Nesnesitelná lehkost slov



 

tv a chlupaté nohyModerní doba s sebou přináší neobyčejnou demokracii ve veřejném prostoru. Každý si říká, co chce, velice často (ba skoro většinou) i tehdy, když nemá co říct a mluví jen pro sám akt mluvení. Takový úkaz je nejčastěji k vidění třeba v Poslanecké sněmovně. Demokracie slov se však uplatňuje i subtilněji. Nejen tím, že je mluveno, ale hlavně tím, co je říkáno.

 

 

 

Stačí se podívat do médií. Když chtěla televizní moderátorka říci, že někdejšího ukrajinského presidenta Juščenka postihla neznámá choroba, prostě nám sdělila, že jej nemoc „skolila“. Dříve se sloveso „skolit někoho“ užívalo zpravidla v souvislosti „skolit divoké prase“. Předpokládám, že tento kontext v televizních zprávách míněn nebyl. To redaktoři Lidových novin se před časem zeptali tehdejšího vicepremiéra Jahna naprosto nedvojsmyslně: „Předpokládáte, že z té vlády vysmahnete?“ Slůvko „vysmahnout“ slýcháme spíše na plovárně či diskotéce a znamená totéž, co „odprejsknout“, „vypadnout“, „odtáhnout“. Redaktoři LN tedy Jahna vyzvali k úvaze, zda ze své funkce „odprejskne“. Jak gentlemanské!

 

Nejdál v užívání řeči nevázané došel filmový režisér Vít Olmer, když se v tisku chvályhodně zastal kolegy Jiřího Svobody, jehož film Sametoví vrazi podrobil krutému a nepokrytě subjektivnímu odstřelu recenzent Jan Rejžek. Olmer nám důvěrně sděluje, co podle jeho názoru zapřičiňuje páně Rejžkovu nesnášenlivost. Je prý za tím jakási choroba žláz s vnitřní sekrecí, v jejímž důsledku Rejžkovy dolní končetiny údajně produkují značně silné a ve společnosti nežádoucí aroma. Jak stojí v titulku k Olmerově článku: prostě mu „smrdí nohy“. Tento velice explicitní a bez pardonu pojmenovaný jev je podle Olmera zaviněn tím, že se do kritikových nohou koncentruje veškerá žlučovitost, nashromážděná při výkonu jeho žurnalistické profese. Nesuďme teď Rejžka a jeho nohy. Ty jsou předmětem zájmu leda těch jedinců, kteří chtějí nebo musejí setrvat v jeho fyzické blízkosti. Zajímavé je, jak estétsky si v médiích počíná umělec, který by určitě chtěl být považován za tvůrce kultivovaného a ctihodného. Prostě řečeno: i kdyby měl Rejžek nohy zelené a s anténkami, není hodno veřejného řečníka, a nemusí to být právě filmový režisér, aby kritika z toho titulu nazval hnusným ufonem. Dokonce ani, když by to byla pravda.

 

Už mnohokrát jsem se na stránkách různých médií zamýšlel nad tím, jak snadno politici (a obecně osoby veřejné) vypouštějí slova a jak málo ta slova znamenají. To zamyšlení padlo na úrodnou půdu. Dostal jsem pěknou řádku emailů, z nich jako refrén byla čitelná únava lidí z lehkomyslného poletování slov bez významu veřejným prostorem.

 

Takových slov a vět už jsme zažili za poslední léta víc než dost. Hledejte rozdíl ve větách „Zakroutíme vám krkem" (Gottwald, 1929). „Půjdeme vládě po krku" (Zeman, 1995)… Ale buďme spravedliví: též mladší generace politiků se činí. „Normální je nelhat," říkal bez uzardění bývalý ministr Vladimír Mlynář - než jej soud odsoudil za několik trestných činů. „Dáme věci do pořádku," zase tvrdili politici Čtyřkoalice před volbami 2002, cca 2 měsíce před tím, co se tato sama rozpadla, protože se nedohodla na rozdělení trafik mezi svými veliteli. A ještě o něco dřív stačilo k volebnímu vítězství jedno šikovně vymyšlené, avšak skrz naskrz prolhané heslo: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny“.

 

S trochou cynismu by se dalo říci, že kus pravdy měl jen Václav Havel, který po listopadu 1989 prohlásil: „Nejsme jako oni“ (mínil tím, že se nechce mstít komunistům). No bodejť, když měl jednoho z vrchních komunistů (Čalfu) za zády jako premiéra a hlavního rádce a jinému podobnému (Junkovi) prodal rodinný majetek (Lucernu). Ostatně Čalfa byl přece tím, kdo Havlovi (bojovníkovi proti komunismu) zařídil v (komunistickém) parlamentu jeho první prezidenturu (na úkor většinou národa očekávaného Dubčeka). To se už nepřipomíná, protože se to nehodí pro tvorbu legend. Jenomže legendy právě stojí na výkladu slov. I těch, a zvláště těch, která vlastně znamenala něco úplně jiného, než se zdálo.

 

K úvaze o slovech mi jako inspiraci poslal čtenář pan H. i další perlu: Klement Gottwald pravil o (prý demokratických) volbách v roce 1946: „I kdyby se mělo stát, což je nepravděpodobné, že bychom nedocílili toho příznivého výsledku, o kterém se mluvilo, bude i pak ještě vždy mít dělnická třída, pracující lid v rukou zbraně, dostatečné prostředky, i způsob, jak korigovat prosté mechanické hlasování, v kterém by rozhodovaly živly reakční a sabotérské. My potom ještě vždy máme v rukou tolik prostředků a moci, abychom si vynutili pro dělnickou třídu příznivé výsledky…“

 

Jak je vidět, ona ta povážlivá lehkost slov a jejich vyslovení někdy svádí - zvláště ty zapomnětlivější - k aplikaci v podobě nekonečné lehkosti bytí; stačí se podívat na dnešní kádrovací boj proti takzvaným fake-news a jejich údajným šiřitelům. Repertoár je i zde už vcelku úctyhodný: „ruský troll“, „kremelský šváb“,konspirátor a dezinformátor“,Putinův sluha“ a podobně. Vlastně už chybí jen „ztroskotanec a zaprodanec“. Nelze si při té příležitosti nepovzdechnout: přece již Kundera psal o tom, jak se tato lehkost může snadno stát nesnesitelnou. Nezapomínejme.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 22 Září 2018 06:09 )  

Petr Žantovský

P Žantovský foto Jiří SkupienPůvodní profesí novinář, dnes docent na VŠE v Praze. Napsal asi 15 knih 
rozhovorů s čelnými osobnostmi české politiky a kultury (V.Klaus, 
M.Zeman, O.Vávra, E.Urbanová, J.Poměšil atd.) a řadu prací z oblasti 
teorie a historie médií, zejména vztahu mezi médii a politikou po r. 
1989. Kromě toho je autorem beletristickým ( básnické sbírky a eseje mu 
vycházejí v ČR i slovensky v SR - je členem Slovenského centra PEN). V 
roce 2017 obdržel od prezidenta republiky Vyznamenání 1. stupně za 
zásluhy v oblasti kultury a školství.
(foto Jiří Skupien)

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB