Až na dně



v dole ilustraceBylo to v čase, kdy jsem se sama cítila skutečně na dně. Jedna životní etapa skončila a přede mnou se otevřela cesta, která ani v nejmenším nenaznačovala, kam vede.

 

 

 

A právě tehdy se otec rozhodl, že mě vezme na dno tehdy nejhlubší jámy ve Střední Evropě, šachty Anna na Březových Horách.

 

Byl to riskantní krok. Za prvé ženám bylo tehdy přísně zakázáno fárat do hloubky více než tří pater a vůbec už ne tam, kam do nejnižšího patra, tedy na dno, nevedla zdviž, po hornicku klec a bylo nutno sestupovat po žebřících. Potmě. Sice snad každých deset metrů svítil reflektor, ale jak známo, světlo se nešíří za roh, na rozdíl od zvuku. Sestoupili jste pár příček a zas jste byli v temnotě.

 

Když si to dnes připomínám, nemohu uvěřit, že jsem to zvládala beze strachu. Zkrátka na něj nebylo pomyšlení, šlo o to, nešlápnout vedle. Za druhé riskoval otec, a to možná i místo výrobního asistenta ředitele dolu. Tím byl, jen tak mimochodem, původním povoláním pekař. No ano, ještě doznívala éra tak zvaných dělnických ředitelů. Ostatně pod námi v domě bydlel ještě vyšší ředitel, původem řezník. Až na dno nesměly pouze ženy, ale i jakákoli jiná lidská bytost, která tam neměla co dělat.

 

Na samém dně bylo nejen dost světla, ale i tepla. A že ho bylo zatraceně, nějak kolem padesáti stupňů. Horníci zvědavě okukovali stvoření, kvůli kterému si museli navléct trenýrky, jimiž se jinak nenechávali omezovat.

 

To, co jsem viděla, bylo… fascinující je slabé slovo. Kus historie Země. Historie v řádu miliard. Vrstvy horniny, jak se tak v průběhu oněch miliard převalovaly, jako kdyby ruka Neznámého převalovala v ruce kuličku tvárné hmoty do podoby, která nikdy nebude závěrečná.

 

„To je hlavní Březohorská žíla,“ ukázal mi otec.

 

Jako skutečná žíla živoucího organismu se táhla a větvila, to kvůli ní podstupovali lidé věčný zápas s přírodou a naivně se domnívali, že vítězný.

 

Co všechno mi tehdy prolétlo hlavou! Někde tady se prokládaly vrstvy starohor s prahorami, o něco výš pamatuje vrstva dinosaury a ještě výš miniaturního předchůdce toho, kdo je dnes nahlodává.

 

Jeden, zřejmě nejmladší z horníků, pracoval vleže v úzké, příčné chodbičce a do děr, které sbíječkou navrtával, ukládal nálože dynamitu. Neodpustil si mrknutí. Taky jsem mrkla.

 

Cesta vzhůru byla ještě horší než cesta dolů. Ale jak vidíte, zvládla jsem ji.

 

„Dobrý?“ zeptal se otec, když jsme vyjeli na světlo

 

Kývla jsem. Jo. Dobrý.

 

Nevím, jestli otec, potomek starého hornického rodu, sledoval tím, že mi umožnil tento zážitek nějaký cíl s filosofickým podtextem. Pochybuji. Byl ryzí technik a možná mu šlo jen o to, abych se mohla pochlubit, že jsem jedinou ženskou bytostí, která se dostala tak hluboko. (Kdysi prý tam fárala spisovatelka Marie Majerová a vřískala hrůzou i když to bylo jen do čtvrtého patra a já tu čtyřku mohla vynásobit deseti a ještě něco navrch.)

 

Proč tohle píšu právě v čase adventním? K Vánocům měli horníci odedávna mimořádný vztah. Za prvé byli v drtivé většině upřímně a hluboce zbožní. Pozor, mluvím o hornících z rudných dolů, o těch z uhelných vím jen plakátů, na nichž jim z černě umouněných tváří zvlášť vynikly nadšeně rozzářené oči. Z černě víc zářily, tváře horníků z rudných dolů byly spíš šedé a to není zdaleka tak malebné. Pýcha na hornické povolání byla těm uhelným spíš vnucována, u rudných byla autentická, za nimi stála staletí až tisíciletí.

 

Důvodem upřímné zbožnosti byla především skutečnost, že každodenně vcházeli do neznáma s vědomím, že se už nemusí vrátit živí. Svůj osud vkládali do rukou svých patronů, především svaté Barbory a svatého Vojtěcha. Ale nezapomínali ani na Marii, Annu, Štěpána a další. Výrazem díků za to, že žijí, tedy byla mimo jiné tvorba Jesliček. Specifických hornických. Mezi koledníky totiž dominovali havíři ve svých svátečních uniformách a hrály hornické kapely. Jednoho z tvůrců obřích jesliček jsme dokonce měli ve vzdáleném příbuzenstvu. Zabíraly dva velké pokoje. A nebyly zdaleka jediné.

 

Kdo dnes ještě vystavuje Jesličky, nesrovnatelně starší tradici než vánoční stromeček? Mám je. Rozkládací papírové, akorát tak na horní desku pianina.

 

U mých prarodičů zabíraly roh velké kuchyně. Jejich sestavení vydalo pro dva tři lidi půl dne. Ale kdo by s nimi dnes skládal? A proč? Taková ztráta času, stačí už jen ten stromeček. Musí se přece nakupovat a zas nakupovat a ještě něco přikoupit a pak se s tím balit a...a...a… Jak malicherné mi to pinožení připadá ve srovnání… ale ne, nebudu patetická. Raději se vrátím do reality. Nakonec, pinožím se taky.

 

Před pár roky jsem chtěla naučit prasynovečky kreslit Jesličky. Nejsem žádné výtvarné lumen, ale jakž takž se dala rozpoznat chýše s Ježíškem, Marií a Josefem, nad jejíž střechou rozpínal perutě anděl a na rozvinutém transparentu zvěstoval Boží poselství. Po stranách Ježíška svým dechem ohřívali oslík s volečkem (ach, vysvětlovat klukům, co je to voleček!), pak jsem se pustila do tří králů, následoval první koledníček… Péťa se zavrtěl. Co se klukovi nezdá?

 

„A kde jsou naše holčičky? Verunka a Anitka a...“

 

„Neboj, holčičky taky budou.“

 

Jeho starší bratr se rozesmál:

 

„On Péťa myslí, že kreslíš jesle, co do nich chodí. A holky, co se mu líbí, že jo, Péťo?“

 

Jo. Aha. Takže výklad raději ponecháme na příští a možná až přespříští rok.

 

Vida, kam jsem dohrabala z hlubin Země, ale hlavně všem přeji hezké Vánoce.  

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Jindřiška Ptáčková

Jindřiška PtáčkováTeď už jen spisovatelka. Píše pro děti (převážně) i pro dospělé (také 
detektivky). Zuřivá čtenářka, ráda vaří, peče, zavařuje a hostí. 
Vodnářka

 

 

 

 

 

 

 

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB