Žvanit je tak snadné



dirigent Rus karikaturaNovinářstvo žije v permanentním stresu. Mnozí žurnalisté by rádi zasahovali do chodu dějin, ale je jim obvykle vyhrazeno jen místo v pokřikujícím parteru. Rádi by byli zbožňovanými elitami společnosti, ale zpravidla jsou opovrhovanými parazity užitečnými zejména k mediálnímu odstřelu ideového či osobního nepřítele. Chtěli by požívat obecné důvěry, chtěli by, aby jejich slovo mělo autoritu, cenu a sílu zákona, o němž se nepochybuje. A přitom se k názoru novináře obyčejně přihlíží jen tehdy, kdy jde o to zavrhnout všechny názory mylné, nesmyslné, či z jiných důvodů krajně nedůvěryhodné. Nedivte se pak novinářům, že mají psychické problémy.

 

 

 


A přitom by stačilo málo: na okamžik zapomenout na světaspásné či světovládné ambice, přestat vynášet absolutní soudy a spíše pokorně a pozorně pozorovat a popisovat, co se kolem právě děje. Jenže to je většinou to poslední, co náš novinář chce, případně vůbec umí. Protože práce bolí, zatímco létat je tak snadné, jak kdysi napsal Ivan Vyskočil.


Když jde řeč o tak efemérních a v žurnalistice bezobsažných pojmech, Jako je věrohodnost, autenticita, odpovědnost, či dokonce objektivita, často si můžeme pomoci příklady z kulturní publicistiky. Protože právě žurnalisté věnující se kulturním a uměleckým oborům vycházejí často z předpokladu, že umění samo je nezachytitelné a subjektivní, a proto jakýkoli o něm vynesený soud může být libovolně subjektivní, protože je exaktně nezkontrolovatelný. Je tedy zkrátka dovoleno vše. A podle toho ta naše kulturní publicistika taky vypadá.


Vzpomínám si, že přímo exemplární kousek se povedl svého času našim deníkovým recenzentům. V Praze tehdy hostovala Ruská filharmonie s repertoárem z českých a ruských mistrů. Je pikantní položit vedle sebe dvě recenze, které o věci přinesly čelní listy z opačných pólů politického spektra: Lidové noviny a Právo, a navíc v týž den.


Zatímco Lidové noviny hned v titulku přímočaře inzerují, že „Pražský podzim zahájilo druhořadé těleso", Právo se v titulku naopak domnívá, že „Ruští filharmonici excelovali". Právo dále tvrdí, že klavírista se „s dílem vyrovnal naprosto senzačně". A též že suita ze závěru koncertu byla „pastvou pro uši", přinesla „doslova orchestrální nářez", zakončený „parádními přídavky". To Lidové noviny jen lakonicky konstatují, že „koncert nebyl příjemným zážitkem". Výkon houslistky na recenzenta z LN působil „dost rozpačitě", ale to nebránilo tomu, že autoři z Práva zhodnotili týž výkon jako „přínos festivalu". Lidové noviny korunují svůj referát přáním, aby další koncerty Pražského podzimu „nešly ve stopách tohoto vystoupení". Právo však se domnívá, že daný koncert se „hned na úvod festivalu zařadil mezi jeho vrcholné večery".


Tak, a teď se v tom vyznejte. Rozpačitý výkon sólistky byl přínosem, druhořadý orchestr exceloval, pastva pro uši nebyla příjemným zážitkem. Čtenář musí nutně nabýt dojmu, že někteří (případně všichni) z recenzentů se zbláznili, nebo byli na docela jiných koncertech. A nebo - což je pravdě nejblíž – že prostě o té muzice toho mnoho nevědí. Přistupují k ní se soukromým nadšením, či despektem, optimismem, či skepsí, kriticky, nebo obdivně, podle novinářova naturelu, nálady a opulentnosti jeho (sponsory či umělci hrazeného) pohoštění před koncertem nebo po něm.


Asi bychom toho chtěli příliš. Jen málokdy se do puntíku shodnou dva názory na umělecký výkon. Od toho je to umění, aby skýtalo prostor pro privátní zážitek diváka, a tedy i recenzenta. Ale zároveň by se nemělo stávat, aby dva jistě kvalifikovaní autoři dvou obdobně prestižních listů hodnotili totéž dílo jednou jako sukces, jednou jako propadák. Asi by bylo nejlepší, kdyby přestali hodnotit vůbec. Obtěžovat čtenáře svými diletantskými posudky a nutit jej, aby formoval svá estetická kritéria podle žurnalistického diktátu. Jistě by stačilo informační pozvání: přijďte, uvidíte, uslyšíte - názor si učiňte sami. Jenže správnému médiusovi to nestačí. Je to totiž jako droga: žvanit je tak snadné!


A to jsme pořád ještě na neškodné půdě umění. Kde jde možná o názor, možná o nějakou tu kariérku, lepší smlouvu v divadle, televizní přenos. Představte si, že stejný voluntarismus, stejné věcné, právní, občanské bezvědomí panuje i v jiných žurnalistických oborech, kupříkladu v politickém zpravodajství a publicistice. Kde nejde jen o estetická měřítka. Kde se skloňují pojmy jako pravda a lež, dobro a zlo, užitečnost a zbytečnost, škoda a přínos. A kde jsou ve hře osudy země a jejích obyvatel. A do tohoto osudového tyglíku přimíchávají naši novináři svou nevzdělanost a nezodpovědnost, spolu se svými ambicemi a pýchou, nejméně tak brilantně, jako ono excelující druhořadé těleso!

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Petr Žantovský

P Žantovský foto Jiří SkupienPůvodní profesí novinář, dnes docent na VŠE v Praze. Napsal asi 15 knih 
rozhovorů s čelnými osobnostmi české politiky a kultury (V.Klaus, 
M.Zeman, O.Vávra, E.Urbanová, J.Poměšil atd.) a řadu prací z oblasti 
teorie a historie médií, zejména vztahu mezi médii a politikou po r. 
1989. Kromě toho je autorem beletristickým ( básnické sbírky a eseje mu 
vycházejí v ČR i slovensky v SR - je členem Slovenského centra PEN). V 
roce 2017 obdržel od prezidenta republiky Vyznamenání 1. stupně za 
zásluhy v oblasti kultury a školství.
(foto Jiří Skupien)

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB