Fejeton: O Dušičkách i pohřbívání



svíčka ilustraceUž vážně nevím, u kterého autora a ve které knize jsem se s tím setkala. Takže vám předkládám něco na ten způsob po svém.

 

 


„Jaký byl pohřeb?"


„Pěkný."


„Skákalo se?" (Míněny skoky vdovy do otevřeného hrobu.)


„Skákalo."


„Kolikrát?"


„Třikrát."


„Jenom? To u Včeláka se skákalo šestkrát."


„No jo. Však mu taky Včelačka nejmíň šestkrát zahnula."


Ono se totiž říká, a něco na tom bude, že nejvíc hořekují vdovy – nevěrnice. A s těmi skoky to bývávalo tak, že se s nimi dopředu počítalo a poblíž vdovy se vyskytovali alespoň dva bodygardi. Takže nešťastnici zbývalo jen zarputilé škubání a výkřiky – pusťte mě, pro boha živýho, pusťte mě! Ano, občas ochrana selhala a docházelo i k ošklivým zlomeninám.


Jako děti jsme pohřby milovaly. Takové divadlo se jen tak nevídalo, a dnes už vůbec ne.


Nebudu dopodrobna popisovat průvod s černým pohřebním kočárem taženým vraníky s černými kokardami mezi ušima, znáte to z filmů.


Jak já jsem záviděla venkovským dětem, když o přestávkách hodnotily poslední představení! Ale přece jen mi, městskému dítěti, bylo několika málo radostí dopřáno o prázdninách u babičky na vsi. A s velikou pýchou, protože dědeček byl kapelník. Jeho nejmilejším pohřebním hitem (dnešními slovy), byla píseň Mně darovalo prstýnek děvčátko překrásné. Zvlášť usilovně se nájemné plačky rozkvílely, když se melodie vzepjala do ... a já jsem ten prstýnek nosil na rukách svých a on mě provázel v dobách dobrých i zlýýýý-ých...


Poezie pohřbů pominula. Nastoupila poezie nová, poezie krematorií. Nemyslete si, není o nic ochuzena oproti té zmizelé. Přinejmenším pro děti, které nemají s čím srovnávat.


Před pár lety, při pohřbu mojí maminky, mimochodem v hodně požehnaném věku, seděla v řadě za mnou pravnoučata. Usilovně jsem se zdržovala pláče, zvlášť při Largu z Novosvětské, to mě vždycky vezme. Jenže po něm...


„Jééé, to je hezká písnička," zaradoval se tříletý pravnouček Péťa, když se ozvalo Ave Maria. A začal si pobrukovat. Zaťala jsem zuby, tentokrát abych se nerozesmála: jakou radost asi má tam nahoře prababička, která tak dbala na zpěvnost dětí, vnoučat a do jisté míry i pravnoučat.


„To bylo hezký," poskakoval před krematoriem Péťa, který obřad pojal jako jakousi obdobu divadelního představení s Hurvínkem, na kterém byl před týdnem se školkou. Akorát se odehrálo v jiném sále.
Takže k Dušičkám. Sice se odbývaly v pochmurném čase, ale to jim ani v nejmenším neubíralo na kouzlu. Naopak. (Proč minulý čas? Copak se dnes můžeme spoléhat na stálost přírodních dějů?)


Milovala jsem cesty mlhami zahalenou krajinou, kdy míjíte kostelíky, ověnčené blikajícími světýlky na hrobech. Vzpomínky přicházely i nezvány, samy od sebe.


Myslím, že přes veškeré chmury, ke vzpomínání patří i zasmání nebo alespoň pousmání. Třeba nad slabůstkami či životními kotrmelci těch, co dávno i nedávno odešli. A taky by o tu zvláštně pochmurnou poezii Dušiček neměly být ochuzeny děti. I ta přece k životu patří.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB