U knihovny s Petrem Bílkem č.3

Email Tisk PDF

U knihovny 03 2018Michal Macháček: Gustáv Husák (Vyšehrad 2017)

 


Tato historická monografie o více než šesti stech stranách patří k nejdůležitějším knihám, které vloni vyšly. Jako pamětník husákovské éry jsem k ní přistupoval s despektem, o to úžasnější čtenářské zážitky mi přivodila. Mladému historikovi (1986) se podařilo vystavět shakespearovskou tragédii o mocichtivosti. Za zvraty v Husákově biografii by romanopisec byl v podezření ze svévole a laciných efektů, za průhledy do zákulisí mocenských hrátek by autorovi fikce vyčítali zlomyslnost. Macháčkova chronologická narace nearanžuje dramatické situace, nevzrušeně sází jeden fakt za druhým a ono to stačí. Za neskonalou badatelskou námahu je Macháček odměňován: čtenář vděčně vidí, jak se neuvěřitelné stalo skutkem.

 

 

Vladimír Janovic: Černé ryby okolností. Eseje (Torst 2017)
Až na nepatrné výjimky vyšly tyto Janovicovy (1935) texty na stránkách Literárních novin. Básník a překladatel se tu představuje jako až úzkostlivě dostředný myslitel. Eseje jsou protkány autobiografickými průhledy, ale jdou svou cestou na hony daleko od sebedojímavých vyznání. V postmoderním luftu na té cestě poutníkovi bláznivě nevlají šosy tu na jednu tu, na druhou stranu, krok za krokem je veden vnitřním kompasem zažitého antického odkazu a jako Odysseus má uši zalité voskem, aby neslyšel povyk mód. Nemáme dnes u nás patrně básníka, jenž by se tak systematicky a do hloubky zabýval reflexí tvorby své i těch básníků, jež miluje, včetně interpretace poezie jako životní nezbytnosti.

 

 

Lucie Faulerová: Lapači prachu (Torst 2017)
Tak tedy, co mám napsat? Všechno, co bych zde utrousil na adresu této novely, mohlo by být použito proti mně, jelikož bych budoucím čtenářům zkazil zážitek. Zbavím-li se však aspoň na chvíli mlčenlivosti, sdělím, že autorka (1989) píše o mladé ženě, která prochází ulicí. Ta žena si občas lehne do sprchy ve svetru i v kalhotách. Občas ani nespí, ani nebdí, ani nemyslí. Obvykle nechodí na firemní večírky. Ve svém bytě shromažďuje harampádí (jež zpředmětňuje jednu vrstvu titulní metafory „lapači prachu"), ale nenašli byste u ní ani jednu fotku. Proč? Na otázku si zakazuji odpovědět. Kdybyste se ale zeptali, jestli má Faulerová talent, ó jé, to bych radostně přitakal. „Splachuju matčinu tvář, splachuju ji skoro zoufale..."

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB