Markéta Šichtařová: Větší bere. To že je demokracie?



Glosar M SichtaroveFejeton napsán 20. 10. 2011 a je z knihy: Jak to vidí Šichtařová aneb co nám neřekli o imigraci, důchodech a naší budoucnosti. Autoři: Vladimír Pikora, Markéta Šichtařová (r. v. 2016 kniha obsahuje nejzásadnější texty posledních let o společnosti, politice i ekonomice)

 

 

Mít svobodu volby je někdy tak... ehm... namáhavé. A tak si to trochu zjednodušujeme. Namísto svobody volby čas od času preferujeme nemít volbu žádnou. Řeknu to asi takhle:

 

Když má kolega Pikora výjimečně kolegiální záchvat, přinese mi odpoledne k mému notebooku kávu. A pak se s hrdým samčím výrazem otáže: „Jaký jsem?“ I kdyby to ten den byla má již desátá káva, a tudíž její konzumace by automaticky znamenala výjezd koronárky za mou osobou, nemám na výběr. Prostě musím usrknout, zatvářit se uznale a pronést vážným hlasem: „Díky, jsi borec, vždyť to pořád říkám.“ A Pikora vlastně ani jinou reakci nečeká.

 

Když se zase pan oddávající zeptá pana Vomáčky, zda si bere dobrovolně slečnu Polívkovou, automaticky se předpokládá, že Vomáčka odpoví „ano“. A ještě že se nad svou odpovědí nebude moc rozmýšlet, protože kdyby jeho odmlka byla moc dlouhá, mohlo by to nevěstu nepěkně urazit. Zkrátka v některých situacích v životě jsme si navykli slýchat jen jeden typ odpovědi a jinou odpověď si vlastně ani nepřipouštíme. A pokud náhodou místo „ano“ přijde „ne“, považujeme to za celkem dobrý vtip, ale právě jen vtip, který vlastně ani není myšlen vážně.

 

Když jde o svatbu, budiž. Ostatně proč by taky novomanželé stáli před oltářem, pokud by neplánovali říci „ano“? Život je ovšem zákeřný v tom, že často kvůli pohodlnosti míváme tendenci škatulkovat a paušalizovat, i když nejde zrovna o svatbu.

 

Takže, když Irové si před časem drze troufli říci „ne“ na Lisabonskou smlouvu, Evropa nasadila výraz, který beze slov hlásal: „Ale notááák, my přece víme, že se rádi předvádíte, ale teď na to zrovna není moc času, takže si to dáme ještě jednou a naostro.“ A Irové museli hlasovat znovu a „lépe“. Evropa si prostě jinou variantu ani nepřipustila. A kdyby se to ani napodruhé „nepovedlo“, pak by se Irové nechali hlasovat potřetí.

 

I Slováci si „drze troufli“ nesouhlasit s reformou fondu EFSF neboli s dalším sypáním peněz do černé díry s názvem Řecko. A padla kvůli tomu slovenská vláda. Nechme teď stranou jejich motivy – je vcelku jedno, jestli šlo o ušlechtilé filozofické celoevropské pohnutky anebo třeba o provinční boj o větší vnitropolitickou moc. (Za b) je správně.) Princip je úplně jinde. Ať už byl motiv Slováků více či méně ušlechtilý, Evropa ani na vteřinu nezapochybovala, že se jedná jen o nepodařený vtip. A Slováci si už během několika málo hodin „museli“ dát reparát. I kdyby se na něm bývali nedohodli Slováci sami, nemám pochyb, že „šéfové“ v Bruselu by slovenský reparát zaonačili.

 

A to je právě jádro problému: Co je to za nový zvyk hlasovat tak dlouho, dokud není velký boss spokojen?

 

Nevím, jak vy, ale já si vážně donedávna nemyslela, že demokracie je založena na principu „větší bere, menší poslouchá“.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 10 Září 2018 13:40 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB