nucen účtovat se sebou samým.

 

 

Haruki Murakami: Muži, kteří nemají ženy (Odeon 2015/ překlad Klára Macúchová)
Většinou nečtu knihy a autory, které takzvaně čtou všichni. Jestli je moje čtenářská politika důvodná, chtěl jsem si otestovat na tomto Japonci (1949). Tak schválně, co nového o životě mi řekne můj vrstevník. Píše tak, jak se řídí luxusní vůz. Snadno, pohodlně a se zálibou ve vlastní schopnosti. Když máte na klávesnici automatickou převodovku, dá se za jízdy flirtovat. Murakami k tomuto účelu použil v jedné povídce Franze Kafku a obrátil jeho Proměnu: brouk se probudí jako člověk. Názvy prvních dvou povídek (Drive my car, Yesterday) zase pomrkávají na rock a pop. Nakolik odpovídá realitě autorem tematizovaná notorická prolhanost Japonek, nemám možnost ověřit. Spolehlivě však vím, že tyhle příběhy rychle zapomenu.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 14 Květen 2018 08:18 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB