Vítej, Josephe Overtone!



Hitler okno ilustraceAmerický právník a sociolog Joseph Overton (1960 - 2003) vstoupil do dějin teorií tzv. Overtonových oken, která popisuje nenápadný, ba plíživý, řečeno dávnou terminologií, způsob, jak se z myšlenek ještě nedávno obecně zcela nepřijatelných stávají body k seriózní diskusi, a dokonce až k legislativním změnám. On to popisuje na vztahu k sexuálním minoritám, ale slavný je jeho hypotetický příklad, jak by společnost za určitých okolností, posilována úsilím politiků a s nimi spřízněných médií, byla ochotna tolerovat dokonce i kanibalismus. Celý vtip spočívá v posouvání hranic toho, co se říká, jak se to říká a jaká tabu přitom padají.

 

 

 

Připomněl jsem si Josepha Overtona a jeho „okna“ při četbě výroku exministra kultury Daniela Hermana, jímž – s jistým bizarním smyslem pro načasování, pár chvil před připomínkou 80. výročí Mnichova, glosoval své angažmá na sudetoněmeckých akcích (ještě jako ministr české vlády byl roku 2016 oficiálním hostem sjezdu Posseltova landsmašaftu). Herman před pár dny prohlásil: „Dovolím si říci, že dnes už žádní tzv. „sudetští Němci" neexistují, protože prostě vymřeli.“ Vida. Takže všechny ty majetkové a morální nároky vznášené po léta sudetoněmeckými spolky asi byly produktem nějakých zombies.

 

Až donedávna jsem byl přesvědčen, že sice není mnoho jistot v tom našem zmateném postmoderním světě, ale jednou z těch nepochybných je vědomí po generace udržované v paměti světa, zejména té jeho evropské části, která měla tu čest za druhé světové války setkat se na vlastní kůži s německým nacionálním socialismem. To vědomí říká, že hitlerismus byl zlo a jako na takové nechť je na ně pohlíženo. Jako že Bůh je dobro. O tom se nediskutuje. Ale jak se zdá, může být všechno trochu jinak.

 

Po desítkách let trýznivých sebereflexí, kdy lidé v Německu byli nuceni připomínat si hrůzy nacismu tak často, aby se jim to vrylo pod kůži, najednou z Německa samotného, formálně denacifikovaného, prošlého očistcem sebepoznání (což ovšem nemusí znamenat, že poučeného, či snad změněného), vzešla jakási nová hitlerománie, mohutně podporovaná médii, a to i těmi našimi.

 

Šlo o znovuzrození Hitlera jako člověka, ne jako mýtického Zla. Přišel s tím nejprve v roce 2004 průlomový film „Zánik“ (Der Untergang). Film, který líčil říšského kancléře v jiné, plastičtější, vícebarevnější, dokonce troufale připusťme i komplexnější optice. Jako člověka, který měl své slabosti, dokonce snad i pochybnosti. Jakmile film překonal první vlnu odporu, danou právě oním ustáleným chápáním této – ve své neopakovatelné zběsilosti – nejtragičtější dějinné události, vyvolal vlnu diskuse, usilující o jakési „nové“ zhodnocení Hitlerovy historické role a samotného vůdce jako člověka. Vydatně k tomu přispívaly náhle se vynořivší vzpomínky lidí, kteří se v Hitlerově okolí pohybovali, dělali mu servis, tedy poznávali jej spíše ve chvílích lidské každodennosti, než státnické pózy.

 

Vzpomínám si, jak i naše dva, tehdy největší liberálně se deklarující deníky, Mladá fronta Dnes a Lidové noviny, přispěchaly bleskurychle s vlastními příspěvky do probuzené diskuse. V odstupu pouhého týdne (v MFD 25. září, v LN 2. října) vyšly tehdy celostránkové texty, kde dostali slovo Hitlerovi spolupracovníci – sekretářka a bodyguard. Oba líčí Hitlera s jistým stupněm pochopení, dokonce snad soucitu. Osobní strážce Rufus Misch šel v této empatii dále než sekretářka Traudl Jungeová. Označuje Hitlera jako „nejlepšího kamaráda“ či „skvělého šéfa“. To jsou osobní, subjektivní hodnocení, na která má konec konců právo. Misch se ale pouštěl do objektivizujících tvrzení. Popisoval, kterak Hitler nebyl samovládcem, jak se musel podřizovat některým rozhodnutím jiných čelních nacistů (třeba Goeringa), doslova prý „nemohl dělat, co se mu zlíbilo“.

 

Už tehdy jsme měli bít na poplach, neboť to byla předzvěst otevírání nového, a hodně nebezpečného „Overtonova okna“. Jakmile připustíme, že někdo v určitých situacích měl nad Hitlerem při rozhodování navrch, nutně přijde i dohad, domněnka, později tvrzení a konečně i definiční konstatování, že Hitler vlastně nenesl vrcholovou odpovědnost za genocidu, kterou „Tisíciletá říše“ páchala, spáchala a dále se páchat chystala. Odtud je už jen slepičí krok k úvaze, zda on ten Hitler vlastně nebyl jen tragickou obětí poměrů, spiknutí generálů, či dokonce vůle velkokapitálu, v jehož zájmu přece, jak nás učila marxistická dějeprava, se odehrávají všechny expanzivní války. Nemylme se: můžeme skončit u Hitlera – hrdiny třídního boje.

 

Je odvěkou otázkou filosofů, historiků i teoretiků médií, co je pravda, co se pravdou jeví, kam až tu pravdu dokážeme osahat, pojmenovat či aspoň vytušit, a co všechno z ní je sdělitelné veřejnosti, které její části a v jakém načasování. Přidám k tomu ještě úvahu o mýtech a ikonách. Už bylo řečeno, že ikona Hitler a nacismus = Zlo patří k jistotám 20. století. Padne-li tato ikona, padnou mnohé z jistot, na nichž dosud stojí, byť vratce, celá euroatlantická civilizace. Je odpovědné zpochybňovat jednotu osoby a díla, jak se u Hitlera a jeho stoupenců, třeba i v českých Sudetech - zatím pozvolna, ale nezadržitelně - děje? Nebudou následky vzešlé z této postmoderní relativizace dogmat mnohem strašlivější, než jeden malinkatý a z hlediska věčnosti jistě bagatelní ahistorismus? A nezasluhuje si Hitler se svým vzýváním božského Teutonského germánství také takové zjednodušené symbolické nálepky – jen s opačným znaménkem? Zbavíme-li se ikon, zbavíme se také rituálů, Co nám potom ještě zbyde?

 

Závěrem slovo o médiích. Ona to jsou, kdo sehrávají – a zdaleka nejen v první fázi naznačeného vývoje – podstatnou úlohu. Co se napíše, zůstane psáno. Je známo, že politika není o sympatiích a antipatiích, nýbrž o zájmech. Proto nepodezírejme média z nějakých náhlých sympatií k Hitlerovi či nacismu a všemu, co tyto pojmy reprezentují. Stejně známo totiž je, že žurnalistika je odvrácenou tváří politiky. Proto není od věci si položit věčnou otázku: komu ta média slouží?

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Petr Žantovský

P Žantovský foto Jiří SkupienPůvodní profesí novinář, dnes docent na VŠE v Praze. Napsal asi 15 knih 
rozhovorů s čelnými osobnostmi české politiky a kultury (V.Klaus, 
M.Zeman, O.Vávra, E.Urbanová, J.Poměšil atd.) a řadu prací z oblasti 
teorie a historie médií, zejména vztahu mezi médii a politikou po r. 
1989. Kromě toho je autorem beletristickým ( básnické sbírky a eseje mu 
vycházejí v ČR i slovensky v SR - je členem Slovenského centra PEN). V 
roce 2017 obdržel od prezidenta republiky Vyznamenání 1. stupně za 
zásluhy v oblasti kultury a školství.
(foto Jiří Skupien)

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB