Nářek planety



Masters-Voice logoMěla jsem kočku a psa. Dva odlišné světy. Pominu krátké období, kdy Maruška, tak se kočka jmenovala, láskyplně pečovala o nešikovné štěňátko a učila je, marně, kočičím způsobům.

 

 

 


Štěně dospělo, za zázračných okolností přijalo jméno Frigo (o tom možná někdy jindy) a teprve v dospělosti se plně projevily skoro propastné rozdíly mezi oběma živočišnými druhy.


Kočka byla něco jako anglická šlechtična. Či spíš šlechtic. Když tak znuděně shlížela z výše příborníku na hemžení tam dole, docela dobře jsem si ji představila s doutníkem.


Jediné, co ji dokázalo vytrhnout z okázalé netečnosti a skutečně vzrušit, byly koňské dostihy, které se tehdy zhusta v televizi vyskytovaly, a závody Formule jedna. Tlapkou popoháněla koně, možná tam měla svého favorita, možná dokonce příslušníka vlastní stáje. Při Formuli jedna se dokonce postavila na zadní, opřela se předními tlapkami o obrazovku a běda, kdyby ji někdo vyrušil.


Frigo byl romantik Wertherovského ražení. S duší onoho vypjatě přecitlivělého mladíka denně zoufale kvílel, když pod naším balkonem venčili bílou pudlici Sněhurku. Byl na blondýny.


Co se týče umění, které k romantismu neodmyslitelně patří, se prozatím moc neprojevoval.

 

Však já to z tebe dostanu, umínila jsem si.


Pouštěla jsem mu svá oblíbená elpíčka do Bacha po Stravinského, od Stravinského po Beatles. Nic.


Ne, nepolevím!


Jednou zpozorněl, když v rádiu zpíval soubor dětiček z mateřské školky. Myslím, že se jmenoval Sluníčko a produkoval s maximálním zaujetím, jak jen děti dovedou: Sunýško...košiška...maminka...šabiška...fefeka.


Vida, jsem na stopě. Dává přednost výrazové prostotě.


Až jednou!


Něčím jsem se zaobírala v kuchyni, když tu vzrušeně přiběhl a jal se provozovat pantomimu – honem, pojď, to fakt stojí za to!


Z rádia v obývacím pokoji se linulo něco, co mě doslova přibilo k zemi. Pes strnul.


Dívali jsme se vzájemně do očí a najednou jsem cítila, že jsme propojeni neviditelnými nitkami příslušníků téhle planety, planety, která plakala.
Byl to zpěv velryb.

 

Nahrávka skončila.


Pomalu jsme se probírali do střízliva.


Nikdy, nikdy jsem nezapomněla ten pocit – jsme jedné krve, ty a já. A ani trochu nepochybuji o tom, že totéž cítil pes.


Co kočka Maruška? Seděla na příborníku a kouřila doutník.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 12 Říjen 2018 12:47 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB