Vidět a cítit desetiletí



tanec twistStáří má jednu obrovskou výhodu. Paměť. Pokud ovšem zůstává. A tak má každé desetiletí svůj charakter, své atributy, svůj styl, své myšlení. Je možné, ba přímo jisté, že je každý cítí jinak. Někdo žil ve vsi, jiný na maloměstě, další v prostředí velkoměsta. A přece – něco společného být musí.

 

 

 

Narozena za války mám na čtyřicátá léta vzpomínky kupodivu hodně barvité a lze říci i přesné. Vybavují se dojmy, pocity, pachy i vůně. Neboť pro dítě je všechno nové a intenzivní. Čtyřicátá léta mi voní mateřskou školkou a šípkovým čajem, protože ten pravý byl vzácnost. Mléko se nosilo v bandaskách a máslo se odkrajovalo z velikého bloku. Stále si dokážu vybavit nahořklý odér mlékárny.

 

Venkov voněl venkovem. To už dnes neucítíte, leda při návštěvě farmy se zvířaty. A města? Vším možným, například tím, co se kde vařilo, na dálku se nesl pach škol a snadno jste uhodli, kdy bude hrachová kaše či zelňačka. Kouř z mnoha komínů. Nejméně ze všeho výfukové plyny, automobilů bylo pomálu.

 

Nosilo se, co bylo. Tepláky, hubertusy- neforemné kabáty barvy husího trusu prý z kopřivového vlákna. Ale i lepší. Já například úhledné šatečky a zástěrky, zděděné či přešité po tetách. A obrovské mašle ve vlasech. Rodina prarodičů před válkou chudá nebyla, takže jsem dvě sezóny chodila v kožíšku po tetě, než jsem z něho vyrostla. Mimochodem, na Prvního máje byli ještě dobré dva roky po převzetí moci komunisty ozdobou průvodu Sokolové ve stejnokrojích, Baráčníci v krojích, zástupci řemesel v pracovním a se symboly svých oborů, tedy například řezníci s obrovitými sekerami. Ty byly! V našem hornickém kraji ve stejnokrojích také horníci a horničtí učňové. Věřte nevěřte, holčičky v lidových, či spíš pseudolidových krojích. No ano, v každé vlastenecky smýšlející městské rodině byl nejméně jeden kroj. Tohle si lidé, navzdory měnící se politické situaci, hezky dlouho nenechali jen tak vzít; na mnoha místech se tradice protáhla ještě do počátku dalšího desetiletí.

 

S jídlem to bylo všelijaké. Fronty na maso a o pomerančích jsme si mohli nechat akorát tak vyprávět. Banán… co to je?! V naší rodině se ani nepilo, ani nekouřilo, takže maminka přičinlivě vyměňovala tabákové a kořalkové lístky za potravinové, takže jsme občas mívali i šunku. To bylo zvláštní – pití alkoholu a kouření bylo považováno za normu a režim na tyto pochybné potřeby pamatoval.

 

Čas se překulil do let padesátých a ty byly ve znamení – dávat si pozor na pusu. Co může být pro dítě horší, než dodržovat mlčení o tolika zajímavých věcech. Například jak jsem zaslechla, když teta otci povídala o tom, že se jeden jejich soused vrátil z vězení bez zubů a jednoho oka. A to šlo o obyčejného dělníka. Udělal neskutečnou hloupost. V domnění, že vládnoucí dělnická třída může i stávkovat, vyvolal rebelii proti zvýšení norem v továrně. A že takových tajemství bylo!

 

Nadále setrvávala móda tepláků dole s gumičkami a hubertusů, v nichž každé dítě vypadalo jako mládě od myslivce, ale pomalu svítalo. Například se objevil časopis Žena a móda. A taky voňavka Živé květy, kde v ovoněném lihu tančila tu fialka, tu konvalinka. To už byla druhá polovina desetiletí a tu cítím ve znamení znovuzrození módy. Taneční hodiny, Odpolední čaje s tancem, promenáda po hlavní třídě města. Široké sukně se spodničkami, lodičky na podpatku, první rtěnka, lak na nehty… okamžitě to smaž, vykřikl otec, když uviděl ty moje, rudě nalakované. Jo, smaž. Ale čím? Lak byl, odlakovač nikoli. Nějak jsem to při vyučování seškrábala.

 

O tom, kdo půjde dál na střední nebo vysokou školu, rozhodovaly mimo jiné takzvané uliční organizace. Takže nejenže trvalo dávat si pozor na pusu, ale také nevystrkovat růžky. Třeba právě hezkým oblečením. Jenže lidi jsou lidi a lidé jsou různé. Různost byla nebezpečná, ale zakažte mladým touhu po vymanění se z davu! Kolem domu, kde bydlela jedna zvlášť agilní členka uličního orgánu, jsem se plížila, aby ani očkem nezahlédla, že mám novou kabelku či dokonce kožené rukavice, na které jsem si poctivě vydělala na povinné chmelové brigádě.

 

Co nastartoval konec let padesátých, plně se rozvinulo v šedesátých. Nové myšlení podporované vznikem časopisů jakými byly například Plamen, Host do domu, pomalu se obrozující Literární noviny a přímo kulturní výbuch – časopis Světová literatura. Kdo nečetl Světovku, jako by nebyl. Prudce vzrostl kulturní snobismus, což bylo jedině dobře, sehrával významnou roli ve výskytu nových talentů. A že jich bylo! Nebýt snobů, byly by zapadly. Popravdě – tenhle druh kulturního snobismu mi v dnešní době hodně chybí.

 

Po maturitě jsme strávili týden na školní chatě v horách, z nichž jsme vídali akorát vrcholky z okna. Celé dny a noci jsme totiž protancovali rokenrolem a proposlouchali Laxíkem neboli radiem Luxemburg. Protože v našich tanečních a prodloužených byl největším odvazem tanec zvaný lipsi, který vymysleli soudruzi z NDR namísto nemravného rokecu. Příliš se neuchytil. Totiž vůbec. Zhynul, aniž se probojoval do prvního plesu. A nám se už nemohlo nic stát, vysvědčení byla napsána.

 

Pilo se hodně, ale kultivovaněji než v letech padesátých. Pokud na to bylo. Ostatně si každý vydělával prázdninovými brigádami. Božský drink Bílá paní, džin s tonikem, koktejly. (Pro všední dny stačil jablečák či rybízák.) Džínsy z Tuzexu, elegantní pouzdrové šaty šité domácími švadlenami podle Burdy, roláky. Konečně, i když se značným zpožděním, dorazil Dior, jak móda, tak parfém. Vysoko vyčesané drdoly nebo vytupírovaná mikáda, démonické oční linky, bledé rtěnky. Sem tam i možnost vyjet na zbožněný Západ. Bláhová naděje, že by mohlo být i jinak...

 

A pak – bléééé! Okupace.

 

Navzdory všemu, v sedmdesátých letech k nám pronikala elpíčka. Beatles, poněkud zpožděně. Byli už rozpadlí. Rolling Stones a další a další. Móda inspirovaná hippies, spousta korálů, závěsů a náramků z přírodních materiálů či z těžkého kovu. Opojná vůně parfému Fidji.

 

Na konci sedmdesátých let mi kolegyně pustila nahrávky ze zakázaných undergroundových koncertů. To teda byla palba!

 

Nevím proč, ale i když se dělo hodně, osmdesátá léta mi připadá taková nějaká bezbarvá, ne-li rovnou špinavá. Víc se dělo v podzemí, navrch se marně očekávalo, že i u nás propukne cosi jako perestrojka. Nepropuklo, spíš přitvrdilo. Půjčovala se samizdatová literatura. Pozvracela jsem se při četbě ...a bude hůř od Jana Pelce. Tahle hrůzná knížka mi otevřela oči do podhoubí společnosti.

 

Na Prahu se turisté jezdili dívat jako na umírající město, kde padají omítky a římsy z činžáků i paláců. Co bylo zvláštní – v závěru osmdesátých let chodily holky převážně v černém. Ne snad ani záměrně, prostě se to tak nějak cítilo.

 

A dál? To už si pamatuje většina národa.

 

Jinak – nijak zvlášť na minulost nevzpomínám, jen občas to přijde samo od sebe. Ono se věčně něco děje, aby mohly být dějiny. Vychází nepřeberné množství knih. První návštěva knižního veletrhu mě ohromila: tak nějak jsem si představovala ráj. Teď se spíš děsím: tolik papíru. To se přece nedá přečíst! Kam mizí ty nepřečtené?

 

Vesnice už nepáchnou. Leda byste navštívili nějakou zvířecí farmu daleko za humny, jak bylo řečeno výše. Pole nejsou ve většině zelená a posléze zlatá, nýbrž žlutá. Ale nestěžuji si. Jen vidím. Vždycky přece nějak bylo a pak se to napravilo, aby pak zas hloupě bylo a i to se napravilo... Hlavně že ještě je.

 

A politika? To by byla jiná kapitola. Tu ponechám odborníkům.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB