Guru



Horníček Miroslav foto ČTNásledující fejeton se vztahuje k nedávnému 100. výročí narození Miroslava Horníčka (10. listopadu). Text je osobní vzpomínkou na legendárního klauna a vznikl jako jeden z příspěvků do mozaiky v chystané publikaci editora Petra Jamníka. Kniha s názvem „Miroslav Horníček očima přátel, očima sběratele“ vyjde do konce letoška.

 

 

 

Jednou jsem mu prozradil, že už od středoškolských let je pro mě čímsi jako autorský guru. Obratem se mě zeptal: „Guru? To je nějaká nová zkratka?“

 

Ovšemže věděl, co ten výraz znamená, ale jako by moje vyznání chtěl odlehčit.

 

Ačkoliv není uváděn v dějinách české žurnalistiky, podle mého názoru do nich patří (kromě ubytování v rozličných jiných dějinách) i on. Byl-li E. E. Kisch zuřivý reportér, pan Horníček byl laskavý – to je neméně cenná varianta.

 

Stačí si vzpomenout na jeho originální reportérství v Momentkách z karlovarských filmových festivalů. Taky na svébytné cestopisné fejetony; například z daleké Kanady, která se mi v jeho podání náhle jevila na dosah.

 

Jedinečná byla i jeho vtipná zamyšlení v Hovorech H, tedy zamyšlení odvozená vskutku od myšlení. Svérázně působily taky jeho promluvy při zahájení výstav – byly to jakési minieseje, které uměly ztišit dokonce i obvyklé vernisážní cinkání sklenic.

 

I v časech šedivosti dokázal být barevný: jazykem i myšlením, což spolu souvisí.

 

Když mi nakladatelství mé první fejetonové sbírky Myš v 11. patře sdělilo, že právě jeho vyzvalo k doslovu, a on že souhlasil, byl jsem v sedmém nebi. Vážím si i toho, že později jsem měl možnost s ním několikrát i veřejně vystupovat a být tak bezprostředním svědkem jeho zvláštního šarmu.

 

Zachoval si ho i tehdy, když jeho žena Běla požádala moji ženu Magdu coby oděvní výtvarnici, aby s ním šla nakupovat oblečení. Byl jsem u toho a mohu dosvědčit, že pro přítomné oděvní prodavačky a prodavače to byl privátní kabaret, jak je bavil.

 

Vzácnou se pro mě stala i spolupráce při vzniku jeho časopiseckého seriálu Chvála pohybu, který se později dočkal i čtené podoby. Přípravu zmíněné série, kterou jsem inicioval, jsem měl tehdy v Mladém světě na starosti a mohl jsem tak být vděčným prvním čtenářem.

 

Ba někdy i spoluautorem, když jsem opravil překlepnuté písmenko.

 

Jednou jsem za ním zajel – právě kvůli zmíněnému časopiseckému seriálu – do Mariánských Lázní. Sešli jsme se tam v útulném bistru. Brzy poté, kdy jsme usedli, oslovil ho poblíž sedící host s cyranovským nosem a s malým pivem v ruce:

 

“Pane Horníčku, promiňte, že vás obtěžuju, ale když máte na všechno odpověď, můžete mi říct, proč se mi z tý malý sklenice tak špatně pije? Je to tím, že je malá, nebo tím, že mám velkej nos?“

 

Oslovený se usmál, pokrčil rameny a upřímně řekl, že žádná chytrá odpověď ho zrovna nenapadá. Muž s malou pivní sklenicí a s velkým nosem to přijal a pravil: „To jsem rád, že to nevíte ANI VY!“ – což byl vlastně taky kompliment.

 

Formát pana Horníčka spočíval nejen v tom, že v tu chvíli přiznal, že ani on si s něčím neví rady, nýbrž i v tom, že pak souhlasil s mým pokusem, že tutéž otázku zmíním a dám v plen v rozhlasovém Kolotoči. Jen dodal, že bude zvědav na výsledné posluchačské odpovědi.

 

Přišlo jich tehdy ke stovce. Když jsem mu pověděl, kterou z nich vybírám do vysílání, s respektem ji ocenil. Dotyčná posluchačská odpověď zněla:

 

„Ta sklenice byla příliš malá, neboť sklenice by měla být od toho, aby sloužila nosu – a nikoliv nos od toho, aby sloužil sklenici.“

 

Byť ona odpověď nepocházela od pana Horníčka, dodnes si říkám, jak byla horníčkovská!

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB