Hold tanci a tančícím dámám při těle zvlášť



Tanec ilustraceOna ta naše země má ve světě poměrně málo prvenství a má-li, pak ne právě lichotivých. Na předních místech se objevujeme v požívání alkoholu, obezitě a kverulantském pofňukávání.

Přece jen ale máme něco, čím se můžeme právem chlubit. Společenský tanec, za jehož úroveň vděčíme tanečním hodinám.

 

 


Když tak vídám, zvlášť v amerických filmech, tančící dvojice, nestačím žasnout. Nejenže neznají kroky, ale nezvládají ani dodržovat rytmus. Tak nějak přešlapují, a že to jsou nějaké hvězdy!


Ve svém románu Konec civilizace před mnoha a mnoha lety předpovídal Aldous Huxley cosi, co bylo lze vídat a je dosud vídáno na našich diskotékách. Na jakési nic namísto hudby se do jednotvárného bušení pubertální mládež zmítá v čemsi na hony vzdáleném tanci.


To je jedna stránka věci.


Pak je tu ta lepší, jíž jsou zmíněné taneční hodiny.


Tedy – můj vztah k nim byl kdysi poněkud ambivalentní. Když jsem překonala počáteční dřevěnost, tančila jsem docela ráda. Ale – co jsem toho mohla přečíst, ta ztráta cenného času: zkoušení šatů u švadleny, oblékání, cesta tam a zpět a koneckonců i nácvik sám. Co když na mě připadne to největší klukovské poleno či uhrovatý a mutující prcek? Krom toho moje vlasy! Ještě dnes kroutí nad mými dráty kadeřnice hlavou, prý předčí i hřívy Vietnamek. A zvládat je tenkrát bez elektrických kulm nebo vlasových žehliček a s laky na vlasy, blízkými příbuznými lepidel? Hrůza, děs a utrpení!


V určité fázi mě taneční hodiny hodně přestávaly bavit a vždy jsem vítala, když se mamince cosi právem nezdálo na mých známkách a pronesla – žádné taneční, budeš se učit! Bohužel, dlouho jsem se neradovala. Jak se blížilo úterý či čtvrtek, maminka si začala dolejzat. No tak dobrá, protentokrát...a bylo po radosti! (Ovšemže bych měla pod učebnicí schovanou knížku.)


Navzdory tomu musím vzdát hold fenoménu tanečních hodin a vřelou vzpomínku naší mistrovské dvojici. Byli jí pan profesor Petrlík z průmyslovky a jeho paní, pýcha města zpod Svaté Hory.
Když jsem k panu Petrlíkovi chodila na soukromé hodiny matematiky, kde jsem, na rozdíl od školy excelovala, přicházela v polovině výuky vlídná paní domu a vzorná hospodyňka s konvicí čaje a mísou pečiva. Pěkně při těle, dnes by se jí dostalo hanlivého označení obézní, se v roli taneční mistrové stávala motýlem. My, padesátky co do váhy, jsme závistivě i obdivně zíraly na dámu v dlouhé taftové róbě, létající při valčíku či se proměňující ve vášnivou Esmeraldu nebo Mercedes v tangu.


A právě ji mi připomněla paní Pavla Tomicová, ženská od rány, která je takovéto proměny schopná. Vítězně bojuje se zemskou přitažlivostí a radost z pohybu z ní jen čiší. Takže tímto vzdávám hold dámám při těle, které nedávají za pravdu panu Huxleymu: tanec dosud nezemřel. Nu, a pro mě nezemřela ani vzpomínka na ony manžele z města pod Svatou Horou, kteří z nás, dřev, vychovávali tanečníky, paní Petrlíkovou zvlášť.


Hergot, to je ženská, říkal vždycky s obdivem můj otec, když ji sledoval tančící při našich prodloužených či plesech.


Věřím, že něco obdobného říkají či si alespoň myslí při tanci paní Tomicové dnešní televizní diváci.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 23 Listopad 2018 15:09 )  

Jindřiška Ptáčková

Jindřiška PtáčkováTeď už jen spisovatelka. Píše pro děti (převážně) i pro dospělé (také 
detektivky). Zuřivá čtenářka, ráda vaří, peče, zavařuje a hostí. 
Vodnářka

 

 

 

 

 

 

 

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB