Kdy přiletí havrani?



havran ilustraceKaždým rokem nějak touhle dobou přilétali k nám na sídliště havrani. A daleko přesněji než nejpřesnější předpovědi meteorologů nám sdělovali, že přišla druhá část podzimu, ta méně vlídná, tu pomalu, tu rychleji se šinoucí do zimy.

 

 

 

Letos v polovině října přilétli tři zvědové, zkontrolovali stav trávníků, zjistili, že sucho ubralo skoro polovinu ze smuteční vrby a zase odletěli. Znovu se, opět ve třech, objevili koncem měsíce, ale stále se jim nezdálo, že je ten pravý čas, aby přilétlo celé společenství v řádu desítek. Zdá se, že je něco jinak.

 

Pravda, ranní mlhy se stejně jako dříve vesměs rozplynou a zesláblé sluníčko rozsvítí krátké dny. Na lískách nadále voní jablka a na zemi je víc listí než na stromech a bude ho přibývat. Někomu voní, možná smutně, ale čím by byl bez té vůně pozdní podzim? Co by ozvláštňovalo svátek Všech svatých i nesvatých? Jenže letos si nějak dávají načas. Asi by jim bylo moc teplo. Kde jste havrani? Kde jsi, ty skutečný podzime?

 

Mám ráda havrany. Jsou to inteligentní ptáci a přisuzuje se jim i moudrost. O inteligenci jsem se přesvědčila, moudrost změřitelná není. Leda pohádkami.

 

Když byl kdysi můj pes Frigo hloupoučkým štěňátkem, nějak si nebyl jistý svojí identitou: co vlastně jsem, když ne člověk? A právě v období jeho největšího tápání přiletěli havrani. Poskakovali na odcházejícím trávníku a Frigo se motal mezi nimi. Jsou černí jako já, přemítal, jako já poskakují. I velikostí mi celkem odpovídají. Nejsou to takhle náhodou moji bratříčci?

 

Smysl pro humor je inteligentním tvorům vlastní. Havrani měli zkrátka z Friga legraci. A nejen to. Jeden z nich se naučil poštěkávat. Frigo se rozbíhal za domnělým bratříčkem, ale než došlo ke sblížení, havran vzlétl. Tak tohle neumím, zjistil zklamaně pejsek, když se ho pokusil napodobit.

 

Tyhle kratochvíle havranům vydržely celou zimu.

 

Uplynul rok a zase byl pozdní podzim a s ním havrani. Frigo z roztomilého štěňátka dorostl do věčně odmlouvajícího, přidrzlého puberťáka.

 

Jdu tak v mlhavém ránu na autobus, když náhle kousek za sebou uslyším Frigův štěkot. V tu chvíli se mi krev zastavila: jak se ten uličník dostal ven? Proklouzl snad, když jsem zavírala dveře? Ať jsem se rozhlížela, jak rozhlížela, pes nikde. Až co nevidím! Po trávníku se rozšafně prochází havran a poštěkává.

 

Zastavila jsem se: havránku, ty jsi mě poznal? Ty mě zdravíš?

 

Paní, kráčející přede mnou, se otočila a věnovala mi pohled, možná říkající – tady někdo blázní.

 

Uplynula léta, už není pejsek Frigo. Havrani jsou věrní. Měli by už konečně přiletět, posedávat na stromě před naším domem, poskakovat po vadnoucím trávníku. Prý se dožívají vysokého, skoro lidského věku. Nevím, jen jsem se o tom doslechla. Možná mezi nimi bude i ten chytrý a zdvořilý se smyslem pro humor. Když je někdo zdvořilý, vydrží mu to obvykle po celý život. Až by tu byl, určitě by mě zase pozdravil! A když ne, nic se nestane. Nakonec hlavní je, že havrani jsou a docela stačí jejich krákorání. Už aby tu byli. Vždyť co by byl bez nich pozdní podzim? A mohla by bez nich vůbec přijít zima?

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB