U knihovny s Petrem Bílkem č. 12



 

U knihovny 12 2018Volker Mohn: Nacistická kulturní politika v protektorátu. Koncepce, praxe a reakce české strany (Prostor 2018/ překlad Petr Dvořáček)

 

 

Co z toho plyne? Důkladnou monografii o osídlování a proměně obyvatelstva v Sudetech po druhé světové válce napsal Němec Andreas Wiedemann. Zevrubnou studii o nacistickém poměru k české národní kultuře za okupace pořídil taky Němec. Volker Mohn. Pro české výzkumníky totalitních režimů je to patrně práce pracná, málo efektní a na dlouhé lokte. Jako by u nás spíš než o solidní a trpělivé soustředění na historickou látku šlo o okamžité mediální jiskření a o prezentaci střípků bez kontextu. Posedlost individuálními příběhy je zhoubná, protože nabízí fragmenty, s nimiž se dá manipulovat, poněvadž nejsou ukotveny v souvislostech doby. Když si představím, kolik toho musel Mohn prostudovat, podlamují se mi kolena.  

 

 

Irena Dousková: Rakvičky (Druhé město 2018)

Tato novela načíná druhý tucet autorčiných knih a čtenáře alespoň některé z nich nepřekvapí. Že Dousková skvěle rozumí holčičímu světu a dokáže svou empatií oslovit, to se ví nejpozději od Hrdého Budžese. Toulky dvou nevlastních sester po normalizačních Čechách a Moravě fungují jako nitka, na niž se navlékají vzorky různých životních způsobů tehdejších obyvatel. Nálada starší protagonistky rezonuje s nepohodou doby a s jejím rozštěpem svědomí. Nůši drobných příběhů sváže nakonec autorka obinadlem vytaženým z rodokmenu hrdinčiny rodiny a zpevní tím těkavou strukturu textu oscilujícího mezi road-movie, novelou v dopisech a nalezeným rukopisem. Ale „v pohodě“ a „zapaříme“ se v roce 1985 neříkalo.

 

 

Lída Engelová: Sto růží v bidetu (Práh 2017)

Autorku jsem měl zafixovanou jako režisérku krásného slova na pódiu. Kniha, jejíž vazba bohužel připomíná učebnici matematiky, je bohatě fotograficky dokumentovanou profesní bilancí Engelové a velmi zpestřila můj výchozí zjednodušený pohled na autorku. Zaprvé dnes vybočuje z řady podobných publikací tím, že si nevyřizuje s nikým účty. Zadruhé není sebestředná a zaznamenává pro paměť budoucím výkony svých kolegů a projevuje jim úctu. Zatřetí dokumentuje režisérčino málo známé působení v Anglii a Rusku. Začtvrté je náčrtem dějin některých oblastních divadelních scén a jejich specifické atmosféry v době normalizace. Zapáté skoro jen tak mimochodem předvádí, jak vzácné kvítí byla před půl stoletím žena – divadelní režisérka.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 06 Květen 2018 07:31 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB