Nevím, tedy jsem



grafoman ilustracePadesát šest, přesně tolik nenávistných glos vyvolal můj druhdy zveřejněný text o etických aspektech vztahu novinářů a tiskových mluvčích. Je to zatím, pokud se pamatuji, v tomto směru můj osobní rekord. Tolik hlušiny, hlouposti a sprostot, které jsem si v tom, co se nazývá vznešeně „diskusí", přečetl, jsem dosud ještě nezaznamenal.

 

 

 


Potěšilo mě to, musím říci. Potvrdilo mi to totiž několik tezí:


1. Do podobných diskusí píšou řečí dlaždičskou lidé vesměs anonymní, skrytí nějakými více či méně hloupými přezdívkami (často také pod jménem autora původního příspěvku, ve snaze udělat z něj ještě většího idiota, než by se kdy podařilo jemu samému).


2. Přispěvatelé těchto diskusí, krytí anonymitou přezdívky a stádním reflexem otevírají temné stránky svých myslí dokořán a dávají nám do nich nahlédnout. Bývají plné hořkosti, mindráků, neuspokojených ambicí, osobních záští, nevědomosti, často i nevzdělanosti, ale to všechno bývá zabaleno do náležitě nafoukaného a suverénního podání: s takovou sebejistotou obvykle mluví a píšou jen hodně velcí omezenci.


3. Přispěvatelé těchto diskusí necítí sebemenší potřebu zjišťovat si popřípadě dokonce ověřovat informace, které zbůhdarma vystřelují do prostoru. Prostě cokoli napíšou, tím se pak více či méně vážně zaobírají, ačkoli je to diskuse o ničem, protože sám její základ není postaven na faktu, nýbrž na výlevu nějakého retardovaného jedince.


4. Přispěvatelé těchto diskusí v drtivé většině nedebatují k věci (reflektovaným textům), nýbrž k osobě (zpravidla autora původního textu). Je to tedy obyčejně jen snůška urážek, jimiž se soudný člověk ani nezabývá, aby se neušpinil.


5. Přispěvatelé těchto diskusí velmi často odejdou téměř ihned od původního tématu a předkládají si navzájem nějaké své fixní ideje, čímž docela úspěšně naplňují nejeden příznak psychické choroby (autismus, paranoia atd.).


6. Pikantní je, že nejčastější urážkou, kterou přispěvatelé těchto diskusí na adresu původního autora užívají, je: grafoman. Dovolím si zde připomenout hezké úsloví „podle sebe soudím tebe".


7. Ale je tu ještě jeden související aspekt. Přispěvatelé těchto diskusí zpravidla vyzývají původní autory, aby přestali na příslušné webové stránky psát a tím je (ony debatéry) obtěžovat. To je příznačné: debatéři mají svaté právo nečíst příspěvky autorů, které nemají rádi nebo je nezajímají. Oni to ale dělají, záměrně a důsledně. Z toho je patrné, že si v tom realizují nějaký jiný typ psychické poruchy – zjednodušeně řečeno jde o duševní masochismus, který navíc nutí svého nositele z toho problému se prostě vypsat. Tak teď mi povězte: kdo tu je grafoman?


8. V důsledku toho všeho přispěvatelé řečeného typu vlastně diskreditují samotný smysl internetové diskuse, znehodnocují toto fórum (ve své podstatě nejsvobodnější diskusní fórum, jaké si umíte představit) a odrazují od něj psychické zdravé a rozumem vybavené eventuální autory, kteří z pochopitelných důvodů nechtějí a nemají zapotřebí ocitat se v takové hromadě exkrementů.

 


Mimochodem, oněch 56 příspěvků vyvolal jeden docela nevinný text přednášky z konference tiskových mluvčích, který byl de facto přílohou ke zprávě o konání té konference, do té doby první svého druhu a pro lidi profesně spjaté s médii docela důležité. Když takovou bouři „ohlasů" vyvolal nevinný, velmi obecně zaměřený příspěvek, jak potom bude vypadat „diskuse", až o něco doopravdy půjde.
Nebo že by ne? Není spíše pravděpodobné, že pod příspěvkem opravdu podstatným a zásadním zpravidla diskuse chybí, protože čtenáři obvykle vůbec nepochopí, o čem je řeč, a tak vyčkávají na nějakou „hladší" příležitost, při níž nebude třeba o dané věci vědět zhola nic, a tedy bude možno říci o ní naprosto cokoli?


Tak mě napadá: není to tak trochu metafora světa, v němž žijeme?

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 30 Listopad 2018 16:49 )  

Petr Žantovský

P Žantovský foto Jiří SkupienPůvodní profesí novinář, dnes docent na VŠE v Praze. Napsal asi 15 knih 
rozhovorů s čelnými osobnostmi české politiky a kultury (V.Klaus, 
M.Zeman, O.Vávra, E.Urbanová, J.Poměšil atd.) a řadu prací z oblasti 
teorie a historie médií, zejména vztahu mezi médii a politikou po r. 
1989. Kromě toho je autorem beletristickým ( básnické sbírky a eseje mu 
vycházejí v ČR i slovensky v SR - je členem Slovenského centra PEN). V 
roce 2017 obdržel od prezidenta republiky Vyznamenání 1. stupně za 
zásluhy v oblasti kultury a školství.
(foto Jiří Skupien)

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB