Trpaslíci obrů a obři trpaslíků



trpaslíci ilustraceZe tří základních filosofických otázek – kdo jsme, odkud přicházíme a kam míříme, mám sama pro sebe vyřešenu celou jednu třetinu. A řekla bych, že tu hlavní: kdo jsme. Odpověď vidíte v titulku.
Začnu trpaslíky. Jestli na ně věřím? Ne, nevěřím. Protože o nich vím.

 

 

 


Dávám stranou permoníky. Ti existovali a jistě ještě nadále někde existují. Čtenářům z hornických oblastí nemusím nic vysvětlovat. Pro tu většinu ostatních: jde o stvoření lidské podoby, velikosti asi tak po kolena průměrně rostlého člověka. Žijí ve štolách dolů, přesněji šachet, spisovně jam, po hornicku děr, a byli by padlí na hlavu, kdyby se lidem ukazovali. Nicméně chybička se vloudí; jednoho na vlastní oči viděl můj pra-pradědeček, alespoň se to v rodině tradovalo. Sama z dětství pamatuji jednoho stařičkého horníka, u nás se říkalo havíře, kterému se dostalo toho štěstí, že permoníka nejenže spatřil, ale dokonce přistihl, jak mu ukusuje z krajíce chleba se sádlem. Podoba permoníků je celkem známa a známy jsou ještě víc jejich vlastnosti: zlomyslnost, drzost, mazanost. Ale někdy také vzácné projevy dobroty a účastenství s drsným havířským údělem.


Jen tak mimochodem, jednoho, tuším v Peru, vyfotografoval pan Arnošt Vašíček. Neuvěřitelně se podobal těm, jací byli vzácně spatřeni u nás.


Tolik k permoníkům.


Co se týče trpaslíků, nevím, zda jde o nadzemní příbuzné permoníků nebo samostatný humanoidní druh. Přikláním se k tomu druhému. Neboť jsou mnohem menší. Odhaduji to na základě toho, že jsem objevila trpasličí sídlo.


To jsme tak byli s rozsáhlejší rodinou na houbách, když jsem se nezdržela zaječení: Pojďte sem honem, tady jsou!


Rodina se seběhla za prvé pohoršená, že ječím v lese, to slušní lidé nedělají. A za druhé se domnívala, že jsem objevila výjimečný výskyt hřibů panských. Ale já ukazovala na... To byste museli vidět! Velký, poměrně vysoký tlející pařez plný chodbiček a chodníčků, s věžičkami, můstky, prostě trpasličí hrad. Ale to nebylo všechno. Pod ním podhradí. Cesty, náznaky střech domků, docela dobře jsem si představovala, jak se z pod nich po setmění vynořují drobounká stvoření.


No jo, hrály si tu děti, pronesla teta s trestuhodnou ledabylostí. Tsss, reagovala jsem. Jako dítě jsem vystavěla v lese nesčetně domečků ba vesniček z klacíků a kůry, ale tohle bylo něco docela, docela jiného. Autentického! No, pomyslela jsem si za rozcházejícím se příbuzenstvem, myslete si, co chcete. Jí vím!!! Utěšovala jsem se, že jsou pod vlivem představy trpaslíků od Sněhurky, ale na ty zas nevěřím já. A nakonec vzhledem k tomu, že odcházeli pracovat do dolů, zatímco Sněhurka hospodařila, šlo možná o odrůdu výše zmíněných permoníků. Když už tedy s nimi máme počítat.


A jsme u obrů. Stonehenge, menhiry, kamenné labyrinty a další zdánlivě nepochopitelné výtvory – koho? No přece obřích dětí! Myslíte, že si také nehrály jako ty lidské? Jejich velikost si netroufám odhadnout. Buďto byly opravdu, ale opravdu obrovité a sbíraly kamínky. Anebo byly obrovité přiměřeně a koulely a snášely kameny.


Nebudu se hádat, milí vědci. Myslete si, co chcete, tápejte si co hrdlo ráčí. Já prostě vím, a to mi nikdo nevezme!


S těmi zbývajícími dvěma otázkami si taky poraďte. Času na to máte (doufejme) dost.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB