Óóóó zazni písni vznešená



piáno ilustraceKdyby si někdo dal tu práci a sáhl do nepochybně obřího archivu Československého rozhlasu, to by bylo pokladů! A kdyby si ten někdo dal práce ještě víc, dopídil by se pravých diamantů z období počátku padesátých let. Pak by neškodilo vytvořit takové žertovné pásmo a posluchači by se nějak divili, jaké pitomosti je lidstvo schopné vyvinout. (Nó, někdo by možná i slzu v koutku oka zamáčkl.)

 

 

 

Už jednou jsem se zmiňovala o pásmu oblíbených kousků z oblasti vážné hudby, i když v jiné souvislosti. Tedy – árie o měsíčku z Rusalky, zpěv Barče z Hubičky a podobně. Vedle toho na srdce posluchačů útočilo pásmo lidových písní ze zemí tábora míru, jimiž byly Sovětský svaz a horda jeho poddaných. Možná to mělo vyvolat dojem, že třeba v Anglii či Francii takové zpěvy buďto nemají, anebo jsou nemravné či k válkám podněcující.

 

Tedy – kdyby úhlavní píseň tohoto mírumilovného pásma nebyla oblíbena tatíčkem Stalinem, byla by sama o sobě přinejmenším zajímavá, pokud ne krásná. Pělo ji gruzínské ženské kvarteto od masivního natur altu přes kontraalt až po zvlášť masivní (dámský)bas a bylo to zemité či spíš kamenité, brutální, hořké. Snad si masový vrah při jejím poslechu vybavoval čisté časy studia v církevním semináři, či dobu ještě starší, kdy mu píseň zpívávala chudičká matička. No, to je nakonec jedno, pokračujme dál. A to rozvernou písní o jakési Maře z Balkánu (nikdy jsem nezjistila, o jakou konkrétní zemi jde, nakonec jsem byla studentkou prvního stupně základní školy). Mara jde do pčelina a matka se jí vyptává, co tam jako hodlá dělat. Povídat si se pčelkami určitě ne. Ale opravdovým klenotem, a to myslím opravdu vážně, byla polská píseň Ej přeletěl ptáček, zpívaná dívčím triem. Na tu jsem se skutečně těšívala.

 

Co ale tvořilo skutečnou „perlu“, uvozovky tu jsou na místě, byly písně ideové, ideologické, zvláště pak budovatelské. Při nich se člověk až třásl hrůzou z budoucnosti, která měla být ještě světlejší než stávající světlá první poloviny padesátých let. A tady se dostávám k příběhu.

 

Nějak na počátku osmdesátých let jsme si my, zaměstnanci jisté instituce, udělali výlet do Polska, přesněji do Krakova a okolí. V Krakově jsme nocovali v jakémsi kulturním zařízení. Krakov nás okouzlil, na rozdíl od našich tehdy ponurých a nudou překypujících měst. Tam to prostě žilo. A co s večerem? Vyzbrojeni Wódkou wyborowou jsme se sešli v sále a sláva, klavír. Ihned jsme se u něho shromáždili a zasedla jsem nad klávesy. Po chvíli rozvažování jsme vymysleli soutěž, kdo zazpívá nejpitomější píseň od počátku století po polovinu padesátých let. Účastník píseň nanečisto zabrouká, já k tomu udělám doprovod a pak se spustí načisto.

 

Tak tohle musím vyhrát, umínila jsem si ve své ješitnosti při poslechu banalit, jako například Pionýři, pionýři, malované děti, nasedají do lodiček, jako šipka letí. Ještě navíc ukradené kanonýrům.

 

Probrala jsem Šel Frantík kolem zahrádky, dívenka stála za vrátky a nahradila ji písní, v níž se slibovalo – až se budu vracet odpoledne z práce, fialky ti koupím na rohu. Avšak i tu jsem odmrštila v okamžiku, kdy se mi vybavilo Modré a bílé průvody mužů a žen a do toho bych dětským hláskem zaječela – červené šátečky pionýrů. Následoval by výčet těch, kdo jsou věčně mladí, takže například básník, jenž zpívá pro mladé, dále píseň - holubička čistá, až po mladý, ach mladý je soudruh Stáááálin, mladý je každý ko-mu-ni-sta!

 

Vítězství mám v kapse, našeptávala mi moje hříšná pýcha. Našeptávala tak dlouho, než přišla studená sprcha.

 

Kolega, historik, spustil… a to stojí o podrobnější rozbor. Začátek byl téměř chorálový: póóóvstane proletáriját, svrrrrhne ten kapitálistickej řáááád… z toho až mrazilo jako křižákům, když jim v ústrety vyrazily nepříliš hojné voje husitských bojovníků, pějících Ktož sú Boží bojovníci. Ale vzápětí došlo k zvratu. Melodie přešla do tříčtvrtečního taktu, hned byste se roztočili v rozverném valčíku: nastanou nám ty krásné chvíle, chvíle, které popsal Marx ve svém díle, díle. Text následujících slok mi nějak neutkvěl v paměti, jen vím, že končil výkřikem Ať žijééé Sóóóvjěééétskýýýý sváááááz!

 

Třískla jsem do kláves:

 

„Tak tohle ne, Toníčku! Taková pitomost nemůže existovat! To sis tady na fleku vymyslel, abys vyhrál!“

 

Kolega zvedl pravou ruku k přísaze:

 

„Přísahám! Tohle je píseň sociální demokracie nějak z dvacátých třicátých let a já ti to dokážu jen co se vrátíme, protože mám doma sociálně demokratický zpěvník! A navíc jsem na tohle téma psal seminární práci!“

 

Najednou jsem ztratila chuť k boji. Protože tady moje favoritka zvadla jak nějaká ta růžička ze zahrádky, kolem níž šel Frantík.

 

Ovšemže kolega vyhrál.

 

Rozhlase, rozhlase, udělej někdy svým věrným posluchačům radost...

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB