Mimochodník Rudolfa Křesťana:Na lovu



chodnik ilustraceVětšina z nás nevidí druhému do hlavy, ne tak headhunter. Jako lovec mozků to má naopak v popisu práce.

Jeho povolání (jak anglisté vědí, jde v překladu doslova o lovce hlav) spočívá ve vyhledávání kandidátů na významné manažerské pozice. Firma, která do svého vedení někoho takového potřebuje, zadá zmíněnému hunterovi podklady a on se vydá na šoulačku.
Aby vybral správné hlavy, předpokládám, že o tomto završení lidské postavy ví ještě o mnoho víc než psychoterapeutka, která mi nedávno při masáži řekla, ať uvolním hlavu do jejích dlaní, aby těch sedm kilo cítila.
Lovec hlav musí kromě uvedené sedmikilové informace ovládat nepochybně ještě řadu dalších znalostí. Například: jaká je žádoucí pevnost připevnění hlavy ke krku, aby ji kandidát na roli špičkového manažera v důležitých chvílích neztratil a nejednal pak bezhlavě.
Je zapotřebí taky včas vyloučit z kandidatury uchazeče z rodu jedinců, kteří s oblibou říkají, že nevědí, kde jim hlava stojí. Parkoviště hlavy musí být pevně dané, aby ji manažer mohl používat, kdykoliv to budou okolnosti vyžadovat.
Ceněnou vlastností bude i čistá hlava. Zmíněnou podmínku však není možno brát paušálně. Mohou být obory, kde hlava jako střep dokáže být předností - například v porcelánovém průmyslu.
Výjimečnou variantou pro headhuntera by mohlo být taky zadání, aby hledal schopného manažera pro Českou entomologickou společnost. Ideálním kandidátem by byl jedinec, který má brouka v hlavě.
Naopak pro čelnou pozici v tabákovém průmyslu je vyloučen kdokoliv, u něhož by bylo riziko, že se mu klíčové firemní údaje vykouří z hlavy.
Nemám přesnou představu, kde se headhunteři učí svému povolání. Četbou Turgeněvových Lovcových zápisků? Nebo někde na safari?
U nás je to profese poměrně nová, ale ve světě už má svou tradici. A nešlo vždy jen o hledání manažerů.
Například s koncem 2. světové války se její průkopnici z řad vítězných mocností soustředili na vyhledávání a následné využívání špičkových odborníků z poraženého Německa – včetně zbrojařských a raketových.
I v hluboce mírových dobách jsou vědci z různých zemí v hledáčku leckdy nadnárodních headhunterů.
Důkazem, že lov mozků – ať už pro jakýkoliv účel – se stal přitažlivým oborem, je skutečnost, že i samotný Jo Nesbø vetknul tuto profesi do názvu jedné ze svých knih: Lovci hlav.
Nečetl jsem ji, ale z anotace jsem vyrozuměl, že její protagonista to nemá snadné, neboť „podle svého vlastního názoru je nejlepší a zároveň nejhůře placený lovec hlav v Norsku".
Zůstává mi utajeno, jak se člověk takovým headhunterem stává. Jediné vysvětlení jsem našel v publikovaném osobním vyjádření Jana Bubeníka. Tedy bývalého studentského vůdce a posléze zakladatele přední české společnosti ve zmíněném vyhledávání manažerů:
„Headhunteři mě headhuntovali, abych se stal headhunterem."

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 21 Únor 2014 18:55 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB