Jak velký musí být náš dluh, aby byl „velký"?

Email Tisk PDF

Glosar M SichtaroveAsi jste již slyšeli to veselé povídání, jak se naše veřejné finance překvapivě zlepšují. Možná vás i čapnul lehký optimismus. Možná jste si řekli, že to bylo nějakého zbytečného plašení kolem Řecka či našeho rozpočtu.

 


Tak já vám to teď popíšu krapet jinak.
On je ten dluh taková zapeklitá věc. Ekonomové dobře vědí, že krátkodobě může být - za určitých podmínek - dluh pro ekonomiku velmi stimulující. Bez dluhu by sotva mohly firmy inovovat. Bez dluhu by se sotva mohly vynořit ikony jako Apple nebo Tesla. Veřejný dluh zase za určitých podmínek během několika let může pomoci překonat krizi a nastartovat boom. Dlouhodobě to ale neplatí. Dlouhodobě ekonomiku ubíjí.
Bohužel politici vládnou jen 4 roky. A tak je nezajímá, co bude za dvacet let. A s oblibou (velmi překrouceně a bez kontextu) citují údajný výrok známého ekonoma Keynese, že dlouhodobě jsme všichni mrtví. A tak dluhy bobtnají a bobtnají.
Ještě v roce 1992 skupina zemí OECD jako celek měla dluh na úrovni necelých 63 procent HDP.
V roce 2011 byl celkový dluh zemí OECD už více než 102 procent HDP. Proti tomuto trendu šla jen hrstka zemí. Menší dluh než v roce 1992 měli v roce 2011 jen Belgie, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko a Austrálie.
To ostatně odrážely i ratingy jednotlivých vlád. Neboli průměrný stát se jako dlužník zhoršil. V roce 1983 mělo od agentury Moody´s rating AAA 75 procent vlád. V roce 2005 to bylo jen 20 procent. A v roce 2010 už jen 15 procent. Rating se přitom nezhoršil nikterak kosmeticky, z řady vlád se stali vysloveně nedůvěryhodní partneři.
Ale tohle všechno je ještě pořád jenom takový srandovní rozjezd proti poslednímu číslu, se kterým se v říjnu 2016 vytasil Mezinárodní měnový fond (MMF). Z jeho nejnovějších údajů vyplývá, že globální dluh dosahuje 225 procent globálního HDP, neboli 152 trilionů dolarů. Zhruba dvě třetiny z téhle sumy představuje takzvaný privátní dluh, zbytek tvoří dluh veřejný. A tohle číslo je už vážně pecka.
Že přemíra zadlužení není pro ekonomiku nic dobrého, věděli už skutečně všichni ekonomové nejpozději v dobách takzvané Velké Deprese, tedy v době abnormálně hluboké krize v roce 1929. Dnes, bezmála o století později, náš poznatek o devastačních účincích přehnaně velkého dluhu na ekonomiku platí stejně jako tehdy, ale v jednom ohledu se přeci jen situace trochu liší: Svět je v dluzích namočen nejvíc za dobu existence druhu Homo Sapiens.
Zatímco veřejný dluh roste v posledních letech hlavně proto, že jednotlivé země touží sypat víc a víc peněz do ekonomiky v naivní víře, že to zrychlí hospodářský růst a zamaskují se různé problémy, jako jsou třeba nezdravé banky, soukromý dluh roste hlavně proto, že v posledních letech centrální banky – také v touze po povzbuzení hospodářského růstu a zamaskování problémů – udržují úrokové sazby extrémně nízké, a tím zadlužování umožňují. To je právě ono přehnané zaplétání se do hypoték ze strany amerických domácností před rokem 2008, anebo dnes je to ono skupování vlastních akcií velkými akciovými společnostmi v touze vyhnat ceny svých akcií uměle výš.
Zatímco s přehnaným veřejným dluhem je v historii spojeno zvýšené riziko bankrotu státu a „obyčejné hospodářské" krize, s přehnaným privátním dluhem je v ekonomických dějinách spojeno zvýšené riziko bankrotu bank a „finanční" krize, která bývá hlubší, delší a pro všechny zúčastněné traumatičtější než krize „obyčejná hospodářská". Nejznámějšími krizemi, které začaly právě jako finanční, jsou ty z let 1929 a 2008.
No a dnes máme na rekordu oba druhy dluhu.
Jakkoliv by se však mohlo zdát, že krize z let 1929 a 2008 si byly velmi podobné, i co se týče příčin vzniku, jeden zásadní rozdíl tu přeci jen je: V roce 1929 se ještě nepěstovalo coby globální sport maskování a zametání ekonomických problémů pod koberec. A tak když krize nakonec skončila, jednotlivé země z ní vyšly očištěné, částečně svých dluhů zbavené, a to proto, že zkrachovali ti největší vejlupci s největším zadlužením. Ekonomiky pak mohly začít svým způsobem s čistším štítem. Pravda – moc slouho jim to nevydrželo, neb pak přišla válka.
Jenomže po skončení krize, která oficiálně vypukla v roce 2008 (ale ve skutečnosti její kořeny byly mnohem hlubší) se žádné očištění nekonalo, protože globální privátní i veřejný dluh byl po jejím skončení ještě mnohem větší než na jejím začátku. Kdo měl zkrachovat, byl totiž zachráněn státem, který se za tím účelem víc zadlužil.
Myslím, že si každý sám umí odpovědět na otázku, co z toho plyne.
Asi proto české ministerstvo financí pro příští rok plánuje státní rozpočet se schodkem 60 miliard korun.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB