U knihovny s Petrem Bílkem č. 6


 

U knihovny 06 2015Vít Slíva: Návrší (Host 2014)


Básník (1951) množstvím lapidárních veršových útržků jako by dával najevo, že všechno už bylo řečeno, že všechno už řekl ve svých deseti předcházejících knihách. Vracejí se mrtví rodiče, stáří se nežije, stářím se trpí. Loučení a vtíravé výčitky svědomí. Stín rezignace pokrývá tuto sbírku, proto básně nekřičí, nevzpouzejí se osudu, přijímají vizi pekla po smrti jako zasloužený trest. Knížka je bez kompoziční osy, scházejí se v ní texty, jak je příležitost vyvolala, někdy se zdá, že jsou zde proto, že se jinam nevešly. „Chodím ještě, skoro vkleče./ Čas, ač ubíhá,/ těžce se vleče." Neudiví, že dominantní skladbou je ve sbírce Rekviem, jež končí hláskami ammm. Že by amo, že by láska?

 

Vít Slíva: Boudní muzika (Host 2006)
Svazek nabízí výbory z osmi v té době vydaných sbírek (Nepokoj hodin, Černé písmo, Volské oko, Bubnování na sudy, Tanec v pochované base, Na zdech stíny osik, Grave, Rodný hrob) a verše tehdy ještě nevydané pod názvem Souvrať. Následuje-li čtenář chronologii publikovaných knih, vytrhne jej z navyklé roviny výrazu Tanec v pochované base, texty jako výraz ostrého, autentického utrpení, jež vyvolává loučení se životem básníkova otce a nakonec jeho smrt. Smrt v čase adventním, balvan smutku místo naděje. Slívova kultivovaná tvorba netouží po experimentu, má ráda samotu hvězdnatých holanovských nocí. „Láska, když dojde k cíli,/ neplesá. Jenom kvílí." Rodokmen této poezie ji udomácňuje a činí ji příjemně přístupnou, srozumitelnou i širšímu publiku. Nepodvádí však kýčem.

 

Věra Rosí: Dlouhé nůžky noci (Weles a Masarykova univerzita 2012)
Cudnou lyriku sonetů druhé autorčiny (1976) sbírky redakčně provázeli do světa Robert Fajkus a Vít Slíva, což dosvědčuje lidské autorčino ukotvení v prostředí revue Weles i její tvůrčí inspiraci a orientaci. Verše se tu svíjejí pod zátěží mudrlantsví („Ne, není nikdy možné cele/ zoufat. Všichni opouštíme a čas je jen/ záminka pro těsnost ve vlastním těle,// lopatkami vtištěném/ do hlíny, a úzkost z vlastního/ otisku pod tíhou."), Holanův stín se nad nimi vznáší, ale nevykupuje. Spirály pádu, hradby noci, atrapa citu, useklá hlava netopýrka, bezlistý úžas, z neslibů tvrz, hadrník strach, mosazné zvony ticha. Rosí jako by trucovitě trvala na tom, že musí na světě existovat blízkost, vztah, důvěrnost a snad možná i láska.

 

Vladimír Šrámek: Sova loví noc (Masarykova univerzita 2013)
Nákladně vybavený svazek básní s ilustracemi Františka Hubatky shrnuje přírodní i milostnou lyriku. V básních se zalesknou inspirované metafory, ale autor (1958) jako kdyby nedokázal udržet nasazenou tóninu, propadne se někdy do klišé a nevyhne se ani skluzu do vulgarity kýče. „mandolína naplněná mandlemi/ housle sádlem husím/ výchlipka vesmíru/ studna nemoudrosti/ tvá vagína" Šrámek nutkavě trousí v textech nejrůznější atributy soulože a někdy čtenáři uniká důvod takového počínání. Prokopa Diviše nechává běhat se ztopořeným pyjem po polích možná proto, že mu to připadá trefné, možná má dojem, že potěší čtenáře. Pyj jako bleskosvod. Požehnané plody obraznosti básnické!

 

Elfriede Jelineková: Zimní putování (Mladá fronta 2011/ překlad Jitka Jílková)
Po české básnické dietě se člověku chce do něčeho pořádně zakousnout, aby mozek přestal mlít naprázdno. Tahle divadelní hra měla premiéru 3. února 2011 v Münchner Kammerspiele a sklidila Mülheimskou cenu za nejlepší text divadelní sezóny. Formálně jde o osm dlouhých monologů inspirovaných písňovým cyklem Franze Schuberta a Wilhelma Müllera. Autorka reaguje na aktuální témata (aféra banky HypoAlpeAdria Group, případ Nataschy Kampuschové), ale hlavně se obrací do vlastní minulosti a mučivě se vyrovnává se svým vztahem k matce a s tím, jak obě naložily s duševně nemocným otcem. „Voláte zdola nahoru, z dálky do dálky. Tam už nikdo není, pravděpodobně tam nikdy nikdo nebyl a vy jste si toho jenom nevšimla, protože jste byla tak soustředěná na ten svůj blbý věčný kolovrátek. Nikdo neposlouchá." Mrazivý výsek.

 

Hannah Arendtová: O násilí (Oikúmené 2004/ překlad Jiří Přibáň, Petr Fantys)
Text vznikl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako reakce na studentské bouře a vznik Nové levice. Přínosem je terminologické vymezení: Moc (power), individuální síla (strength), síla (force), autorita (authority), násilí (violence). Nejsilnější myšlenka: „Násilí je svou povahou instrumentální; podobně jako všechny prostředky vyžaduje i násilí vždy vedení a ospravedlnění cílem, který sleduje. To, co je nutné ospravedlnit něčím jiným, však nemůže být podstatou ničeho." Proto není podstatou moci. Moc nepotřebuje žádné ospravedlnění, moc potřebuje legitimitu. „Ačkoliv moc a násilí jsou si vzájemně vzdálené jevy, obvykle se vyskytují společně... Násilí může být ospravedlnitelné, avšak nebude nikdy legitimní." Kam z politologie unikla přesnost?

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB