Jak vypěstovat dítě jak v Matrixu

Email Tisk PDF

Glosar M SichtaroveTa paní se asi zbláznila, prohlásila nevěřícně ministryně práce a sociálních věcí Michaela o své kolegyni z Poslanecké sněmovny Jitce Chalánkové. Spor se týkal návrhu zákona, který by připustil umělé oplodnění pro single ženy.

 


Minstryně Marksová – jak není těžké při znalosti jejích dosavadních počinů odhadnout – právo na umělé oplodnění pro ženy bez partnera prosazovala. Nově by tak stačilo, aby žena jednoduše přišla do reprodukčního centra, oznámila, že chce dítě, a domů by se klidně mohla vrátit těhotná – ať už by partnera měla nebo ne. Ať už by s tím její případný partner souhlasil či nesouhlasil. Ať už by její partner byl či nebyl ochotný se o cizí dítě start.
Naproti tomu paní Chalánková se postavila do čela táboru těch poslanců, kterým se takové uspořádání nepozdávalo. Protože paní poslankyně nebyla sama – a díky tomu také návrh nakonec neprošel. Proti zákonu se vyslovil například i spolustraník Marksové, ministr zdravotnictví Ludvík. I odtud je zřejmé, že citlivé a potenciálně výbušné otázky typu umělé oplodnění, sňatky mezi stejnými pohlavími, potraty a další podobné nemají u nás jednotlivé politické strany vyjasněné a i dvě osobnosti z jedné strany na ně mohou mít zcela opačný názor.
Popravdě řečeno, o duševní zdraví paní Chalánkové nemám nejmenší obavy. A spolu s ní hlasitě volám: Právo na dítě nepatří mezi základní lidská práva. A je vrcholně nebezpečné si s pojmy jako „základní právo" zahrávat. Právě takové žonglování s (ne)právy je jedním z důvodů, proč dnešní evropská civilizace jde do kopru a prověřené a staletí fungující hodnoty se vytrácejí. Proč lidé mají pocit neukotvení a trpí depresemi jako nikdy dřív. A proč evropská kultura je postupně míchána a nahrazována kulturou lidí přicházejících z Afriky a východu.
Jestli se nepletu, pořád se v dnešní době oháníme rovností pohlaví. Tak to by ovšem chtělo dodat, že když má podle paní Marksové žena právo na dítě, má ho i muž, že? A když má podle paní Marksové právo na oplodnění žena i bez partnera, kvůli rovnosti pohlaví je nezbytné, aby měl právo na dítě i muž bez ženy – nebo se snad pletu, že přesně takhle to má dnešní rovnostářsky bezpohlavní společnost nastavené? Budeme tedy každému single muži, kterému se zachce dítěte, za veřejné peníze poskytovat nosnice, které mu pronajmou svou dělohu a dítě vypěstují? Že je to zvrácené a vypadá to nechutně byť jen napsané? Že to vede k představně líhně na lidi jako v Matrixu? Ale vždyť pokud budeme uvažovat přesně podle pravidel tak, jak je má paní Marksová nastavená – rovnost pohlaví, nárok na dítě – pak to k tomu zákonitě musí vést!
Pokouším se vžít do role ženy, která touží po dítěti, ale nemá partnera. A je to tíživý pocit. Přesně takový pocit jsem sice nezažila, ale znám jiný pocit: Pocit, když přijdete o chtěné, ale ještě nenarozené dítě. Taková žena začne po dítěti toužit víc než kdykoliv předtím. Celá její bytost se v tu chvíli upíná k jedinému: Opět otěhotnět a donosit nové dítě. Vše ostatní jde stranou. Ta touha je tak obrovská, bytostná, že muž ji těžko může obsáhnout; může spíš jen uvěřit, než si sám představit. Možná, že pocity ženy, která „jen" nemá partnera, a tedy nemá ani těhotenství, nemusí být natolik zjitřené, ale nepochybuji o tom, že jistě také mohou být nesnesitelně silné, zvláště pokud žena má dojem, že jí už tikají biologické hodiny. S každou takovou ženou mám soucit. A přesto říkám: Dítě není právem.
Dítě je spíš něčím jako „darem" (a to říkám bez jakéhokoliv náboženského podtextu). A když už se narodí, zaslouží si život nejlepší možný. Co to znamená „nejlepší možný"? Znamená to oba rodiče. Proč? Protože nejsme samosprašní, tudíž to tak evoluce chtěla. Evoluce se to rozhodla zařídit tak, že o dítě se mají starat dva lidé. Nejen proto, že dva je ve smečce víc než jeden, ale také proto, že pokud matku přejede auto, je tu ještě otec, který dítě chtěl také; a protože jej chtěl, neváhá se o něj postarat.
Jenomže svolením k umělému oplodnění žen bez partnerů začneme podle poptávky na míru ze zkumavky vyrábět děti bez otců. Tedy děti, které do vínku nedostanou to, co evoluce chtěla. Stoprocentně podepisuji, co prohlásil ministr zdravotnictví Ludvík: Podle něj asistovaná reprodukce vychází z předpokladu neplodného páru. Nikoliv neplodné ženy. A stát by měl preferovat úplné rodiny.
Jistě, je tu po ruce námitka, že mnoho otců si zplodilo dítě, o které se nestará. Chybička se vyskytne. Ale v takovém případě také známe institut výživného. Takový otec se sice nemusí chtít ke svému dítěti hlásit, ale společnost ho k tomu přesto nutí, aby aspoň částečně svým povinnostem vůči dítěti dostál. Ano, povinnostem, protože povinnost je rubem každého práva. Jistě že takových případů je hodně. Ale ne, nesouhlasím s tím, že je to tak správné, rozumějme, že je to pro dítě ta nejvýhodnější možná varianta. A když už jako společnost fušujeme přírodním zákonům do řemesla tím, že jsme vymyslili a zavedli umělé oplodnění, pak bychom to alespoň měli dělat nejlépe, jak umíme, tedy pro dítě nejvýhodněji.
Neobstojí ani námitka, že ženy dnes zákon obcházejí a domluví se s kamarádem, aby pro ně souhlas s umělým oplodněním podepsal. Že tedy nový zákon by jen legalizoval dnešní praxi. Je v tom přeci jen jeden zásadní rozdíl. Pokud se totiž vyfabulovaný partner přihlásí k umělému oplodnění, vystupuje před zákonem jako náhradní otec. A měl by si pochopitelně této role také být vědom. (Není-li, jeho hloupost.) Ostatně to také celkem účinně brání tomu, aby si někdo založil živnost jen na tom, že denně sehraje desetkrát habaďůru s partnerstvím a podepsal deseti ženám za úplatu souhlas s umělým oplodněním. Nový zákon by ovšem jakoukoliv odpovědnost přehrál jen na jedinou osobu. Neboli odpovědnost za dítě by ještě zmenšil.
Neustále se oháníme tím, na co všechno máme nárok; ale odpovědnost se nám čím dál víc někam vytrácí. Jsem ráda, že zákon neprošel. Nepochybuji sice o tom, že je jen otázkou času, než ho někdo zkusí protlačit znovu; rodina se totiž čím dál víc v Evropě stává nemoderním přežitkem. Ale čím víc ten okamžik oddálíme, tím větší šance je, že tahle podivná epocha sociálního inženýrství se změní zase v jinou módní vlnu a odezní, aniž by u nás napáchala nevratné škody.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB